Město sultánů na Bosporu nikdy nespí. Esence života i fotbalové „peklo“: Istanbul očima historika Martina Kováře

Začnu, možná trochu nečekaně a netradičně, současností. Politická kariéra úřadujícího tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana (* 1954) byla zpočátku spojena právě s Istanbulem, jehož starostou byl v roce 1994 poměrně překvapivě zvolen. 

V následujících letech se nejevropštějšímu tureckému městu ale Erdoğan stále více vzdaloval, místo (velko)městských liberálů (v tureckém kontextu, samozřejmě) sázel stále více na konzervativní venkovské voliče a tento trend v zásadě trvá dodnes. 

Je tomu tak přesto, že jsme v Istanbulu během čtyř dnů viděli více Atatürků (Mustafa Kemal, 1991–1938; zakladatel moderní Turecké republiky, k jehož odkazu se Erdoğan na počátku své politické dráhy hlásil, ale jehož plakátů, portrétů a soch bylo v posledních letech v Istanbulu ke spatření – ve srovnání s předchozími časy – spíše méně než více) než před lety.

Istanbul dnes není Erdoğanova bašta. Volby starosty tu celkem pravidelně vyhrávají kandidáti opozice a v ulicích města se co chvíli konají různá protestní shromáždění, demonstrace atd. proti prezidentovi. 

Vláda se s odpůrci příliš nemaže, mohu-li to tak říci, na turecké poměry dobře zaplacení vojáci a policisté jsou vůči ní velmi loajální, zvlášť po potlačení puče-nepuče z léta 2016, proti kterému Erdoğan tvrdě zakročil a následně své odpůrce zastrašil tvrdými represemi. 

Jednoho takového policejního zásahu, jehož se účastnili mimo jiné právníci, jsme byli na velkém náměstí Taksim mimoděk svědky, a nebylo to ani na dálku nic příjemného. Hodinu poté už ale bylo náměstí uklizené, spláchnuté vodou a plné turistů, nejen v tomto ohledu je turecká vláda velmi efektivní…

A teď už pojďme k historii. Jedním z nejpůvabnějších míst největšího města dnešního Turecka jsou nádvoří, zahrady a terasy starého paláce Topkapi, rezidence všemocných sultánů. 

Rozsáhlá rezidence, vybudovaná poté, co Mehmet II. (1432–1481) dobyl v roce 1453 hlavní město Byzantské říše, výše zmíněnou Konstantinopol, a učinil ji hlavním městem svého expandujícího státu, se nachází v samotném centru města nad Bosporem a je jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí.

Jeho klenotnice, harém a složitě strukturované vnitřní prostory, vyzdobené barevnými mozaikami a vzácným dřevem, jsou proslulé, stejně jako výhled na ve slunci se blyštící hladinu Bosporu a nedalekého Zlatého rohu. 

Málokde si člověk tak jasně uvědomí pomíjivost času, sultánů, prezidentů a vládců a vlád obecně jako tady. Kdysi neomezená moc místních panovníků je dávno ztracena v prachu a v téměř nikdy (s výjimkou noci) neustávajícím hlomozu turistů z celého světa objednávajících pro sebe a pro své hladové a žíznivé partnery, partnerky a děti občerstvení.

Jiné, přece jen již modernější Turecko, představuje palác Dolmabahçe přímo na Bosporu, několik kilometrů severně od Topkapi. Přesun vlády, konkrétně sultána Abdülmecida I. (1823–1861), v padesátých 19. století na toto místo byl dán touhou po větším komfortu a inspirován evropskými vzory.

Jeho arménský architekt Garabet Amira Balyan (1800–1866) si vzal při práci za vzor francouzský Louvre a anglický Buckinghamský palác. Stavba samotná představuje dokonalou ukázku pozdního, velmi zdobného až ornamentálního osmanského architektonického stylu. 

