ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Sovětský svaz se během studené války snažil získat technologický náskok krádežemi západního know-how. Američané proto dokonce v sedmdesátých letech rozjeli tajnou operaci, při níž komunistickému hegemonu podstrkovali vadné technologie. Dnešní Čína využívá podobné metody jako SSSR, jenže má něco, co Sovětům zásadně chybělo: dynamickou ekonomiku hluboce propojenou se Západem. A není to jediný důvod, proč Peking mnohem obtížnějším protivníkem.
V prvním dílu této analýzy jsme se věnovali čínskému rozvoji umělé inteligence a podezřením z neoprávněného využívání západních technologií, druhý díl popisuje rozsáhlý systém průmyslové a kybernetické špionáže. Nyní se podíváme o mnoho desetiletí zpátky, protože v kontextu diskusí o čínských krádežích západních technologií stojí za to si připomenout, jak se o získávání západních technologií za studené války snažil Sovětský svaz.
Ohromné úsilí, mizivý zisk
Zpráva CIA o akvizičním úsilí sovětských a spojeneckých zpravodajských služeb z roku 1982 (odtajněná v roce 1999) vrhá světlo na tehdejší sovětskou snahu a nabízí možnost porovnat toto úsilí se současnou Čínou.
Ačkoli měli Sověti určité výhody spojené s kontrolou nad svojí ekonomikou, kvůli její nedostatečné dynamice způsobené centrálním plánováním a absenci rozsáhlých ekonomických kontaktů se Západem nebyli schopni získané technologie využít ani zdaleka v takové míře jako dnešní Čína.
Sovětské úsilí bylo obrovské a centrálně řízené; využívalo odposlechy, sběr informací z otevřených zdrojů i lidské zpravodajské zdroje. Opíralo se o vědecké a technické výměny mezi Východem a Západem, mnohostranné vědecké organizace i firmy ve vlastnictví komunistických států působící v západních zemích.
Sověti nasazovali své agenty do průmyslových, obchodních i politických struktur a snažili se získat know-how spojené s průmyslovými procesy, které by mohlo zvýšit kvalitu a snížit náklady na vojenské vybavení. Většina úspěšných akvizičních operací proběhla mimo Spojené státy, přičemž Sověti využívali místní firmy v zemích, které měly s východním blokem rozsáhlejší obchodní vazby než USA.
To byl mimo jiné důsledek americké politiky kontroly vývozu strategických technologií a existence rozsáhlé nadnárodní průmyslové základny na Západě, která vytvářela další příležitosti k jejich získávání. Jenže západní ekonomika, řízená tržními pobídkami, dokázala přenášet výsledky výzkumu a vývoje (R&D) také do civilního sektoru, který bezpečností posedlé sovětské impérium dlouhodobě zanedbávalo. Sověti tak v technologickém závodě fatálně propadli, veškeré špionáži navzdory.
Sovětská vs. čínská špionáž
Mezi sovětským špionážním úsilím a dnešním čínským existuje několik zásadních rozdílů, z nichž jeden spočívá ve využívání zástupných aktérů (proxies). Zatímco Sovětský svaz se mohl spoléhat na spolupráci řady východoevropských zpravodajských služeb, čínské zpravodajské služby jsou v tomto ohledu v odlišné situaci a nemají k dispozici srovnatelný blok podřízených států. Sověti pravidelně využívali mezery v systému vývozních omezení, například situace, kdy sankce zakazovaly vývoz určitých technologií přímo do SSSR, ale nezahrnovaly některé země východní Evropy.
Zatímco Sověti se soustředili na získávání konkrétních vojenských technologií a technologií umožňujících snížit náklady na obrannou výrobu, čínskou špionáž pohání také snaha o urychlení vývoje civilních technologií, což Číně pomáhá získávat významné podíly na spotřebitelských trzích a současně rozvíjet své vojenské kapacity.
Obě tyto oblasti do sebe v mnoha ohledech dokonale zapadají, zejména pokud jde o to, že čínské firmy (v této souvislosti se často diskutuje například o společnosti Huawei) mohou pomáhat budovat základy internetové infrastruktury a čínská vozidla vybavená kamerami a komunikačními systémy mohou získávat rozsáhlé množství dat o prostředí, v němž se pohybují.
Možnost vzdáleného přístupu k některým čínským dopravním prostředkům navíc vyvolává bezpečnostní otázky, včetně potenciálního rizika jejich zneužití k sabotáži, jak ukázalo například testování čínských autobusů v Norsku. Skutečný rozsah těchto rizik je ovšem nadále předmětem odborných i politických sporů.
