Josef Zíma přežil slavnou hospodu Na Vlachovce o čtyři roky. Na jejím místě dodnes zeje díra

GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Se jménem Josefa Zímy byla nerozlučně spjata dechovka a s ní zase legendární restaurace Na Vlachovce. Lidové žestě už dnes tolik nefrčí a minulostí už je řádku let také slavná hospoda v horní části pražské Libně na Zenklově třídě. Developer nechal původní objekt včetně dechovkářského sálu v roce 2021 zbourat a oproti slibům na jeho místě dodnes plánovaný bytový dům nestojí.

Asi před rokem jsem ve středočeských Sudetech jménem Rataje nad Sázavou na omšelé vývěsce cestou z výčepu náhodou narazil na plakát zvoucí do nedaleké restaurace na pěvecké vystoupení dvaadevadesátiletého Josefa Zímy. 

I zavzpomínal jsem ihned na nedělní odpoledne v 80. letech u babičky a přímý přenos pořadu Sejdeme se na Vlachovce, který Československá televize vysílala v letech 1973–1989 právě ze zahradního sálu stejnojmenného domu. 

V 90. letech se na pořad pokusil navázat obdobný projekt nazvaný Znovu na Vlachovce, který už ovšem popularity svého předchůdce nikdy nedosáhl, jakkoliv byl Josef Zíma stále při tom a stále při síle.

Dechovkářský fenomén

Dnes už to někomu může připadat neuvěřitelné, ale ještě v 80. letech se na rozhraní Libně a Kobylis sjížděly autobusy z celých Čech a Moravy, aby do tamějšího slavného lokálu přivezly militantní příznivce dechovky, kterým nestačily pravidelné seance u televize jako mojí babičce; ta bydlela paradoxně asi pět minut od Vlachovky, ale do hospody by v životě nepáchla.

Dramaturgie pořadu Sejdeme se na Vlachovce vskutku nebyla komplikovaná. Jeho moderátor a hlavní tahák v jedné osobě Josef Zíma svým medovým přednesem vítal týden co týden na pódiu kapely lidové hudby z celé republiky, často se ale do zpěvu či tance „položil“ on sám – starší a pokročilí, přítomní v sále i u obrazovek, jen vzdychali nadšením. 

Vysílání mělo tradiční a neměnný styl – uvítání moderátora, střídání kapel a interpretů, občas krátký rozhovor zakončený společným zpěvem. Tímto stylem pořad skoro dvacet let boural televizní „peoplemetry“, které ovšem v oněch letech ještě neexistovaly.

S devadesátými lety přišla na dechovku hubenější léta a Moravanka Jana Slabáka, Veselka Ladislava Kubeše, Skaličané, Babouci, Úhlavan, ani Jarmila Šuláková už netáhli tolik jako kdysi. Dům Na Vlachovce ale stál v prakticky nezměněné podobě na svém místě až do roku 2021.

Obytné obří sudy na zahradě Vlachovky tvořily od roku 1967 první pražský autokemp. Několik se jich podařilo zachránit.

Hospoda i kemp

Místo, kde Vlachovka stávala, mělo dlouhou pohostinskou tradici. Původní hospodu na tomto místě zakoupil od hraběte Josefa Porgese roku 1880 Josef Chvoj. Pozemek s hospodou patřil do dvou katastrálních území: západní třetina do Libně, zatímco zbytek do Kobylis. 

Chvojův syn dal v roce 1928 na jejím místě postavit důvěrně známý dům a o dva roky později jej rozšířil o pověstný kulturní sál s kapacitou 200 míst. V roce 1960 byla restaurace znárodněna a po roce 1989 ji dostala rodina Chvojova zpět v restituci.

Vlachovka, to ale nebyla jen hospoda s velkým sálem. Velice příjemným místem s krásným výhledem na Prahu byl rozlehlý zahradní trakt přístupný také z Kubišovy ulice. 

Právě na tomto pozemku vznikl v roce 1967 vůbec první pražský regulerní autokemp. Chatky vytvořené z 29 velkých sudů o objemu přibližně 60–65 hektolitrů a délky 2,3 metru nabízely skromné ubytování pro dvě osoby. Asi před deseti lety bylo 16 sudů demontováno a převezeno do Černokosteleckého pivovaru, zbývající byly za účelem jejich záchrany demontovány a odvezeny v dubnu 2019.

To už se ale nachyloval i osud samotného domu Na Vlachovce. Rodině Chvojových, která se od 90. let snažila navázat na tradici svých předků, se Na Vlachovce nikdy nepodařilo vytvořit funkční „byznys model“, restaurace střídala provozovatele a byla pronajímána i k obskurním akcím, jakou byl třeba veřejný sjezd KSČ Miroslava Štěpána v roce 2003. 

I takováto obskurní svoloč se na přelomu tisíciletí občas scházela na Vlachovce...

Kde nic tu nic

Když se v roce 2011 reportér serveru iDnes ptal tehdejšího provozovatele, jak by se dala „Vlachovka“ zase pozvednout, dlouze se zamyslel: „Stálo by to hromadu peněz, muselo by se vymyslet netradiční lákadlo a hlavně to chce razantní manažerský přístup. Jinak to nemá smysl.“

Přes opakované pokusy „s tím něco dělat“ hospoda za pár let definitivně zavřela a onen „razantní manažerský přístup“ přinesl až developer, který celý soubor nemovitostí na začátku 20. let 21. století koupil.

Čtyři roky starou demolici tradiční libeňsko-kobyliské budovy okomentoval takto: „Důvod, proč jsme se rozhodli ke zbourání a novostavbě, je ten, že původní dům, pocházející ze začátku dvacátých let minulého století, se ‚morálně‘ přežil. Samozřejmě zde stále funguje nostalgická vzpomínka na Večery na Vlachovce a Josefa Zímu, ale to s domem moc nesouvisí,“ uvedl pro média předseda představenstva firmy PHA Ondřej Gattermayer. 

Ta avizovala, že do tří let vyroste na pozemcích zaniklé restaurace nový bytový dům, místo něj ale v Zenklově ulici dosud zeje ohavná proluka. Podle stránek developera se teď s realizací předběžně počítá na roky 2027-28. Žádná lidovka už to na Vlachovce každopádně nebude.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.

Branická nádražka je jednou z posledních svého druhu. Vedle té dejvické je neprávem opomíjená

Další případ zbytečné demolice v Praze: Zmizí cenné „zubaté přístřešky“ u nádraží v Braníku?

Pragerovy kostky dostaly novou šanci na rekonstrukci. Vyhráno ale ještě zdaleka nemají

sinfin.digital