KOMENTÁŘ LENKY ZLÁMALOVÉ | Vláda Petra Fialy slibovala, že se od kabinetu Andreje Babiše bude lišit tím, že bude lidem méně zasahovat do života. Bude je méně řídit a kontrolovat. Odstraní zbytečné regulace, oseká byrokracii a dá více svobody v osobních životech, práci i podnikání. Symbolem mělo být zrušení elektronické evidence tržeb. Tím to ale také bohužel skončilo. Vláda další byrokratické překážky nebourá. Buď je nechává být, nebo dokonce staví nové.
Prvním příkladem je ochranářství při dovozu potravin, které oslabuje konkurenci, a tím pádem zvyšuje ceny. Vyhláška z roku 2011 nařizuje hlásit čtyřiadvacet hodin dopředu dovoz vybraných čerstvých potravin.
Evropská komise za to s námi vede kvůli porušování jednotného trhu řízení už od roku 2019. Aktuálně nás zažalovala k Evropskému soudnímu dvoru.
Vyhláška, kterou nemají jiné země Unie, by šla velmi jednoduše zrušit. I současný ministr zemědělství Marek Výborný s tím ale váhá.
Je to ilustrativní příběh, že ne všechna zesilování regulace se dají hodit na Brusel. Tady nás naopak Unie přímo u soudu tlačí, abychom se zbavili obstrukcí trhu a protekcionismu z naší vlastní tvorby, kdy se úředníci v zájmu domácích agroholdingů rozhodli volnému trhu byrokraticky bránit.
Je to také krásná ukázka, jak funguje skutečně efektivní lobbing, který má obrovské následky pro celou ekonomiku a životní úroveň. Je to často pro širší veřejnost nenápadná vyhláška nebo třeba paragraf v zákoně.
Potravinová vyhláška je regulace zděděná, s níž vláda nic nedělá dokonce ani pod tlakem žaloby u evropského soudu.
Druhým příkladem vlastního přitvrzování je zákoník práce. Od vlády pravého středu by se dalo čekat, že bude vztahy v práci uvolňovat. Ona je ale naopak přitvrzuje.
Naší velkou slabinou je nedostatek pružných pracovních smluv na různé částečné úvazky. Máme jich skoro nejméně v Evropě. Podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj za loňský rok u nás na částečné úvazky pracovalo jen 5,5 procenta lidí.
Hůř jsou na tom už jen Bulhaři, Rumuni, Maďaři, Slováci, Lotyši, Litevci, Poláci, Chorvati a Portugalci. Všechno chudší nebo dokonce výrazně chudší země než my. Dá se říct, že málo práce na částečný úvazek je fenoménem střední a východní Evropy.
Na opačné straně jsou nejbohatší země Evropy. V Nizozemsku pracuje na částečný úvazek 35,1 procenta všech lidí. Následuje Švýcarsko s 25,5 procenty, Německo, o němž se často říká, jak moc je byrokratické, s 22,2 procenty. Pak Velká Británie s 21,9 a Rakousko s 21, 5 procenty.
Průměr zemí OECD je 16,1 procenta. Trend je zřejmý. Čím je země bohatší, tím víc lidí tam pracuje na částečné úvazky. Ty se také zpravidla řídí výrazně volnějšími smlouvami, což motivuje firmy tyto kontrakty uzavírat.
U částečných úvazků jdeme bulharskou, nikoliv nizozemskou cestou.
U nás byly jednou z možností částečných úvazků dohody o provedení práce. Velmi často je využívali studenti, senioři, rodiče malých dětí. Vláda Petra Fialy je ale při změně zákoníku práce výrazně zpřísnila. Zavedla povinnost platit z nich sociální pojištění a dohodáři také musí mít nárok na dovolenou.
Navíc se nesmí dohody na dobu určitou dlouho řetězit. A musí se hlásit do centrálního registru na sociální správě. Firmám se zvýšily odvody a byrokracie. Takže přirozeně ztratily motivaci takové smlouvy nabízet. Dosáhli jsme přesně opačného efektu, než jsme potřebovali. U částečných úvazků jdeme bulharskou, nikoliv nizozemskou cestou.
Když ministr práce Marian Jurečka tento nápad přinesl do vlády, nikdo mu neoponoval. Teď, když z byznysu zní ostrá kritika, jak s těmito pracovními poměry skončí, politici vládní koalice začínají uvažovat nad další novelou zákoníku práce, kterou by dohody uvolnily.
