Válka na Ukrajině a Blízkém východě, Amerika ve varu a EU před volbami. Jaký byl rok 2023 a jaký bude 2024

Válka na Ukrajině, přesněji řečeno ruská agrese na Ukrajině, už trvá bezmála dva roky. Dva roky od 24. února 2022, kdy ruská speciální komanda a ruská armáda vtrhly na Ukrajinu s cílem zatknout (a zřejmě zabít) prezidenta Volodymyra Zelenského a jeho rodinu a nastolit v Kyjevě proruskou vládu, která by zmařila snahu velké části ukrajinské společnosti přiblížit se co nejvíc evropskému Západu a posléze se stát jeho součástí. 

Plán na rychlé vítězství ale zkrachoval. Prezident Zelenskyj přežil a stanul v čele odporu, který Rusko nedokázalo zlomit dodnes, což je – popravdě řečeno – malý, nebo spíš velký zázrak.

Ukrajinský vzdor Rusku by byl samozřejmě už dávno u konce, kdyby země nezískávala velikou podporu ze zahraničí, především ze Spojených států amerických. Řekněme si to otevřeně: nebýt Washingtonu, nebýt Joea Bidena v Bílém domě, vlála by už dávno v Kyjevě ruská vlajka. 

Pomoc evropských zemí včetně Velké Británie, Německa, Polska, České republiky a dalších je důležitá, bez USA by ale nebyla nic platná. I tak ukrajinský prezident opakovaně říká, že není dostatečná, že neumožňuje jeho zemi bránit se tak efektivně a úspěšně, jak by chtěla a jak by mohla, a má přitom pravdu. Jenže…

… jak ve Spojených státech, tak v Evropě jsou ve hře i jiné než „ukrajinské zájmy“, především ty vnitropolitické. Část „západní“ veřejnosti – přiznejme si to – válka na Ukrajině příliš nezajímá. Zčásti je tomu tak proto, že se jejich země nacházejí od Kyjeva daleko, takže si – do značné míry logicky – jejich obyvatelé nedokážou představit, že by je Rusko mohlo ohrozit. 

Zčásti je to dáno tím, že v některých zemích existují z různých, často obtížně pochopitelných důvodů proruské sympatie (Slovensko, Rakousko či Maďarsko). Zčásti pak tím, že vedení či potenciální vedení některých zemí pociťuje vůči Rusku podivný (re)sentiment a možná s ním i počítá ve velké hře proti jiným soupeřům (Donald Trump). 

Výsledkem je, že podpora Ukrajiny zdaleka není taková, jaká by mohla být.

A ještě jeden faktor, dobře patrný i v České republice, nelze opomenout. Ruská agrese na Ukrajině trvá už téměř dva roky a nemalá část veřejnosti je válkou a vším, co se týká Ukrajiny, unavena. Je unavena neustálým zdůrazňováním podpory Ukrajiny, žádostmi prezidenta Zelenského o další a další pomoc, která přitom má svoje limity. 

Rusové jsou navíc poměrně úspěšní v hybridní válce, jejímž cílem je podlomit podporu Ukrajiny, problematizovat podstatu konfliktu, upozorňovat na každý lapsus, jehož se ukrajinská strana dopustí, zdůrazňovat, že situace před válkou nebyla – zejména na východní Ukrajině – zdaleka černobílá (což věru nebyla), atd. Část veřejnosti na to přirozeně slyší, podléhá tomuto narativu a výsledkem je klesající podpora politiků, pro něž je Ukrajina pořád ještě zahraničněpolitickou prioritou.

Tento trend je nesmírně, nesmírně nebezpečný. Nevím o nikom, kdo by si nepřál mír, kdo by si nepřál, aby válka na východ od nás co nejrychleji skončila. Jenže – ten, kdo by ji mohl ukončit prakticky okamžitě, tedy ruský prezident Putin, nemá něco takového ani v náznaku v úmyslu. 

Situace mu navíc hraje do rukou. Ruský válečný průmysl se rozběhl na plné obrátky, lidského „materiálu“ má dostatek, v prezidentských volbách naopak nemá reálného konkurenta, o narůstající únavě Západu z vleklého konfliktu již byla řeč. Svět navíc zdaleka není jen Západ, a jeho část s Putinem nejen jedná, ale poskytuje mu i podporu, o jaké se mu na začátku války možná ani nesnilo.

