Fico nebyl prvním velkým Slovákem na odstřel. Namále měl i ikonický normalizátor Husák

Trhání vozovek dynamitem či jinou trhavinou před jedoucím vozidlem není právě obvyklým způsobem likvidace nepohodlných osob. Případ atentátu na sicilského soudce Giovanni Falconeho z roku 1992 ale ukázal, že může jít o použitelné řešení. 

Generální tajemník ÚV KSČ a československý prezident Gustáv Husák měl být spolu s dalšími představiteli kolaborantského režimu, jakým byl třeba Vasil Biľak, zabit při výbuchu nálože umístěné pod horskou silnicí vedoucí k loveckému zámečku Hohenlohe v Tatranské Javorině, který byl exponenty režimu využíván k tajným jednáním a odpočinku. 

Nikdy k tomu nedošlo, František Bednár, později známý jako „terorista z Popradu“, za odbojovou činnost proti komunistům ale i tak tvrdě pykal. 

Na rozdíl od zakladatelského období komunistického režimu na konci 40. a v první polovině 50. let nepatřilo užití násilí v období tzv. normalizace mezi běžné projevy protirežimního odporu. 

Odhlédneme-li od principiálního odmítání násilí z důvodu morálního přesvědčení, nejevilo se jeho použití vzhledem k mocenským prostředkům, kterými normalizační režim disponoval, jako účinný prostředek k jeho oslabení. Nenásilné aktivity disentu a obecně nonkonformních občanů se přece jen hůře kriminalizovaly.

K ojedinělému použití násilí proti vládnoucímu režimu v 70. a 80. letech ale přesto docházelo, byť šlo o akty spíše symbolické než životu nebezpečné. 

Potenciál obecného ohrožení mělo bezesporu detonačně přesvědčivé odpálení sochy Klementa Gottwalda v Příbrami (1978), likvidace dvacetimetrového stranického transparentu Vladimírem Hučínem (1973) už méně. 

Jiný způsob vyjádření odporu proti vnitropolitické situaci zvolil v roce 1987 student Stavební fakulty Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě Vladimír Červeň. Při procházení prvomájového průvodu okolo hlavní tribuny na náměstí SNP v Bratislavě hodil na osoby přítomné na tribuně šest zkažených vajec a jedním z nich zasáhl předsedu Slovenské národní rady Viliama Šalgoviče. 

To byly ale všechno prkotiny ve srovnání s tím, co měla v úmyslu skupina rodáka z podtatranského Popradu Františka Bednára (*1957), kterému režim nevoněl už od událostí okolo okupace v roce 1968. 

Bednár byl u toho, když sovětští vojáci při protestech v Popradu zastřelili devatenáctiletého Jozefa Bonka a několik jeho spolužáků bylo postřeleno. V té době začal vnímat režim jako zločinný a upevnilo se v něm povědomí obyvatele okupované země. 

Dalším zlomovým momentem pro něj bylo usmrcení dvou jeho vrstevníků při pokusu o překročení hranic na začátku osmdesátých let. Mládí prožil v období normalizace a studium na gymnáziu nedokončil, mimo jiné proto, že byl vystaven rostoucímu nátlaku, aby vstoupil do Socialistického svazu mládeže a absolvoval výuku ruského jazyka.

Protože s tím nesouhlasil, gymnaziální studium ukončil už ve druhém ročníku a následně získal odbornou kvalifikaci elektromechanika. Po absolvování základní vojenské služby pracoval jako topič a údržbář – mimo jiné na okresním výboru KSČ.

Atentátu, který se nakonec neuskutečnil, předcházely tři odvážné diverzní akce – krádež zbraní ze skladu Svazarmu na střelnici, balíková bomba zaslaná poštou komunistickému pohlavárovi z Popradu do jeho bytu a pokus o navázání spolupráce se západními tajnými službami u moře v Jugoslávii.

Bednár často poslouchal Rádio Svobodná Evropa, jehož vysílání ho výrazně ovlivnilo v dalším jednání. Společně se třemi přáteli podobného smýšlení se rozhodl v Popradě založit ozbrojenou skupinu, v jejímž rámci plánovali aktivně čelit komunistickému režimu.

Z arzenálu popradského Svazarmu už v roce 1980 ukradli rychlopalné pistole Walther – Hammerli kalibru 22, revolvery kalibru 38 a jiné zbraně tuzemské či sovětské výroby. Zbraněmi však členové skupiny plánovali spíše psychicky zastrašovat, nikoli je použít k fyzické likvidaci. 

Tyto záměry se naplno projevily při nakonec jediné skutečně vážné akci skupiny. V roce 1982 odeslal Bednár na domácí adresu tehdejšího vedoucího tajemníka strany v Popradě balík s elektronickým nástražným zařízením fungujícím na principu falešné bomby. Jako zdatný radioamatér Bednár zkonstruoval zařízení tak, aby nevybuchlo, mělo mít hlavně psychologický efekt. 

Vzhledem k tomu, že inkriminovaný tajemník nahlásil podezřelý balíček až 14 dnů poté, co jej jeho žena nechala ležet na balkoně bytu, bylo pátrání po neznámém odesílateli prakticky dopředu odsouzeno k neúspěchu. 

Skupina postupně dospěla k závěru, že pro změnu poměrů je nutné proti režimu udělat něco opravdu velkého. Tím něčím měl být atentát na některého z vrcholných představitelů moci – v úvahu připadal buď známý kolaborant z roku 1968, svého času faktická dvojka ve státě Vasil Biľak, nebo sám prezident dr. Gustáv Husák.

