Divadlo v každé druhé vesnici? UNESCO ocenilo českou raritu, která přežila i nástup mobilů

Český národ je spojován nebo se sám spojuje s řadu lichotivých i méně lichotivých přívlastků, které by měly charakterizovat povahu, zvyky či vlastnosti Čechů. Od „smějících se bestií“, jak nás údajně nazýval nacistický pohlavár Heydrich, až po „zlaté české ručičky“ nebo úsloví „co Čech, to muzikant“.

Včera, ve středu 10. prosince, proletěla médii zpráva, která možná staví zažité představy o naší pověsti ve světě trochu na hlavu. Žádná hudba, žádný hokej, žádní extrémně šikovní řemeslníci: UNESCO na svém 20. zasedání v Novém Dillí oficiálně prohlásilo, že Češi jsou národem amatérských herců a zapsalo tento fenomén na seznam světového nehmotného kulturního dědictví.

Tradice amatérského divadla je podle zjištění výboru UNESCO tak světově výjimečná, že nemá nikde na světě adekvátní obdobu. Věděli jste o tom? Možná se jako já řadíte k těm překvapeným (omlouvám se ochotníkům), kteří nechápavě zakroutili hlavou. 

Ano, každý asi zná nějaké ochotníky nebo byl s dětmi na nějaké pohádce v podání ochotnického divadla. Ale že by šlo o světový unikát? To si z nás asi dělají srandu?

Jenže paradoxně až po tomto významném ocenění začala vylézat na povrch všechna „nej“, která jsou s českým amatérským divadlem spojená. Podle Jana Julínka, programového ředitele festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov, v Česku oficiálně funguje na tři a půl tisíce amatérských divadelních souborů, což v přepočtu znamená soubor v každé druhé obci (sídel s tímto statusem je oficiálně dle ČSÚ k dnešku 6258). 

A to je číslo, které skutečně nemá nikde jinde ve světě obdoby.

Někteří odborníci tradici českého amatérského divadla spojují už s českým obrozenectvím a snahou udržet český jazyk a kulturu v konkurenci profesionálních, německých divadel – viz třeba F. L . Věk. 

Nebo prostě s obecnou schopností Čechů vzdorovat kulturnímu útlaku či politické totalitě tím, že si „zalezou“ někam do bytu či do hospody a zahrají si svobodně, co chtějí. Vzpomeňme si na úlohu amatérského divadla, včetně (dodnes živého) fenoménu „bytových představení“ v českém disentu za socialismu.

Ostatně i celonárodní multigenerační fenomén, Divadlo Járy Cimrmana, jehož hry a semináře se točí kolem fiktivní ústřední postavy (která se kdysi málem stala absolutním vítězem v anketě o největšího Čecha), začínal prakticky „ochotnicky“.

Tou největší záhadou ale zůstává, jak se amatérské divadlo v republice v tak velké míře udrželo i po pádu totality a zejména nástupu moderních komunikačních technologií.

V době, kdy si snad každý rodič stěžuje, že „děti jen koukají do mobilu nebo dřepí u počítače“, nemá amatérské divadlo nouzi o mladé zájemce. Soubory se bez problému obnovují „mladou krví“, navíc vznikají i nová dětská a studentská divadla. 

„Hodně je to asi dáno rodinnou tradicí, protože u nás měl nebo má snad každý v rodině nějakého ochotníka,“ říká Jakub Hulák, který se v Národním institutu pro kulturu zabývá studentským a dětským divadlem. Česko je navíc také jednou z mála zemí, ne-li jedinou, v níž má takřka každá škola dramatický kroužek.

Někteří odborníci doufají, že zařazení hraní českého amatérského divadla na seznam UNESCO může divadelníkům například pomoci k tomu, že obce a města budou k ochotníkům vstřícnější a budou je více podporovat. Třeba při pronájmů sálů. Řada ochotníků si v Česku za to, že „může hrát“ , dokonce ještě platí.

Tou hlavní otázkou ale zůstává, jak nás bude po rozhodnutí UNESCO vnímat svět. Na rozdíl například od tradice loutkářství (které jako nehmotné dědictví sdílíme se Slovenskem) a dalších mezinárodních tradic, je amatérské divadlo v českém podání výlučně českým fenoménem. Nemá jinde obdobu. Jinými slovy: ochotníci dali Česku tvář. Jsme tedy opravdu národem herců?

Tahle pozice nemusí vždy úplně lichotivá, protože herectví je spojeno také s řadou předsudků. Třeba že člověk, který se dokáže během chvíle převtělit z jedné postavy do druhé, není úplně charakterově pevný. Nebo že herectví je únikem od faktického řešení některých problémů.

Na druhou stranou může být pro Čechy lichotivé, že v době, kdy některé státy zakazují přístup dětem na sociální sítě a varují před digitální demencí, chodí řada mladých lidí v Česku hrát divadlo. A tahle dobrovolná volnočasová činnost, která přispívá ke kultuře jazyka i mezilidské komunikace, je zjevně baví. I když s mobilem na pódium nemohou. 

Dokonce by se dalo spekulovat o tom, zda bychom se neměli kvůli své přetrvávající zálibě v ochotnictví chlubit tím, že jsme oproti jiným stále velmi kulturním národem. Pokud se ve světě rozšíří úsloví „co Čech, to herec“, nemusí to pro nás být nakonec tak špatná reklama.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.