Potírání svobody slova aneb „Lidská práva“ 21. století

KOMENTÁŘ JANA GREGORA | Hlavní orgán Rady Evropy (Výbor ministrů zahraničí) mimo zájem veřejnosti připravuje kuchařku pro členské státy, jak konečně zatočit s nezdvořáky, kteří mají „špatné názory“ a jak bojovat proti nenávistným projevům na internetu i mimo něj. Jedná se o návrh doporučení Rady ministrů v boji proti hate speech. Ten má být definitivně schválen na jaře tohoto roku.

Je to paradox. První generace lidských práv po druhé světové válce garantovala svobody jednotlivci proti státu. „Každý má právo na život, svobodu, nesmí být mučen…,“ tak se praví ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Evropská sociální charta už mluví jazykem práv na něco – třeba právo na bydlení nebo na odborné poradenství pro volbu povolání. Nyní stojíme v situaci, kdy ve jménu „práva na bezpečné prostředí“ potlačujeme jiná práva. Třeba právo na svobodu projevu.

Co jsou lidská práva?

Za lidská práva se dnes označuje skoro každý politický požadavek tzv. expertů a zájmových skupin, které si privatizovaly nadnárodní lidskoprávní organizace. Mimo dosah kontroly veřejnosti a médií postupně připravují experti s nulovou legitimitou tzv. soft law (tedy právně nezávazné normy, které ale z důvodu autority lidskoprávního orgánu mají podstatný vnitrostátní vliv). A na nadnárodní úrovni bez problémů prochází věci, které by na národní úrovni neměly šanci projít. Konkrétním příkladem je právě projednávaný návrh doporučení členským státům, jak potírat hate speech.

Boj s nenávistnými projevy (ať už je tím myšleno cokoliv, protože je to naprosto gumové označení) je již po mnoho let prioritou nadnárodních institucí Evropské unie a OBSE (například nedávno Evropská komise iniciovala legislativní proces rozšíření definice hate speech v rámci práva EU, o němž jsem psal zde). Pozadu nechce zůstat ani Rada Evropy. Proto oficiálně vydala Akční plán pro boj proti násilnému extremismu a radikalizaci vedoucí k terorismu. V roce 2019 Výbor ministrů Rady Evropy ustanovil Výbor expertů na boj proti hate speech, aby připravil komplexní návrh pro členské státy, jak bojovat proti nenávistným projevům a hate speech. Proto byl vypracován návrh doporučení (za ČR se na jeho přípravě podíleli čeští státní úředníci Radan Šafařík z Odboru lidských práv Úřadu vlády a Artuš Rejent z ministerstva kultury).

S Radou Evropy k represi bez hranic

Návrh doporučení je skutečně ambiciózní. Hlavní problém je ale především v pojetí hate speech, respektive v její neurčitosti. Ostatně posuďte sami. Dle čl. 3 návrhu doporučení se jako hate speech „… rozumí všechny druhy projevů, které šíří, podněcují, propagují nebo ospravedlňují násilí, nenávist, diskriminaci nebo předsudky (zvýrazněno autorem) vůči osobě nebo skupině osob, které jsou založeny na předpokládaných nebo skutečných  (zvýrazněno autorem) osobních vlastnostech nebo postavení, včetně rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání, občanství, národního nebo etnického původu, věku, zdravotního postižení, pohlaví, genderu, genderové identity a sexuální orientace“ (zvýrazněno autorem).

Dopustí se tedy hate speech například ženy ve výkonu trestu, pokud si budou stěžovat na umístění transgender ženy (biologického muže) v ženské věznici s odkazem na strach ze znásilnění? Podle výše uvedené definice ano.

Převratný je současný návrh doporučení ve své upřímnosti. Přímo přiznává, že je načase řešit i ta nenávistné jednání, která nejsou protiprávní. Návrh doporučení skutečně rozeznává tři kategorie hate speech: 1. trestně postižitelné, 2. postižitelné správní a občanskoprávní cestou, 3. nejsou protiprávní, ale jsou škodlivé (čl. 5 odst. 1 a 2 návrhu doporučení).

Neprotiprávní „hate speech“ definuje jako: „Nenávistné projevy, které nezakládají trestní, občanskoprávní nebo správní odpovědnost, ale přesto vyvolávají předsudky a nenávist a vzbuzují obavy z hlediska tolerance, slušnosti, začlenění a respektování práv druhých (zvýrazněno autorem), by měly být řešeny jinými než právními prostředky.“

Tato mimoprávní opatření mohou být v rozporu se zásadou legální licence garantovanou čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Na tuto zásadu garantovanou naší ústavou autoři dokumentu jaksi zapomněli.