Bylo to úplně nesmyslné pálení politické energie. Na začátku zjevně chyběla úvaha, čeho chce autor změn dosáhnout a jaké to může mít důsledky.
Úředníci už tlačí další novelu pracovního práva, podle níž by měli zaměstnanci dostat právo dozvědět se, kolik berou jejich kolegové na stejné pozici. A domáhat se toho práva u soudu.
Motivací je tady srovnat rozdíly v platech mužů a žen. Skutečně to po nás v nějaké podobě žádá evropská směrnice. Jenže až od roku 2026. My místo abychom evropské právo přijali v co nejminimalističtější formě a co nejpozději, aktivisticky sami regulaci přitvrzujeme a urychlujeme.
Zásahem do svobody a bobtnáním státních zásahů a kontroly se připravujeme o prosperitu a sami se poškozujeme. A přicházíme o přednost, kterou máme.
Podle aktuálního žebříčku ekonomické svobody Index of Economic Freedom nadace Heritage Foundation jsme jedenadvacátou ekonomicky nejsvobodnější zemí světa. Patříme jako jedni z mála v Evropské unii do druhé, světle zelené ligy.
V té první tmavě zelené jsou jen čtyři země. Za úplnou svobodu je považováno 100 bodů. V první lize je Singapur (83,9 bodů), Švýcarsko (83,8), Irsko (82) a Tchaj-wan s 80,7 body.
V druhé světle zelené lize je třiadvacet zemí. Jsme v dobré společnosti těch nejbohatších zemí Evropy Nizozemska, Německa, Dánska, Švédska, Finska a Rakouska. Ze střední a východní Evropy je tam s námi jen Estonsko, Litva a Lotyšsko.
Jsme ekonomicky svobodnější než Spojené státy. Máme skóre 71,6, Amerika 70,9. Druhá liga svobody je skóre mezi 80 a 70 body. Mimochodem se do ní nevešla s 69,9 body Velká Británie, která otevírá třetí, žlutou ligu. V ní jsou ostatní země Evropské unie. Některé hodně hluboko na jejím dně.
První liga jsou ekonomicky svobodné země. To jsou jen ty čtyři zmiňované. Druhá světle zelená jsou z velké části svobodné země. Třetí žlutá už jen částečně svobodné země.
Každé posílení nesvobody, jaké jsme viděli třeba u pracovního práva v podání Fialovy vlády, nás připravuje o prosperitu.
Index svobody je sestaven z dvanácti měřítek. Ochrana vlastnických práv, výkonnost právního systému, efektivita a integrita vlády, daňová zátěž, vládní výdaje, zdravé veřejné finance, svoboda podnikání, svoboda práce, svoboda investování, svoboda financí a měnová svoboda.
Je to kolekce hodnot, vytvářejících prostředí, v němž se co nejlépe žije a podniká. My si ve většině měřítek nestojíme špatně. Patříme v nich do první, nebo druhé ligy.
Až na tři výjimky. První je efektivita a integrita vládnutí. Tam bychom se skóre 60,3 skončili na chvostu třetí ligy. Ještě hůř jsme na tom ale ve svobodě v práci. Se skóre 56,1 patříme do čtvrté ligy se jménem „většinou nesvobodná“. A vůbec nejhůř vycházíme v disciplíně státní výdaje. Tam je skóre 39,9. To znamená pátá červená liga nesvobody. Do ní patří vše po skóre 49,9. Slabiny jsou zjevné. Vláda je bohužel prohlubuje, místo aby je řešila.
To, že jen ekonomicky svobodné země můžou být skutečně bohaté, jasně ukazují čísla. Bohatství na obyvatele měřeno HDP v první tmavě zelené lize je 92 505 dolarů (v přepočtu zhruba dva miliony korun). V druhé světle zelené lize je to 52 663 dolarů (1,158 milionu korun). Skoro o polovinu nižší.
Ve třetí žluté lize, kde je většina zemí Evropské unie, je to 26 289 dolarů (578 tisíc korun). Tedy opět poloviční. První liga je skoro třiapůlkrát bohatší než třetí. Čísla mluví jasně. Každé posílení nesvobody, jaké jsme viděli třeba u pracovního práva v podání Fialovy vlády, nás připravuje o prosperitu.