Pro země v severní (Pobaltí, Finsko) a ve střední Evropě (Česko, Polsko, Slovensko a další) je přitom situace velmi neradostná. Právě o ně jde Vladimiru Putinovi – po Ukrajině, Bělorusku (které již de facto má „v hrsti“) a Moldavsku – především, a kdo to nechápe, na důvodech nezáleží, není – jak to jen říct – úplně bystrý. Idealizovat si jakkoli Rusko, domnívat se, že mu jde jenom o to hájit své „přirozené“ zájmy bezprostředně při jeho hranicích, může jen ten, kdo je neskonale naivní. 

V moderních dějinách této východní despocie šlo o zabezpečení vlastních hranic pokaždé až ve druhé řadě, na prvním místě byla vždy expanze. Ruský tlak přirozeně nemusí mít zdaleka pouze vojenskou/válečnou podobu, jakkoli ji nelze vyloučit (jak správně opakuje náčelník Generálního štábu armády ČR a můj kamarád generálporučík Karel Řehka), nýbrž i tu ekonomickou, ideologickou a kulturní v nejobecnějším slova smyslu.

Abych to ukončil, pokud jde o mě, nejlépe to vyjádřil můj milovaný básník, povídkář, esejista a překladatel Jan Zábrana (1931–1984), celoživotní přítel dost možná nejlepšího českého spisovatele druhé poloviny 20. století Josefa Škvoreckého (1924–2012), v deníkových zápiscích a poznámkách, jež vyšly souborně pod názvem Celý život (1992, 1993, 2001): „Narodil jsem se v maximálně svobodné a ke stále větší svobodě spějící Masarykově republice. Umřu v zemi zavezené asijským hnojem až po krk, umřu v rozvojové zemi…“ (strana 819). 

Každý, kdo si nepřeje, aby umřel, jak napsal Zábrana, v „rozvojové zemi“, by měl vědět, že právě o to se na Ukrajině – mimo jiné – už téměř dva roky bojuje.

Největší šok letošního roku přišel ráno 7. října. Hordy zběsilých, nelidských zrůd z teroristické organizace Hamás toho dne zaútočily na kibucy a pohraniční osady v jižním Izraeli, přičemž zavraždily, umučily a znásilnily více než tisíc obyvatel židovského státu (včetně žen, mladistvých, malých dětí a starců) a další stovky odvlekly jako rukojmí. 

Celý civilizovaný svět strnul v ochromeném úžasu, co všechno je ve dvacátých letech 21. století možné. Nepředstavitelné se stalo skutečností.

Aniž bych teď chtěl rozebírat, proč se tak stalo, tj. jak mohly izraelské bezpečnostní složky přípravy k takovému útoku nezachytit, podcenit je nebo je špatně vyhodnotit (včetně složitých vnitropolitických poměrů, jež k tomu mohly přispět), je třeba říci, že reakce Izraele, jeho vlády, politiků, drtivé části veřejnosti a jednotek IDF je správná a jediná možná. 

Pokud by Izrael nezničil Hamás a jeho podpůrné složky (včetně zdánlivě civilních) do kořenů, situace ze 7. října by se dříve či později opakovala. O tom není nejmenších pochyb. Premiér Benjamin Netanjahu, jenž se po skončení vojenských operací bude muset nepochybně zpovídat z odpovědnosti za to, jak se „to“ mohlo stát, jinou možnost než likvidaci Hamásu nemá. Prostě nemá.

Poté, co pominul prvotní šok, se reakce světa pochopitelně začaly různit. Jednoznačná podpora Izraele přichází pouze z několika málo zemí, včetně České republiky, na což můžeme být opravdu pyšní. Je tomu tak mimo jiné proto, že si naši politikové i velká část veřejnosti jasně uvědomují, že – abych parafrázoval (v té době ne zcela přesný) výrok z časů občanské války ve Španělsku z třicátých let minulého století: „V Pásmu Gazy se bojuje i za Prahu“ (někdejší „V Madridu se bojuje i za Prahu“). 

Operace IDF proti Hamásu je totiž bojem o všechno, či, řečeno se Samuelem Huntingtonem „střetem civilizací“, zápasem kultury a barbarství, lidskosti a nelidskosti. Ničím jiným.

Zatímco na Blízkém východě se opravdu bojuje o všechno, militantní islám má, jak se ukázalo v ulicích západoevropských i severoamerických měst – Londýna, Paříže, Berlína, Amsterodamu i New Yorku – veliké množství stoupenců prakticky všude a jejich počet, zejména v důsledku katastrofální migrační politiky západoevropských vlád, stále roste. 

Představa, že k nám většina lidí, zejména mladých mužů, z Afriky a z Blízkého a Středního východu přichází kvůli politickým represím v zemích svého původu a že si přeje pracovat zde a žít tu s námi v míru, v lásce, v toleranci a s respektem k naší kultuře, je tak dětinská, až bere to dech. 