My si vás proklepneme…

A jaké jsou příklady takového neprotiprávního „hate speech“ postihu? Ideálním příkladem je Velká Británie, kde skutečně existují „nenávistné incidenty, které nejsou trestnými činy (non-crime hate incident). Jsou to incidenty, které byly nahlášeny policii a které podle policie obsahují prvek „nenávisti“. Nenávistný incident je definován velmi široce, jako incident, který je tak subjektivně vnímám obětí nebo jinou osobou jako motivovaný nepřátelstvím nebo předsudky. Nenávistný incident je zaznamenán, ačkoliv je záznam založen na subjektivním vnímání a nebere v úvahu účel nebo záměr údajného pachatele. Tento záznam o nenávistném incidentu se objeví v rozšířeném výpisu z rejstříku trestů („enhanced criminal record certificate“). Tento rozšířený výpis z britského rejstříku trestů (DBS) si mohou vyžádat zaměstnavatelé ve vztahu k vymezeným pracovním pozicím, jako jsou například učitelé, sociální pracovníci a pečovatelé. Stát tedy dával jasně najevo, že pro tyto pozice je lepší si radši vůbec nic nemyslet. Tuto zhoubnou praxi zarazil až přelomový rozsudek odvolacího soudu Velké Británie z prosince minulého roku, který konstatoval, že praxe vedení záznamů incidentů z nenávisti, které nejsou trestnými činy, je nezákonná.

Tato praxe (nejenom netrestná hate speech, ale i „pouhá trestní hate speech“) nicméně skutečně zničila život mnoha lidem za jejich politický komentář, názor či vtip na sociálních sítích. Jako například Maya Forstaterová, která byla vyhozena z práce za tweet. Nápravy se domohla až v odvolacím řízení u soudu. Forstaterová se na Twitteru dopustila názoru, že biologické pohlavní prostě změnit nelze. Hrůzné příběhy a přešlapy rozsáhle dokumentuje kniha britského satirika Andrewa Doyla s názvem Svoboda slova a proč na ní záleží (Free Speech and Why it Matters).

Společnost je třeba převychovat

Ale zpět k návrhu doporučení Rady Evropy. Článek 50 výslovně ukládá: „Členské státy by měly zajistit, aby vzdělávání v oblasti lidských práv, výchova k demokratickému občanství a mediální a informační gramotnosti byly součástí osnov všeobecného vzdělávání a zabývaly se nenávistnými projevy online i off-line.“ Tento obecný cíl již naše rámcové vzdělávací programy obsahují. Avšak návrh doporučení upravuje, jakým konkrétním způsobem mají členské státy cíl uplatňovat: „Za tímto účelem by členské státy měly zajistit odpovídající odbornou přípravu učitelů a zpřístupnit učebnice a příslušné online materiály. Členské státy by měly dále pověřit příslušné nezávislé vzdělávací organizace prováděním pravidelných přezkumů učebnic, vzdělávacích materiálů a výukových metod s cílem odfiltrovat stereotypy a podporovat rovnost a nediskriminaci (zvýrazněno autorem). Je zcela evidentní, jaké organizace by se o možnost revidovat obsah učebnic přihlásily. Na boj proti hate speech se zde neziskové organizace již specializují. Jsou ale výrazně aktivistické a potřebují generovat činnost.

Návrh doporučení taktéž vyzývá, aby docházelo ke zvyšování povědomí prostřednictvím různých iniciativ a školení o hate speech u rodičů, pedagogů, osob pracujících s mládeží, soudců a státních zástupců, policistů, lékařů, státních úředníků a novinářů a lidí z médií. Účel je zjevný, společnost je třeba převychovat. Je třeba společnost naučit, že vyjádření: „žena rodí“ je transfobní, jelikož i trans muži mohou rodit děti.

Zároveň návrh doporučení článkem 63 otevírá Pandořinu skřínku. Vybízí k osvobození obětí tzv. „hate speech“ od placení soudních a správních poplatků a nákladů za právní zastoupení. K naplnění „hate speech“ může dojít velmi rychle, záleží jen na zápalu orgánu činných v trestním/správním řízení. Zároveň obětí kvůli ohebnosti definice hate speech a jejich znaků může být okruh potenciálních poškozených pevně neohraničitelný. Celkové vyznění článku 63 ve spojení se zbytkem dokumentu vyvolává otázku, zda to není záměr.

Aby toho nebylo málo, na své si přijdou i fanoušci transparentnosti. Návrh doporučení v čl. 66 uvádí, že: „Členské státy mají v rámci transparentnosti zveřejňovat údaje, informace a analýzy hate speech.“ Jedná se o opatření, které je neurčité s ohledem na vágnost užívaného pojmu. V daném případě není specifikováno, zda je tím myšlena tzv. „hate speech“ v užším smyslu, tedy pouze ta nezákonná. S ohledem na skutečnost, že nezákonná hate speech nebyla výslovně zmíněna, jedná se o naprosto neohraničitelný obsah. Zároveň neohraničitelně prezentovaná čísla mohou vést k vyššímu tlaku na vyšší míru regulace hate speech.