Otrávení studny
Západ navíc o sovětské špionáži věděl a díky tehdejším propastným technologickým rozdílům, které jsou dnes v mnoha oborech podstatně menší, mohl sovětskou průmyslovou špionáž sabotovat nebo ji obrátit proti němu. V roce 1981 totiž získala francouzská rozvědka od vysokého důstojníka KGB Vladimira Větrova (krycí jméno „Farewell“) tisíce tajných dokumentů, které odhalily, že Sovětský svaz vybudoval rozsáhlý a systematický program zaměřený na krádeže pokročilých západních technologií, softwaru a průmyslových tajemství.
Francouzský prezident François Mitterrand předal tyto informace prezidentu Ronaldu Reaganovi. Ale namísto toho, aby CIA a Rada národní bezpečnosti USA pouze pozatýkaly sovětské špiony nebo zpřísnily vývozní kontroly, rozhodly se využitím získaných informací zahájit tajnou sabotážní kampaň.
Američané Sovětům podstrkovali nefunkční plány a rozbitý software, což mrhalo čas technické rozvědky a sovětského průmyslu a snižovalo výhodou získanou přeskočením R&D fáze. Když pak CIA zjistila, že se Sověti snaží získat sofistikovaný řídicí software pro automatizaci systémů SCADA, které měly řídit provoz jejich masivního transsibiřského plynovodu, Reaganova administrativa se v roce 1982 rozhodla pro spektakulární akci pod názvem Operace Otrávení studny – sabotáži sibiřského plynovodu. (Jde o nejznámější, ale zároveň i nejspornější epizodu, o niž se dodnes spekuluje, jak a zda vůbec proběhla – pozn. ed.)
Podle pozdějšího líčení bývalého amerického ministra letectva a člena Reaganovy Rady národní bezpečnosti Thomase C. Reeda se CIA dozvěděla, že Sověti usilují o získání řídicího softwaru pro automatizaci provozu plynovodu. Američané proto měli zajistit, aby se k nim dostala upravená verze programu obsahující takzvanou logickou bombu – škodlivý kód, který se aktivuje až po splnění určitých podmínek.
Software měl zpočátku fungovat bez problémů a projít běžnými testy. Po několika měsících však údajně změnil nastavení čerpadel a ventilů tak, že v potrubí prudce vzrostl tlak. Podle Reedova vyprávění následovalo prasknutí plynovodu a mohutný výbuch.
Thomas C. Reed tento údajný incident ve své knize At the Abyss (2004) popsal jako „nejmonumentálnější nejaderný výbuch a požár, jaký byl kdy z vesmíru spatřen.“
Satelity amerického systému NORAD zpočátku výbuch zaznamenaly jako možnou jadernou událost kvůli jeho extrémní tepelné stopě. Vzhledem k odlehlosti místa však nebyly hlášeny žádné oběti na životech…
Zde se ovšem historické prameny rozcházejí: americká operace Farewell a podstrkování vadných technologií Sovětům jsou doložené, neexistuje však všeobecně přijímaný nezávislý důkaz, že upravený software skutečně způsobil popisovaný výbuch. Někteří historici tuto souvislost zpochybňují a upozorňují na rozpory v časové ose i svědectvích.
Sám Reed později připustil, že si příčinnou souvislostí mezi americkou operací a výbuchem není jistý. Podrobný rozbor historických pramenů proto doporučuje chápat příběh sibiřského plynovodu jako spornou epizodu dějin zpravodajských operací, nikoli jako jednoznačně prokázaný úspěch CIA.
Na hlavním poučení z celé aféry to však mnoho nemění: západní zpravodajské služby dokázaly sovětskou závislost na kradených technologiích využít jako slabinu, kterou bylo možné cíleně napadat.
Jenže současná podoba studené války funguje na zcela jiných principech. Číňané jsou se západními ekonomikami spojeni pupeční šňůrou a navíc mají k dispozici nesrovnatelně sofistikovanější prostředky k získávání technologií než Sověti. Sovětská špionáž probíhala v radikálně odlišném informačním prostředí, než jaké existuje dnes. Největším rozdílem je samozřejmě klíčové postavení Číny ve světové ekonomice.
Čína se stala součástí dodavatelských řetězců, které zásobují výrobce technologií po celém světě, a její univerzity a studenti se stali významnými účastníky globální produkce znalostí. To nabízí čínské armádě, zpravodajským službám a průmyslovým firmám přístup k technologiím a informacím v rozsahu, o jakém se Sovětům mohlo jen zdát.
Čína se svou dynamičtější ekonomikou tak podle této logiky představuje pro Západ mnohem komplexnějšího a potenciálně nebezpečnějšího soupeře, než jakým kdy byl Sovětský svaz.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
