Komárkova MND testuje stavbu „klimatického hřbitova“

Petr Weikert, E15.cz

V Česku se rodí koncept prvního komerčního zařízení na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého ve střední a východní Evropě. Jde o technologii budoucnosti. Pokud chce Evropa splnit své smělé klimatické cíle, nemůže jít jen cestou inovací, případně útlumů v průmyslu, ale také aktivním zachytáváním a „pohřbíváním“ skleníkového plynu oxidu uhličitého pod zem. První simulace se už konaly na jižní Moravě.

Do projektu se pustila společnost MND (bývalé Moravské naftové doly) z impéria miliardáře Karla Komárka. Už před časem začala zkoumat různé cesty, jak oxid uhličitý pod zem dostat. Odborníci prověřovali například dotěžovaná ložiska ropy a zemního plynu, ale nyní přicházejí s nápadem, který aspiruje na úspěch v horizontu deseti let.

Ono kouzelné dvousloví se geologickou terminologií nazývá slané akvifery (porézní horniny obsahující slanou vodu – pozn. red.). „Zkoumali jsme území, které známe dobře z průzkumů pro ropu a zemní plyn. Známe rozměry akviferů, jejich rozložení a horninové prostředí. Máme potvrzené, že kapacita by stačila pro průmyslové využití,“ řekl Tomáš Baldrián, ředitel úseku geologie v MND. Množství, o kterém hovoří, by vystačilo podle průzkumů na desítky milionů tun oxidu uhličitého.

V Česku je vhodných lokalit mnohem více. „Slané akvifery jsou nejperspektivnějšími strukturami pro geologické ukládání oxidu uhličitého v Česku. Jejich odhadovaná úložná kapacita je na úrovni 700 až 800 milionů tun plynu. Řádově převyšuje možnosti, které nabízejí vytěžená nebo dotěžovaná ložiska ropy a plynu,“ řekl Vít Hladík z České geologické služby. Potenciálně vhodné struktury se vyskytují ve východní části země v takzvané karpatské soustavě a také ve středočeském permokarbonu.

Zařízení na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého je v Evropě v provozu například v Norsku, další se teprve chystají. Společnost MND chce zachytávat oxid uhličitý buď přímo v provozu průmyslového podniku, nebo na jiném místě ze vzduchu, zkapalnit jej a pak potrubím vést na místo uložení. Kompresory pak vtlačí plyn do více než osmisetmetrové hloubky.

Takzvané slané akvifery jako pozůstatky pravěkých moří jsou uložené pod nepropustnou vrstvou hornin. Hloubka přes 800 metrů díky svému tlaku zajistí, že plyn zůstane v kapalné podobě. Nejstarší evropská zkušenost s touto technologií je stará čtvrt století. Geologové počítají s tím, že plyn zůstane pod zemí navždy.

Za vším jsou samozřejmě peníze. Více než pětadvacetiletou zkušenost má norská těžařská firma Statoil. Těží mimo jiné v Severním moři zemní plyn, který obsahuje velké množství oxidu uhličitého. A k ukládání zhruba milionu tun ročně přímo na místě se rozhodla i proto, aby se vyhnula placení vysokých daní.

Do zelených technologií chce Evropa v budoucnu investovat miliardy eur. Těžaři v ukládání oxidu uhličitého spatřují příležitost, jak do nové éry vstoupit a uplatnit své know-how i technologie. Koneckonců i MND, která byla po celá devadesátá léta Komárkovým zlatým vejcem, hledá v posledních letech příležitosti. Po sérii tří ztrátových let se loni pochlubila sedmimilionovým ziskem. Při tržbách téměř 46 miliard korun to ale znamenalo spíše černou nulu než skutečný profit.

Některé sektory středoevropského průmyslu zachrání jedině zachytávání a ukládání oxidu uhličitého, říká Wendołowski

Lídři českého byznysu startují platformu na monitorování emisí CO2. „Chceme změřit, kolik ho největší české firmy vypouštějí,“ říkají

Mezi realitou a ideologií. V Bruselu zvítězil pragmatismus, boj proti klimatickým změnám si ale žádá víc než slátané kompromisy

sinfin.digital