Boj o jaderné mozky začíná: Kde vzít lidi pro českou energetiku druhé poloviny 21. století?

Na odborné konferenci pořádané Institutem pro veřejnou diskusi (IVD) se před týdnem sešli zástupci energetických gigantů, vysokých škol i státní správy, aby pojmenovali problém, který je pro budoucnost země stejně kritický jako samotná dostavba jaderných bloků. Shoda panovala v jednom: bez masivní a koordinované akce na všech úrovních vzdělávání a trhu práce hrozí, že v nejčernějším scénáři nebude mít budoucí energetické zdroje kdo projektovat, postavit ani provozovat.

Závažnost problému ilustrují čísla. Podle Petra Závodského, generálního ředitele společnosti Elektrárna Dukovany II, bude jen pro provoz čtyř nových velkých jaderných bloků do roku 2040 potřeba zhruba 4 000 lidí. „Když k tomu připočítáme dodavatelské firmy, úřady a celý související řetězec, bavíme se o osmi až deseti tisících expertů,“ upřesnil Závodský.

Nejde jen o jaderné inženýry, těch ve výsledku zase tolik potřeba není. Poptávka je po daleko širším spektru profesí – od stavebních inženýrů, strojařů a elektrikářů přes geology, vodohospodáře, právníky, ekonomy až po IT specialisty na kybernetickou bezpečnost. Hlavní roli přitom hraje čas. „Příprava některých klíčových specialistů, jako jsou například operátoři, reaktoroví fyzici či směnoví inženýři, i s praxí na reálném zařízení trvá 24 až 90 měsíců,“ upozorňuje Závodský.

Situaci dramaticky zhoršují dva faktory: demografický vývoj a mezinárodní konkurence. „Během příštích 15 let odejde do důchodu velká část odborníků, kteří jsou dnes ve věku 50+, což ohrožuje přenos know-how a kontinuitu v oboru,“ upozorňuje Zuzana Trtíková, ředitelka úseku Personalistika v ÚJV Řež.

Současně s tím se probouzí jaderná energetika po celé Evropě – země jako Polsko, Švédsko, Francie či Nizozemsko plánují nové projekty a budou se přetahovat o stejné, již dnes omezené lidské zdroje. „Poláci určitě sáhnou nejdříve k nám, na Slovensko a na Ukrajinu. Riziko odlivu mozků je reálné,“ potvrzuje Závodský a připomíná situaci po zrušení temelínského tendru v roce 2014. „Tehdy přijeli Finové ze společnosti Fennovoima a řekli: pojďte k nám. A spousta lidí se sebrala a odjela.“

Stavba nových bloků nebude jen technologickou výzvou, ale i obrovským socioekonomickým zásahem. Studie KPMG odhaduje, že se v regionu Třebíčska nově usadí až 9 700 lidí, byť většina jen dočasně. To sice může zmírnit současné vylidňování regionu, ale zároveň vyvolá enormní tlak na bydlení, dopravu, zdravotnictví a veškeré služby.

„Multiplikované dopady na ekonomiku regionu dosáhnou 230 až 250 miliard korun a vzniknout může až tisíc nových ekonomických subjektů,“ vypočítává Radek Chaloupka z KPMG. 

Nejvíce podle něj budou z dostavby Dukovan těžit odvětví dopravy, stavebnictví, maloobchodu a ubytovacích i pohostinských služeb. Právě zde se otevírá prostor pro profese, které zdánlivě s jádrem nesouvisí, ale bez nichž se projekt neobejde. Analýza sice nepotvrzuje obavy z masivního „vysátí“ pracovního trhu, projekt však bude vyžadovat cílenou přípravu celého regionu.