„Byli jsme přesvědčeni, že jedině tento krajní způsob naruší mýtus neohroženosti a přehnaného sebevědomí, se kterým komunističtí diktátoři na veřejnosti rádi vystupovali. Sebeobětování při atentátu jsme proto považovali za nevhodné a úplně zbytečné,“ řekl slovenskému serveru SME v roce 2013 František Bednár s tím, že si skupina vybrala za vzor akci parašutistů Gabčíka a Kubiše, kteří v roce 1942 spáchali úspěšný atentát na Reinharda Heydricha.

Skupině bylo současně jasné, že sama by mohla být na takovou akci krátká a tak se Bednár rozhodl pro další nebezpečnou akci: při fingované svatební cestě do Jugoslávie v roce 1983 chtěl kontaktovat lidi z Rádia Svobodná Evropa, kteří by jej propojili s výzvědnými službami západních států. Ty měly podle Bednárových představ pomoci především zkušeností a dodáním rádiového odpalovacího zařízení, které bylo na rozdíl od samotných výbušnin takřka nemožné v Československu sehnat.

Přes velkou snahu ale na Bednárovy vzkazy mnichovskému ústředí rádia nikdo nereagoval a tak se domů vrátil s nepořízenou. To ovšem nijak nenarušilo plánování velké akce.

Bednár a jeho kamarádi přemýšleli o řadě variant atentátu, vzhledem k lokální zkušenosti se ale nakonec rozhodli do detailu rozpracovat možnost odpálení kolony vozidel s Husákem nebo Biľakem směřující k horskému loveckému zámečku Hohenlohe v Tatranské Javorině. 

Přímo k Hohenlohe se nedalo dostat, přehledná cesta vedoucí liduprázdnou zalesněnou krajinou Belianských Tater ale skýtala ideální příležitost.

Plán byl prostý. Před příjezdem stranických představitelů by v lese u silnice zahrabali několik silných výbušnin uložených v ocelových nádobách, rozmístěných zhruba 30 metrů od sebe.

Vybrali vhodný úsek cesty v lese, který bylo možné sledovat dalekohledem z větší vzdálenosti. Šlo o rovinatý úsek bez větších zatáček, kde se dalo předpokládat, že kolona pojede co nejrychleji. Výbuchy silných náloží by vytvořily krátery značného průměru. Hlavní zóna exploze by byla sice mimo silnici, ale destrukční síla výbuchu by dokázala poškodit cestu i svým okrajovým dopadem. 

Při souběžném odpálení více náloží v krátkém okamžiku by se kolona vozidel rozpadla a smrtící účinek rychlého úderu by zesílila hromadná kolize vozidel, která by samotnou explozi přežila. Na akci by stačili dva lidé, kteří by s předstihem připravili nálože.

Z místa s dobrým rozhledem měl akci koordinovat pozorovatel, který měl dát v pravý čas pokyn vzdálené obsluze krátkovlnné vysílačky iniciující výbuch. Právě pozorovatel byl jako jediná osoba blízká místa činu v největším ohrožení dopadení bezpečnostními složkami. Vzhledem ke svým zkušenostem jí měl být sám Bednár, který měl následně uniknout přes hranici k příbuzným do nedalekého Polska.

Jak by celá akce dopadla, se už nedozvíme. Bednára totiž odhalilo neopatrné počínání jiných členů skupiny dřív, než mohlo k něčemu dojít nebo než by se k ní dostala kýžená pomoc západních spojenců. 

Bylo pro něj štěstím v neštěstí, že informace o plánu na velký atentát k vyšetřujícím orgánům nepronikly – podle tehdejších zákonů za ně mohl reálně hrozit trest smrti.

Bednářův „spolubojovník“ se na přelomu let 1983 a 1984 dopustil fatální chyby. V souvislosti s jinou trestnou činností – vykradením popradské prodejny Tuzexu – u něj v garáži provedla kriminálka prohlídku. Tam v úkrytu ve dvojitém stropě esenbáci našli zbraně a náboje ukradené ze střelnice popradského Svazarmu a také chemikálie použité k výrobě bombového balíku s elektronickým nástražným systémem pro okresního tajemníka strany. 

Příslušníci Sboru národní bezpečnosti a tajní ihned horečně rozjeli vyšetřování a rychle narazili na Bednárovu stopu –  byl to on, kdo vlastnictví garáže na pachatele loupeže v Tuzexu před nedávnem preventivně převedl.

Bednár byl následně obviněn ze zastrašování politického činitele a nedovoleného ozbrojování, plán na atentát ale nikdy neprozradil stejně jako ostatní členy Popradské skupiny, které tak najisto uchránil před dlouholetým vězením.

V roce 1984 byl jeho čin ve výroční zprávě federálního ministra vnitra Vajnara vyhodnocen jako vůbec největší bezpečnostní riziko pro stát. Sám byl odsouzen na 14 let, z nichž plných sedm si odseděl v drsných komunistických kriminálech v Leopoldově a Ilavě. Propuštěn byl až osm měsíců po sametové revoluci.

Po propuštění se Bednár angažoval v organizacích bojujících za práva politických vězňů a spolupracoval na autobiografickém celovečerním filmovém dokumentu Sametoví teroristi.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.