Šíří se nám tu takový nešvar… Slovíčko puč! Co jím ve skutečnosti je a co není?

„Ústavní puč.“ Takto tvrdě zaútočil ministr zahraničí Petr Macinka na konstituční stolici a Hrad poté, co předběžné opatření donutilo vládu nebránit prezidentovi reprezentovat Česko na summitu NATO. Rozumný člověk si při takových slovech nejspíš zaťuká na čelo.

Současně ale vyvstává zajímavá otázka: nezažilo už Česko skutečné pokusy o ústavní převrat? Odpověď zní: ano.

O puči můžeme mluvit tehdy, když někdo brání ústavním institucím v řádném fungování a jejich kompetence si přisvojuje jiný mocenský aktér. Například když se kabinet pokusí znemožnit prezidentovi vykonávat jeho ústavní pravomoc zastupovat stát navenek podle článku 63 Ústavy.

Nebo kdyby nyní premiér a ministři nerespektovali rozhodnutí soudu a snažili se Petra Pavla během aliančního jednání jakkoli omezovat či upozadit.

První pokus o ústavní střet byl zatím zastaven rychlým zásahem konstituční stolice. Stále je však teoreticky možné, že se vláda jejímu rozhodnutí vzepře a pokusí se hlavu státu v Ankaře nějak upozadit. Zda se tak skutečně stane, nevíme, byť lídr Motoristů podobnými výroky hrozí.

Tím ho ale nechme být. Je dostatečně směšný sám o sobě a není třeba to opakovat donekonečna. Jak jsem slíbil, podívejme se raději do české politické historie. Skutečných kandidátů na označení „pučista“ v ní najdeme hned několik.

První skutečně vážný zásah do fungování parlamentní demokracie přišel v roce 2009, kdy Ústavní soud zrušil předčasné volby, které schválily obě komory Parlamentu a vyhlásil prezident republiky. Podle řady ústavních právníků na to přitom ani neměl pravomoc, protože ústavní zákony běžně nepřezkoumává. Soud se k tomu dostal oklikou přes stížnost jediného poslance, kterému vadilo, že by si neodsloužil celé čtyřleté funkční období.

Konstituční stolice tehdy nerespektovala vůli tří pětin poslanců a senátorů. S odůvodněním, že Parlament sice může Poslaneckou sněmovnu rozpustit, ale nikoli jednorázovým ústavním zákonem, nýbrž pouze na základě obecné procedury.

Důsledky byly dalekosáhlé. Politický vývoj se vydal jinou cestou a česká zastupitelská demokracie je cítí dodnes. Právě tehdy se začala otevírat cesta k pozdějšímu nástupu radikálů a extremistů do vlády. To vše proto, že soudci zabránili Parlamentu vykonat jeho legitimně přijaté rozhodnutí.

Druhým skutečným kandidátem na titul pučisty se stal Miloš Zeman. V roce 2013 nejen odmítl jmenovat vládu opírající se o sněmovní většinu a místo ní dosadil vlastní kabinet bez jakéhokoli parlamentního mandátu, ale navíc jej držel u moci i poté, co nezískal důvěru Poslanecké sněmovny.

Ústava přitom předpokládá, že v takové situaci prezident jmenuje nového premiéra a pokračuje další pokus o sestavení vlády. Zeman však oznámil, že svůj druhý pokus nevyužije až do konce volebního období. Fakticky tak zablokoval ústavní proceduru a poslancům nakonec nezbylo než zkrátit si vlastní mandát a vyvolat předčasné volby.

Zeman tím zabránil uplatnění ústavní procedury, podle níž přechází třetí pokus o sestavení vlády na předsedu Poslanecké sněmovny. Nechtěl totiž připustit, aby poslanci vyslovili nedůvěru i jeho druhému kabinetu a aby se nakonec dostalo na vítěze voleb.

To se nemohlo stát, dokud prezidentovi formálně zbýval ještě jeden pokus, který však odmítal využít. Fakticky tak zablokoval fungování parlamentního systému, znemožnil řádně zvoleným poslancům prosadit jejich většinu a popřel výsledek demokratického hlasování občanů.

To jsou příklady situací, kdy nejprve Ústavní soud a podruhé prezident skutečně znemožnili řádné fungování ústavního orgánu. A ne ledajakého – Poslanecké sněmovny, od níž se odvíjí legitimita každé vlády.

Právě zde lze mluvit o skutečných ústavních převratech. Invalidizací procedur popsaných v ústavě totiž došlo k zásadní změně politického vývoje. O podobě politiky už nerozhodovaly hlasy voličů a jejich zvolení zástupci, ale jedinec či malá skupina lidí.

Roky 2009 a 2013 tak představují dva těžké údery parlamentní demokracii. Klidně můžeme mluvit o nástupu „soudcokracie“ a o posunu směrem k „prezidentskému systému“.

U současného kompetenčního sporu nic takového nehrozí. Jde pouze o vyjasnění pravomocí uvnitř exekutivy. Ať už konečný verdikt dopadne jakkoli, nestane se nic jiného, než že koalice ANO, SPD a Motoristů utrpí ostudu. Za tu si ovšem může sama.

Ani samotné předběžné opatření nepřepsalo ústavní zvyklosti. Naopak kabinetu nařídilo, aby se k nim vrátil.

Pokud se tu někdo pokoušel o ústavní převrat, pak to byla vláda, která se zcela nesmyslně rozhodla bránit prezidentovi ve výkonu jeho ústavou svěřené pravomoci reprezentovat stát navenek. Zapojení soudu bylo v tomto případě posledním prostředkem, jak bránit principy demokratického právního státu.

Nazývat tohle pučem může jen ten, kdo se sám pokusil ústavní pravidla ohnout ve svůj prospěch.

Zkrátka to byla sama vláda, kdo přestal respektovat prezidentovu pravomoc reprezentovat stát v zahraničí a tím vyvolal současný ústavní spor. Je dobře, že se věc dostala na stůl soudcům. Škoda, že stejné žaloby se za své jednání nikdy nedočkal Miloš Zeman.

Proti konstituční stolici se před sedmnácti lety prakticky bránit nedalo. To je zároveň varování, aby politici ve vlastním zájmu své spory pokud možno nedotahovali až do Brna. V roce 2009 šlo o iniciativu jediného poslance, současnou kauzu si však vláda způsobila sama.

Tentokrát ale žádný zásah do parlamentní demokracie nehrozí. Pouze se vyjasní kompetence mezi hlavou státu a kabinetem. Je spíše trapné, že premiér nedokázal jednat státnicky a s úctou k ústavním institucím. Snad v této hloupé válce s prezidentem nebude pokračovat a celá nejapná tragikomedie skončí.

Nevím, zda koalice ANO, SPD a Motoristů přestane dělat ostudu sobě i republice. Jisté je ale jedno: prezident se o puč nepokusil. Naopak mu zabránil.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a oddělíte zrno od plev. Díky.