Petra Hrbáčková, ředitelka Střední průmyslové školy Třebíč, která je prakticky v centru budoucího dění dostavby Dukovan, upozorňuje na stávající paradoxní situaci, že zatímco obory jako IT a elektrotechnika u nich praskají ve švech a mají až jedenapůlnásobný přetlak zájemců, tradiční strojírenství zažívá nečekaný úpadek. „Tenhle obor nemá oblibu, nevíme proč, co se děje, vždycky to bylo nejen u nás velmi preferované zaměření.“ Ne že by IT a „slaboproud“ nebyly pro energetiku důležité, ale právě strojařina je základ. 

Podle Hrbáčkové ale problém není daný malou atraktivitou ani vysokou náročností středoškolského studia tohoto oboru, tam už přicházejí více či méně rozhodnutí žáci. Začíná to už na základních základních školách. Navíc o zájmech a zaměření dětí rozhodují nejvíce rodiče.

Její slova potvrzuje a rozvíjí Zuzana Trtíková, ředitelka personalistiky na ÚJV Řež. Motivace začíná u vzorů, které děti vidí a k nimž vzhlížejí. „Syn se nemohl rozhodnout, jestli jít na maškarní za pilota nebo youtubera. Navrhla jsem mu, ať jde za jaderného vědce, opatřili jsme mu bílý plášť, uranové sklo... A on se svým kostýmem vyhrál. Jistě že to ještě automaticky neznamená, že se tomu bude věnovat i v dospělosti,“ ilustruje na osobní zkušenosti motivaci dětí pro budoucí povolání. 

Firmy se dnes na úrovni HR snaží zachytit zájem mladých lidí i prostřednictvím sociálních sítí. Prezentují energetiku jako „cool obor“ a své sítě rozhazují do širokých vod – protože stávající sledující jejich stránek už o technické obory jako takové zájem očividně mají, ale je mnoho těch se schopnostmi a talentem, kteří jim dosud unikali.

Zásadní je spolu s tím podpora vzdělávání. Dnes skupina ČEZ spolupracuje s více než 85 středními a 20 vysokými školami a podobně i ÚJV Řež buduje systematický „pool talentů“ přes letní školy, stáže a stipendia. „HR ale není sámoška, kde si dáme studenta do košíku. Potřebujeme aktivní spolupráci našich odborníků, kteří se těchto akcí budou účastnit a kteří mladé lidi k oboru přitáhnou,“ dodává Trtíková k aktuálním výzvám ohledně náboru nových sil.

Na úrovni vysokých škol je situace složitější. Rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková potvrdila, že školy chtějí otevírat relevantní programy, ale apeluje na větší flexibilitu. Jako klíčový nástroj pro budoucnost vidí mikrocertifikáty. „Nejde o diplom, ale o certifikaci konkrétních dovedností, která může rychle pomoci lidem při rekvalifikaci. Je to flexibilní propojení vzdělávání se zaměstnavateli,“ vysvětlila.

I kdyby se podařilo nadchnout dostatek studentů, Česko naráží na další, mnohdy zcela absurdní bariéry. Tou největší je byrokracie, která efektivně brání příchodu zahraničních talentů a komplikuje život i Čechům vracejícím se ze světa.

Problém č. 1: Dveře zavřené pro zahraniční studenty
Univerzity by rády přijímaly více studentů ze zahraničí, často ale naráží na neprostupnou zeď. „Je smutné, že je daleko snazší dostat pracovníky do továrny než studenty na univerzitu,“ konstatuje rektorka Králíčková. 

Její slova potvrzuje i Jan Štěrba, proděkan Fakulty strojního inženýrství UJEP, s konkrétním příkladem: „Mám čerstvou informaci o nadaném studentovi z USA, který přeskočil dva roky střední a udělal přijímačky na (nejmenovanou) českou univerzitu. Zpětná vazba od ministerstva školství ale trvala tak dlouho a byla ve finále negativní, že mu to neumožnilo nastoupit do již zaplaceného studia. Ty zkušenosti jsou opravdu někdy tristní.“ Místo talentovaného a platícího studenta tak Česku zůstala jen pachuť promarněné příležitosti.