Interiéry odrážely – jak to jen říci, snad slovy britského historika Alana Palmera (1926–2022), jehož knížku Úpadek a pád Osmanské říše jsem před lety se svou první manželkou překládal, „krajně neutěšený stav financí říše“, i tak ale stavba paláce napomohla státnímu bankrotu, který v řadě ohledů naznačoval budoucí vývoj kdysi mocné říše.

Dolmabahçe nicméně nečiní mimořádným palác samotný, nýbrž jeho poloha. Prakticky z každého okna obráceného na východ je vidět Bospor, palácové zahrady se nacházejí přímo na jeho břehu a výhled je to neskutečně nádherný; jak architekt Balyan, tak sultán Abdülmecid I. měli zcela zjevně mimořádně vyvinutý smysl pro krásu, což oceňujeme i my dnes…

Místo, které mám v celém Istanbulu nejraději, je nicméně Galatský most, který se klene nad zálivem, přesněji řečeno nad zaplaveným říčním údolím jménem Zlatý roh, které se „setkává“ s Bosporem a tvoří přirozený obchodní přístav. 

Most (Galata Köprüsü), který spojuje čtvrti Galata a Eminonü, má dlouhou tradici – první most na tomto místě totiž nechal postavit již byzantský císař Justinián (482–565). Druhý, dřevěný most vznikl po mnoha staletích, teprve v roce 1863, ale již o dvanáct let později jej nahradil nový, určený pro železnici. 

Mnohem delší životnost měl most, který v roce 1912 vybudovali Němci, budoucí spojenci Osmanské říše z časů Velké války (1914–1918), kteří tehdy měli v Osmanské říši již značný vliv; o tom ostatně vypovídal i projekt tzv. Bagdádské dráhy, jež měla spojit města Konya a Bagdád a navázat na již existující spojení Berlín – Konya. Tento most vydržel až do roku 1992 a o dva roky později (1994) byl místo něj postaven most současný.

Jedná se o jednu z hlavních dopravních tepen města, dlouhou téměř pět set metrů, a navíc dvoupatrovou – horní patro je určeno pro automobily, pro tramvaje a pro pěší, v dolním patře je promenáda plná obchodů, obchůdků, bister a restaurací. 

Já ovšem miluji horní patro mostu, odkud je jednak krásný výhled na Zlatý roh, jednak na mešitu Hagia Sofia a na Modrou mešitu (o kterých si budeme povídat někdy příště), hlavně to tu ovšem doslova kypí životem. 

V první řadě je tu spousta rybářů všeho věku, od malých kluků s lacinými pruty až po vážně se tvářící chlapíky s drahým rybářským náčiním; na širokém chodníku se posedává u kávy, kouří se a hulí (jak to [nejen] v Istanbulu dělá většina Turků), hrají si tu děti, klábosí tu muži i ženy, na pohodu, bez chvatu, další někam naopak strašně rychle spěchají.

K tomu je třeba přičíst doslova neuvěřitelnou kakofonii všech možných, nezřídka velmi hlasitých a nelibých zvuků, včetně troubení aut na mostě a houkání lodí pod ním – mimochodem, na Bosporu na Zlatém rohu je pořádný provoz – zkrátka všechno to, čemu se říká život. 

Galatský most je pro mě vlastně jakousi, s nadsázkou řečeno, „esencí života“ v civilizovaném (nechytejte mě za slovo, dobře víte, jak to myslím) Orientu, půvabnou, uvolňující a zneklidňující zároveň. Kdo nemá rád Galatský most v Istanbulu, nemá rád život, píšu se vší vážností, tak jednoduché to je.

Podobnou „esencí života“ je istanbulský Velký bazar (The Grand Basaar; Kapali Çarşi). Najdete ho v evropské části města, nedaleko chrámu, přesněji řečeno mešity Hagia Sofia, a je to, zejména při první návštěvě, veliký zážitek, jakkoli to není, přece jen, Káhira, Bagdád nebo Teherán, na to jsme ještě příliš blízko Evropy, geograficky dokonce přímo v Evropě. 