Hate speech i v ČR

Že mezinárodní iniciativy mají reálné dopady i na vnitrostátní politiku, se lze přesvědčit i u nás v Česku. Již na jaře 2020 Nejvyšší státní zastupitelství uzavřelo memorandum s Úřadem pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) při OBSE. Výstupem je uskutečněné prvotní školení školitelů „Hate crime“ pro státní zástupce ve věci páchaných z nenávisti. Setkání se zúčastnili zástupci Nejvyššího soudu, ministerstva vnitra, Úřadu vlády ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Federace židovských obcí v ČR, neziskové organizace IN IUSTITIA, o. p. s. a Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity: „Na základě tohoto školení budoucích školitelů v této oblasti v ČR, jehož součástí byla i praktická cvičení, obdrželi budoucí školitelé metodiku, výukové materiály a osvědčení.“ (Koncepce boje proti extremismu a předsudečné nenávisti 2021-2026, Praha, květen 2021, str. 39-40). Minimálně ještě tři školení pro státní zástupce, soudce a jejich asistenty byla plánována na rok 2021, avšak, zda se uskutečnil, nelze ověřit. Každopádně poselství je jasné. Na vyhledávání hate speech se klade důraz.

V nedávném rozhovoru pro Seznam zprávy vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová na otázku, co ona sama, jako vrchní státní zástupkyně, chce v oblasti nenávistných projevů na internetu udělat, uvedla: „Myslím si, že je naprosto nezbytné zřídit celorepublikový útvar, který se bude na tento problém specializovat. To říkám už několik let. Útvar, který se bude zabývat kyberkriminalitou a terorismem, který je co do způsobu odhalování velmi podobný. Tento útvar by měl zaštitovat směrem k policii analytické vyhodnocování informací a postupy, které se týkají prověřování a vyšetřování kybernetické kriminality. Tuto problematiku budu chtít akcentovat i ve vztahu k podřízeným státním zastupitelstvím a vedení policie.“

Musíme je odstíhat…

Ten samý příběh pořád dokola. Dojde-li ke zřízení zvláštního celorepublikového útvaru, je přirozenou DNA vedení takového útvaru vést podřízené k vykazování činnosti, která je vyšší, než byla předchozí rok. A tak může dojít při nahánění lepších výsledků k ničení životů nevinných lidí, kteří mají vlastní názor nebo mají rádi nekorektní humor. Prostě se jen povolí stavidla státní represi, aniž by bylo třeba nějak zásadně měnit současné znění trestního zákoníku.

Skutkové podstaty trestných činů podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 356 trestního zákoníku) a hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (§355 trestního zákoníku) již za současného znění poskytují velmi široký prostor pro uplatňování trestní represe. Její hranici může nastavit a zastavit pouze soud (a to až po letech nervů a utrpení a ekonomických a společenských ztrát ocejchování trestněprávním procesem a médii), který není v zásadě výrazně omezen. Stačí tedy dostatek uvědomělých a vyškolených státních zástupců a soudců a máme zaděláno na výrazný problém.

A nejen státní zastupitelství zintenzivňuje svou činnost. Úřad vlády ČR získal financování z fondů EHP a Norska (Norské fondy) ve výši 61 200 000 Kč na projekt s názvem „Místo pro všechny“, který již s norským partnerem probíhá a má být ukončen na konci roku 2023. Cílem projektu je následující: „Projekt reaguje na zvyšující se míru nenávistných projevů vůči menšinám ve veřejném prostoru. Klade si za cíl rozšířit a udržet prostor pro kultivovanou diskusi týkající se diskriminace a násilí spojené s předsudky, která slouží jako prevence nenávistných projevů a násilí z nenávisti, a vybavit tzv. tvůrce mínění a tvůrce rozhodování nástroji pro efektivní komunikaci tematiky a souvisejících problémů.“ Finanční prostředky mohou být vynaloženy na kvalitní obsah, například úspěšné příklady integrace cizinců a hezké příklady spolupráce otupující hrany. Ale také mohou finanční zdroje posloužit na PR pro ty, kdo budou bojovat proti hate speech.

Pro svobodu slova situace moc dobře nevypadá, ale na druhou stranu, leccos se dá změnit. Ministr Lipavský ještě může udeřit do stolu a odmítnout navržené znění doporučení. Ale udělá to?

Autor je právník a místopředseda Aliance pro rodinu.

sinfin.digital