Problém č. 2: Nostrifikace jako trest za studium v zahraničí
Stejně palčivý je problém s uznáváním zahraničních diplomů, tzv. nostrifikací. Ten se paradoxně netýká jen cizinců, ale i českých občanů, kteří se rozhodnou vrátit domů. Ilustrativní je osobní zkušenost Petra Závodského: „Dcera studovala v Nizozemsku na univerzitě, která je na rankingu mnohem výš než ČVUT, ale získat potvrzení o uznání jejího vzdělání bylo prakticky nemožné,“ říká a pokládá klíčovou otázku: „Jak máme motivovat studenty, kteří odejdou třeba do Koreje, aby se vrátili, když je čeká tohle?“

Podle Mileny Králíčkové je část problému i na straně samotných vysokých škol, z nichž některé jsou „zkostnatělé“ a neochotné k flexibilnějšímu přístupu. Výsledkem je systém, který aktivně odrazuje přesně ty lidi, které česká energetika a průmysl budou v následujících letech nejvíce potřebovat.

Závěr je jasný. Česko má díky své více než 60leté historii v jaderné energetice unikátní výchozí pozici. Má zkušené odborníky, solidní vzdělávací systém i rozvinutý průmyslový řetězec. 

Jak ale zdůrazňuje Radek Chaloupka z KMPG, tato pozice se musí aktivně přetavit v příležitost: „Kolem dostavby Dukovan může vzniknout centrum excelence, které bude sloužit pro celý středoevropský region. Mohli bychom exportovat naše znalosti a učit ostatní země.“ 

Stejně tak ale hrozí, že o naše odborníky začne tak velká přetahovaná, že jí nezvládneme konkurovat. Kam? Vezměme třeba jen Polsko s jeho novými ambiciózními plány. A vzhledem k tomu, že součástí technického vzdělání je (na rozdíl od komunikace čistě v češtině u výše zmíněných úřadů zabývajících se nostrifikacemi) angličtina, mohou se bez problémů uplatnit kdekoli ve světě. 

Co je k tomu může motivovat, když peníze jsou na prvním místě? Snad jen už to, že Česko je v globálním srovnání pořád takový klidný a relativně bezpečný „hobitín“, kde se třeba nemusíte bát nechat jít děti samy do školy, kde funguje hromadná doprava nebo kde máte zajištěnou špičkovou lékařskou péči na počkání a (téměř) zdarma... Tedy zatím. 

Nejde však jen o studenty a absolventy, ale i lidi již pracující v oboru. A hlavně o ty, kdo budou učit novou generaci. Protože jak říká Ing. Dana Drábová, nestorka českého jádra: v technických oborech má člověk nejprve 20 let něco studovat, pak to má 20 let dělat a pak teprve to může jít 20 let učit.

„Nevím, jestli to poslední ještě sám stihnu,“ říká Jan Štěrba, proděkan UJEP z Fakulty strojního inženýrství, člen Ústavu strojů a energetiky, což je dle jeho slov v posledních letech nosné téma fakulty. Tímto se omlouvá všem kolegům z Ústavu technologie a materiálů a upozorňuje, že „materialisté“ jsou potřeba, protože pokud nebudou technici, tak si nikdo z nás ráno nerozsvítí světlo, nepustí teplou vodu ani nekoupí housku. Naráží tím na fakt, že současná dostavba Dukovan je vlastně jen špička ledovce klesajícího trendu absolventů technických profesí. 

Zvrátit tento trend znamená – i když to zní jako otřepané klišé – napnutí sil na všech úrovních. Mezi svými blízkými, v rodině, to zvládneme sami. Firmy si umí poradit vlastními kapacitami, a také to dělají. Školy to také umí, jen potřebují (finanční i systémovou) motivaci od státu. Součástí toho musí být i radikální odbourání zbytečné byrokracie. Boj o jaderné mozky už běží. A nejen o ně.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.