Je třeba vyhnat slona z místnosti. Vodík, komunitní energetika ani akumulace českou energetiku nespasí

Bez dostupné energie nevzkvétá žádná ekonomika, o to méně pak země založená na průmyslové výrobě, jakou je Česko. Dobrou zprávou je, že politici si nutnost cenově dostupné, bezpečné a v ideálním případě i nízko/bezemisní energie stále více uvědomují. 

Špatnou zprávou je, že stále přehlížejí slona v místnosti, který brání tomu, aby z jejich slibů byly činy. Už roky nejsou schopni nastínit budoucnost soukromého ČEZu – a ano, to slovo „soukromé“ je zcela klíčové –, rozmyslet se, kolik jaderných bloků chtějí tendrovat, zda a čím nahradí výpadek uhlí, který nebude diktován politickým rozhodnutím, ale ekonomickou realitou. 

Místo toho se politici soustředí na falešné mesiáše, přijde mi. Na to, jak naši energetiku zachrání zelený vodík, komunitní energetika, akumulace, větší důraz na ESG. Nic proti nim, tyto trendy jsou součástí budoucí energetické skládačky a jde o veskrze pozitivní věci. Jenže je třeba vidět jejich limity.  

Tak třeba akumulace pochopitelně musí jít ruku v ruce s nástupem obnovitelných zdrojů, byla by ale osudová chyba spoléhat se na to, že za pár let Česko „pojede“ na slunce. 

Pro představu: Nejvýkonnější „baterkou“ pro uložení energie je dnes v Česku přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně s instalovaným výkonem asi 650 MW. „A víte, na jak dlouho tato akumulace nahradí výpadek sítě v Česku?“ ptá se na Národní konferenci Efektivní energetika bývalý premiér Mirek Topolánek, ex-politik, který se energetice věnuje několik desetiletí. „Na sedm minut. Mluvit o baterkách jako o něčem, co nás spasí, mi připadá hodně zavádějící.“

Podobné je to i se zeleným vodíkem. V Česku nejspíš máme největší počet vodíkových konferencí a podepsaných memorand v přepočtu na hlavu, přesto počet vodíkových čerpaček pro dopravu už roky spočítáte na prstech jedné ruky a vodík coby zdroj energie ve veřejném prostoru de facto nepotkáte. 

„A to ani nemluvím o tom, kolik km2 bychom potřebovali pro výrobu zeleného vodíku pro náhradu našich uhelných elektráren – z toho byste se jen vyděsili,“ krčí rameny expremiér.

Českou energetiku nespasí ani akumulace, ani vodík, ani komunitní energetika. Alespoň ne ve střednědobém horizontu do roku 2050, což je rok, ke kterému politici ještě mají odvahu se upínat a proklamovat své cíle. Odpovědí na to, z čeho do té doby budeme svítit a na čem pojede český průmysl, je především jádro, ze kterého bychom v polovině století měli získávat asi 50 procent spotřeby. 

Právě to je však zároveň důvod, proč se debata o tuzemské energetice musí brutálně zracionalizovat a konečně se zaměřit na to podstatné. 

Současnou nejurgentnější výzvou je to, že během několika let budou odstavovány uhelné elektrárny, jejichž provoz se vzhledem k ceně energetické povolenky jejím vlastníkům už nevyplatí. Z těchto zdrojů přitom dnes získáváme asi 40 procent elektřiny, o teplu nemluvě. 

Politici si malují, že ústup od uhlí bude vykrývat náběh plynových elektráren – postavit je však trvá tři až čtyři roky a projekty chybí. 

I to je důvod, proč se z Česka během několika let stane čistý importér elektřiny – ještě horší zprávou je to, že podobně na tom podle modelů ČEPSu bude i většina evropských zemí. Jinými slovy, budeme importér, ovšem v desítkách nejvytíženějších hodin hrozí, že energii nebude odkud dovážet. Jádro? Energiewende!

Naštěstí Česko má k jádru vřelý vztah, což se týká jak veřejnosti, tak politiků, ostatně nově jsme se zařadili do Jaderné aliance. I přesto však v této oblasti máme velké resty: je třeba rozhodnout, jakou jadernou energii tu vlastně chceme. 

Aktuálně ČEZ tendruje pátý blok dukovanské elektrárny s tím, že ve hře je opce na tři další bloky. Není však jasné, kolik bloků vlastně chceme (premiér říká, že „až čtyři“), kdo je v Evropě schopen je postavit, jaká bude jejich cena, o tom, kdy budou na trhu reálně funkční modulární reaktory ani nemluvě.

Celá tato diskuse probíhá v kontextu toho, že (už prodloužená) životnost současných bloků v Dukovanech skončí ve 40. letech a pokud v té době nechceme řešit podobnou proluku, která nás nejspíš za pár let čeká při výměně uhlí za plyn, je třeba rozhodnout teď.

Spojenou nádobou všech výše uvedených skutečností je budoucnost ČEZu, soukromé společnosti, kde je stát největším akcionářem. 

Už přibližně deset let je na stole politiků otázka, zda ČEZ rozdělit, respektive zda podobně jako francouzská EdF vykoupit minority. Řešil to Andrej Babiš, když byl ministrem financí, řešil to Petr Fiala, když získal křeslo premiéra. Rozhodnuto není. 

Věc se má přitom tak: dnes je ČEZ společností, která se musí dle Zákona o obchodních korporacích soustředit primárně na generování zisku a hodnoty pro akcionáře. 

V případě, že by stát ČEZ plně ovládl, respektive nějakým způsobem rozdělil a ponechal si klíčové části, umožnilo by mu to dělat si s firmou v zásadě, co by chtěl. Stát by měl volné ruce pro tendrování nových jaderných zdrojů, k flexibilnější reakci v době energetických krizí, k tomu, aby se firma nesoustředila pouze na zisk. 

Tato vláda proto musí vyhnat slony z místnosti; musí rozhodnout, jaká bude budoucnost ČEZu, musí zajistit, aby současně s vypínáním uhelných zdrojů najížděly nové plynové elektrárny, jejichž stavba trvá tři až čtyři roky, musí rozhodnout o nových jaderných blocích. 

To vše by měla stihnout ideálně letos; příští rok se veškerá racionální debata ve volebním roce zúží na chumel emocí, který si budeme přehazovat sem a tam.

Zelený vodík, akumulace, komunitní energetika, to všechno jsou skvělé koncepty, českou energetiku ale v nejbližší budoucnosti nezachrání. Letos přišel čas na velká rozhodnutí české energetiky – a na vyhnání slonů z místnosti.