První budovy (tzv. Bedestan) jednoho z největších obchodních komplexů na světě, skládající se dnes z téměř šedesáti krytých pasáží, kde nakoupíte téměř všechno, co existuje, pocházejí z padesátých let 15. století, tedy z doby krátce po dobytí Konstantinopole již zmíněným sultánem Mehmedem II. 

K zásadnímu rozšíření bazaru došlo za vlády sultána Sulejmana I. Nádherného (či Velkolepého; 1494/95–1566), jenž vládl městu a říši od roku 1520 do roku 1566 a jenž přivedl „Turecko“ k velkému všestrannému rozkvětu. Přestavba ze Sulejmanovy éry je ostatně základem bazaru až do dnešních dnů.

Jak jsem již řekl, ve Velkém bazaru nenajdete, kromě úzkých specializací, nic, co byste zde nesehnali. Největší zájem je logicky o orientální koření, koberce všech velikostí a často dechberoucích barev a ornamentů, látky (šátky, šály a přehozy přes ramena), keramiku, kožené zboží, šperky, ale i typické turecké sladkosti…

V mnoha případech se jedná o velmi kvalitní, certifikované zboží, žádné laciné nápodoby – „fejky“, jak říká můj desetiletý syn, se kterým se sem chystáme na podzim, nebo příští jaro, o které musíte samozřejmě smlouvat, jakkoli už „kultura smlouvání“ není to, co bývala a jakkoli se dnes „první cena“ neliší od té „finální“ tak dramaticky, jako tomu bývalo ještě před třiceti lety, kdy jsem do města na Bosporu přijel poprvé.

Istanbulský Velký bazar má nicméně nenapodobitelné kouzlo i v dnešní moderní době, a to tím spíš, že si při jeho návštěvě nejen výborně nakoupíte, ale navíc na řadu z Vás padne i silná nostalgie a „závan starých časů“, které znáte třeba z nesmrtelného románu Agathy Christie (1890–1976) Vražda v Orient Expresu (Murder on the Orient Express; 1934). 

Koneckonců, na někdejší nádraží Müşir-Ahmet-Paşa-Station, otevřené v roce 1890, dnešní nádraží Sirkeçi, se můžete zajít podívat, „kousek“ oné „staré nálady“ tu při troše dobré vůle stále ještě najdete, stejně jako v těch přilehlých hotelech a kavárnách a čajovnách, které ještě neprošly zásadní přestavbou, rekonstrukcí či modernizací. 

Celou „ideální“ trasu Orient Expresu (Londýn – Calais – Paříž – Vídeň – Budapešť – Bělehrad – Sofie – Konstantinopol/Istanbul) si už dnes neprojedete, u některých částí je to s různými specializovanými společnostmi stále možné, i když poněkud nákladné.

Když už budete v Istanbulu, zajděte si, bude-li to jen trochu možné, na fotbal, i když třeba nejste velkými příznivci. Místní kluby Beşiktaş JK (založen v březnu 1903), Galatasaray SK (založen 1905) a Fenerbahçe SK (založen 1907) jsou „mančafty“, které mají obrovské množství fanoušků, mezi nimiž panuje veliká rivalita; atmosféra, jakou umějí na svých stadionech vytvořit, je fascinující, byť tu nemusí být vždycky a za všech okolností úplně bezpečno. 

Opravdu to stojí za to a nejde zdaleka jenom o fotbal – je to bez přehánění „sonda do turecké fotbalové duše“ a významný sociokulturní, nikoli pouze sportovní fenomén doby.

*

A ještě pár slov na závěr. Pokud byste chtěli vidět dnešní Istanbul ve filmu, zajděte si do některého z artových kin na snímek švédského režiséra gruzínského původu Levana Akina (* 1979) s názvem Mosty (2014; anglicky Crossing, tedy Křižovatky, což je mnohem přesnější), a nebudete litovat. 

Příběh sám, jakkoli docela zajímavý, není vlastně vůbec důležitý; moderní Istanbul se vším všudy je tu ale nasnímán tak křehce i syrově zároveň, s tak neodolatelným půvabem, že si sem budete chtít vyrazit, i když jste o tom dosud ani nepřemýšleli.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.