Důvody, proč (prakticky) neomezenou migraci navzdory tomu stále ještě podporuje evropská (nejen radikální) levice, jakkoli se pohled na tuto „věc“ v Evropě jako celku zřetelně a poměrně rychle mění, jsou nicméně jasné; o tom bych ale rád napsal ve speciálním textu jindy.

S tím, o čem píšu, úzce souvisí dění na Blízkém východě. Teoretické vítězství, tj. politické a vojenské přežití, Hamásu a jeho struktur by ve svých důsledcích dříve či později znamenalo nejen porážku Izraele, ale i nás všech v křesťanské Evropě, což říkám jako člověk, jenž si je velmi dobře vědom nesmírně složitého prorůstání a formativních vlivů různých civilizací a kultur na našem kontinentu. Stát v současné válce pevně při Izraeli by proto měli všichni, kterým na Evropě včetně naší země záleží.

Spojené státy americké jsou skutečně, bez nadsázky, ve „varu“. Země je ostře rozdělená/rozpolcená a blížící se prezidentské volby (stranické primárky začínají již v lednu 2024) tuto skutečnost dále prohloubí/zvýrazní. Věc má nejen vnitropolitický, ale i nezanedbatelný zahraničněpolitický rozměr. 

Nejde zkrátka jen o to, zda budoucí hlava státu bude pokračovat v současném levicovém, progresivistickém kurzu, anebo dojde v tomto směru k obratu, ale i o další směřování americké zahraniční politiky.

Především levicová a mainstreamová média se doslova předhánějí při strašení v tom, jaká katastrofa by mohla nastat, pokud by se do Bílého domu vrátil Donald Trump. Většina z těchto obav není, myslím, na místě. První čtyři roky u moci (2017–2021) dělal Trump razantní, nicméně v zásadě tradiční zahraniční politiku (časopis Foreign Affairs, jenž je všechno, jenom ne pro-trumpovský, ji označil za „konzervativní“).

Pokud jde o Trumpův vztah k Evropě, exprezident dal zemím EU jednoznačně najevo, jak nebezpečná je její závislost na ruských surovinách, a stejně tak členské státy NATO po svém, po „trumpovsku“, tj. bez jakýchkoli diplomatických servítků, upozornil na to, že buď budou v rámci aliance plnit své závazky (platby na zbrojení), nebo z toho USA mohou vyvodit závažné závěry. 

Současně stál vždy pevně při Izraeli. Obvinění, že při prezidentských volbách využíval ruské podpory (s čímž přišla strana Hillary Clintonové), jsou dnes již jasně vyvrácena. Zároveň je nicméně možné, že by jako totální politický pragmatik mohl udělat s Vladimirem Putinem „deal“, který by Ukrajina a Evropa viděly jen nerady, a to je to, z čeho můžeme mít opravdu strach. Ze všech těchto důvodů bychom měli politické dění za „velkou louží“ pečlivě sledovat.

Jak jsem již naznačil v částech věnovaných Ukrajině a Izraeli, nachází se Evropa v současné době na osudové křižovatce, a to hned v řadě ohledů. Za prvé, což je nejpodstatnější, mění se Spolková republika Německo. Nejdůležitější je, že se spíše rychleji než pomaleji vytrácí zhoubný vliv ex-kancléřky Angely Merkelové na německou politiku. 

Je tomu tak jednak v „její“ CDU, kde probíhá pod vedením nového šéfa Friedricha Merze ostrá, nemilosrdná (avšak mimořádně potřebná) „demerkelizace“, jednak i v celoněmecké politice. Projevuje se to v postupné změně názoru na tzv. Green Deal (primárně v diskusi o budoucnosti jaderné energetiky), v přístupu k migraci (jak sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz, tak bavorský premiér Markus Söder, o Friedrichu Merzovi již byla řeč) i v rozpravách o nastavení téměř bezuzdně štědrého sociálního státu. Pokud ještě není pozdě a pokud se Spolková republika lidově řečeno vzpamatuje, bude to dobře pro ni i pro celou Evropu včetně nás v České republice.

Nemění se ovšem jenom Německo. Na podzim utrpěly evropské levicové a mainstreamové elity šok, když parlamentní volby v Nizozemsku vyhrála Strana pro svobodu politického veterána a bojovníka proti islámu a migraci do Evropy Geerta Wilderse. Jeho triumf byl logickým výsledkem dlouholetého odcizování výše zmíněných elit „obyčejným lidem“, kteří sledují směřování progresivistické EU se stále větším zneklidněním. 

