Co Čech, to herec. Česko konečně našlo tvář

Zpráva o tom, že UNESCO ocenilo tradici českého ochotnického divadla, by v Česku klidně mohla být hlavní zprávou roku. Neprávem upozaděná událost má totiž pro Česko mnohem větší význam než by se mohlo zdát.

Když jsem na začátku loňského prosince dostal za úkol napsat o úspěchu českého amatérského divadla, přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo. Jednak mám po roční zkušenosti s prací „kulisáka“ v plzeňském divadle (za socialismu) poněkud rozporuplný vztah k herecké profesi jako takové, jednak mi to celé přišlo jako úplná hloupost.

Vždyť co se vlastně stalo? Výbor UNESCO začlenil hraní amatérského divadla v Česku na seznam světového nehmotného kulturního dědictví lidstva. A já si říkal: co si na nás vymyslí příště? Budeme jednou chránit jako nehmotné kulturní dědictví lidstva i cvrnkání kuliček?

Zkrátka mi přišlo, že dámy a pánové z výboru UNESCO už neví, čím by obhájili svou vlastní existenci a tak se na dříve prestižní seznam dostane i kdejaká nepodstatná taškařice. Ze svého nejbližší okolí neznám nikoho, kdo by byl ochotníkem a vůbec mi nepřijde, že by zrovna Češi byli pověstní nějakou zvláštní vášní pro amatérské divadlo. Osobně vím jen o tom, že ochotníci hrají na Silvestra na Hluboké.

Jenže pak se začaly dít věci. Stačilo totiž, abych se jako naprostý divadelní laik s odtažitým vztahem k herecké profesi začal víc zajímat o to, co amatérské divadlo v Česku vlastně znamená. A už první zjištění mě úplně vyvedlo z omylu a nabubřelé přezíravosti k českým ochotníkům.

Jak jsem totiž zjistil, v Česku funguje oficiálně přes tři a půl tisíce amatérských divadelních souborů. A to znamená, že alespoň jeden soubor aktivně působí v každé druhé obci, městu či městečku. I když se to obecně navenek málo prezentuje, nejsme národem hokejistů, jsme národem ochotníků! Představujeme v amatérském divadle to, co představuje Kanada v hokeji. V žádné jiné zemi na světě se ochotnickém divadlu nevěnuje tolik lidí jako u nás.

Skrytý fenomén divadla

Má to podle odborníků řadu důvodů, převzatých už z minulosti, ovšem výsledek je jednoznačný. Jen s malou nadsázkou se dá říci, že „co Čech, to herec“. A já to, přiznám se, vůbec nevěděl.

Najednou mi ale při zavedení hovoru na toto téma začala i řada kamarádů potvrzovat, že jejich dcera či syn hrají na gymplu amatérské divadlo a jezdí s ním třeba do Německa, že vysoké školy jsou plné hereckých spolků, že se na prknech, co znamenají svět, se střídají celé generace a soubory nemají problém s náborem mladších herců, ani v době, kdy odborníci varují před závislostí na digitálních technologiích. Dalo by se říci, že fenomén amatérského divadla je v Česku takový malý zázrak. Jen se o něm a jeho celosvětové výjimečnosti bohužel málo ví.

Co to znamená? Minimálně dvě věci. Žijeme dnes skutečně v bublinách, v níž (a i já jsem toho příkladem) ti, co se pohybují v jedné bublině, vůbec nemusí vědět o tom, co se děje v bublině druhé. Lidé, kteří jsou pro jedny slavní a populární, mohou být pro jiné naprosto neznámí. A platí o i o různých událostech a společenských fenoménech jakým je třeba amatérské divadlo. Mnoho lidí by určitě jako specificky české fenomény jmenovalo určitě spíše „hokej a pivo“ než herectví. A přitom je opak pravdou.

Česko určitě není tou nejhokejovější zemí na světě a i když se tady vypije nejvíce piva na hlavu, celkově není česká pivní kultura na světě určitě známější než třeba ta bavorská nebo belgická. V ochotnickém divadle je ale Česká republika skutečně hlavní světovou velmocí, nikde jinde na světě tolik vášnivých ochotníků nenajdete. Jen škoda, že nám ( i mně osobně) muselo tuhle světovou výjimečnost připomenout až ocenění UNESCO.

Sedlčanští ochotníci se připravují na premiéru hry Lotrando a Zubejda. Foto: Richard Otradovec

Úsloví „co Čech, to herec“ nemusí vyvolávat pozitivní pocity. Třeba by si někteří z nás přáli, aby nás svět viděl jinak. Na druhou stranu je ale české amatérské divadlo konečně něčím, co v záplavě přebírání různých cizích zvyků a tradic můžeme považovat za výlučně český, neopakovatelný fenomén. Tedy něco, co nám před světem dává chybějící tvář..

Hledání té pravé české tváře nám totiž v posledním době moc nejde. Sice se chlubíme pivní tradicí, ale místo vlastních, tradičních slavností se pořádají na vesnicích slavnosti pod názvem „oktoberfest“ . Ano někdo může argumentovat, že ve středoevropském prostoru máme s nejbližšími sousedy tolik společného, že se naše tradice navzájem prolínají.

To ale nic nemění na tom, že zařazení českého amatérského divadla na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva je připomínkou toho, že jako Češi máme i své výlučně české tradice, které mám může závidět celý svět. A to minimálně kvůli tomu, že v době celosvětově zesilující digitální demence se v Česku stále najde tak velké množství lidí, schopných a ochotných vystoupit před ostatními na divadelních prknech a něco jim ze sebe předvést. To je možná jedna z nejpozitivnějších zpráv uplynulého roku. A také příležitost, abychom i letos našli v sobě něco, co nás v pozitivním slova smyslu odlišuje od zbytku světa.

Divadlo v každé druhé vesnici? UNESCO ocenilo českou raritu, která přežila i nástup mobilů

Bardotka je mrtvá, ať žije Bardotka! Francouzská herečka dala jméno slavné československé lokomotivě

Donald Trump zradil mýtus kovboje. A může skončit jako padouch v levném westernu

sinfin.digital