Zda Wilders nakonec bude premiérem, či nikoli, není až tak důležité („vyšachují-li“ ho tzv. demokratické strany ještě letos od moci, „nevykoledují“ si nic víc než to, že za čtyři roky dostane ne 23 %, nýbrž 35 %, a to už ho obejít nepůjde). Důležitý je trend, a ten je jasný: iluze o evropské federaci otevřené (pokud jde o migraci) světu naráží na své limity, konkrétně na politickou a ekonomickou realitu, stejně jako na bariéru/hráz s názvem národní stát.

Jenom člověk nemající smysl pro realitu by přitom mohl volat po konci Evropské unie (o vystoupení České republiky z ní nemluvě). To je úplně mimo realitu. Ve skutečnosti jde o to, jaká by tato „Unie“ měla být. 

Zda pošetilým dobrodružstvím s názvem „federace“, v níž by fakticky dominovalo několik silných států v čele s Německem (dnes jim v tom brání zejména právo veta při hlasování v Evropské komisi, které je nutno za každou cenu zachovat, byť se někdy zdá, že brání smysluplnému rozhodování a tolik žádoucí akceschopnosti EU), anebo de gaulleovskou a thatcherovskou „Evropou vlastí“, tj. suverénních národních států spolupracujících úzce v jasně vymezených oblastech.

Přirozeně bych mohl psát i o dalších důležitých událostech, ke kterým v Evropě v letošním roce došlo. O vítězství pravicových lidovců ve Španělsku, kteří ale nebudou vládnout, protože socialistický premiér Pedro Sánchez, hlavní „hvězda“ evropských progresivistů včetně radiální levice (či krajní levice, abych použil její slovník, když píší a mluví o pravici), je ochoten pro své udržení u moci spojit se s katalánskými separatisty, kterým ve finále nejde o nic jiného než o likvidaci současné podoby španělského království (političtí gauneři jako Sánchez jsou „dokonalým argumentem“ pro zachování práva veta při hlasování v Evropské komisi).

Vládnout nebude ani ve volbách vítězná strana Právo a spravedlnost v Polsku, kde Mateusze Morawieckého vystřídal u moci pro-evropský veterán Donald Tusk, který měl větší koaliční potenciál a s nímž se, mimo jiné, do vlády vrátil jako ministr zahraničí Radosław Sikorski, což potěšilo každého kromě Vladimira Putina a jeho lidí v Kremlu. 

Zatímco v Polsku dopadlo – z pohledu Bruselu – vše, jak mělo, na Slovensku slavil triumf a návrat k moci socialista Robert Fico, který sestavil (jakkoli měl být politicky mrtev) již svůj čtvrtý kabinet a který se v řadě ohledů přidá ke kritikům Bruselu po boku maďarského premiéra Viktora Orbána.

Jak vidno, je „stará dobrá Evropa“ na pomyslné křižovatce. V příštím roce ji navíc čekají volby do Evropského parlamentu, které mohou potvrdit dosavadní politický kurz, nebo jej více či méně zvrátit. „Nálada“ v Evropě, jejíž obyvatelé si v posledních letech, migrační krizí a covidem počínaje a válkou na Ukrajině a na Blízkém východě konče, o všech těch Green Dealech atd. nemluvě, leccos uvědomili, zatím nasvědčuje spíše „velkému zvratu“. Do voleb ale schází ještě téměř půl roku a politika je věc krajně nevyzpytatelná, tak se nechejme překvapit. Že jde o hodně, ne-li o všechno, je nicméně jasné.

Veliká dramata se v končícím roce 2023 odehrála i mimo Evropu – o tom ale už jenom stručně. Hned několikrát byla upřena pozornost na Afriku, kde nepopiratelně sílí ruský vliv a kde se rodí další velký evropský problém s migrací, jenom si počkejme na příští rok. 

V Latinské Americe zaujaly pozornost například nároky Venezuely na část území sousední Guyany, vítězství libertariánského ekonoma Javiera Mileie v prezidentských volbách v Argentině anebo další odmítnutí nové ústavy Chile, jejíž občané jsou zjevně nejvíc spokojeni s tou (byť po řadě doplňků a změn) „pinochetovskou“ z roku 1980, což má nemalou výpovědní hodnotu. Za samostatný text by stály též vývoj v Číně, v Indii a v celém Indo-Pacifiku, ty ale bude muset napsat někdo jiný než já…

To, jaký bude rok 2024 a které světové události bychom měli především sledovat, myslím, jasně vyplývá z mého textu, stejně jako možná predikce dalšího vývoje. Zda to bude rok lepší, anebo horší než ten letošní, se v tuto chvíli lze jen dohadovat – skutečnost, ať už taková či onaká, nás docela jistě zase překvapí.