KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO A VOJTĚCHA KRISTENA I Vedení redakce sportu České televize už léta praktikuje zvláštní systém nasazování sportovních přenosů. Zatímco „velké sporty“ se na televizní obrazovku dostávají bez problémů, ty menší musejí za přenosy svých zápasů platit. A tento dvojí metr šéfa ČT Sport Jiřího Ponikelského lze jen stěží nazvat veřejnoprávním.
Vybrat si programovou skladbu a způsob práce s ní je svatým právem každého provozovatele televizního vysílání. S jedním důležitým limitem – pokud jde o vysílatele veřejnoprávního, nelze k této problematice přistupovat jen z komerčního hlediska a je nutné preferovat právě onu veřejnoprávnost, tedy blaho všech členů společnosti.
Ve vedení sportovní redakce ČT ovšem už více než deset let funguje praxe, ve které, jak by řekl klasik, „je dolar alfou a omegou“ systému nasazování pořadů z jednotlivých sportovních odvětví. A to se popsanému narativu zjevně vymyká.
V případě velkých státních molochů a firem je bohužel zprivatizování si určitého segmentu činnosti skupinami konkrétních zaměstnanců, kteří „v tom“ za dlouhé roky práce v instituci umí chodit, vcelku běžné a patří k nejčastějším patologickým rysům těchto státních korporací. Do vedení veřejnoprávní televize by však tyto prakticky metastázovat neměly. Na místě by jistě bylo i přehodnocení stávající praxe ve sportovní redakci České televize.
Malí a ti velcí
Redaktoři INFO.CZ mluvili v posledních dnech s několika zástupci menších sportovních svazů, kteří nás na tuto podivnou praxi upozornili. Podle nich vedení sportovní redakce České televize dělí tuzemský sport dlouhé roky na dvě kategorie. Zatímco ty největší sporty, jako jsou fotbal či hokej, mají přístup na obrazovky zaručen a ČT jejich zápasy automaticky pokrývá, většina minoritních sportů za svých „pět minut slávy“ na obrazovce musí platit.
Jeden ze sportovních insiderů v tomto smyslu mluví o dlouholetých systémových deformacích: „V našem sportu si říkají o částky blížící se sto tisícům za velký živý přenos, jde přitom o minimálně 10 let ustálenou praxi. Oni (ČT) to podávají bohulibě, že nechávají vyniknout malé sporty, kterým navíc zvyšují atraktivitu pro sponzory, a že nesmí být sami škodní, a proto chtějí zaplatit alespoň minimální náklady.“
Činovníci z menších sportovních svazů, se kterými INFO.CZ hovořilo, však mluví o nevýhodnosti a o tom, že si Česká televize princip plateb za přenos jejich sportů de facto zlegalizovala.
„Nikomu to už dnes nepřijde divné, přitom je z logiky věci zvláštní, že některé sporty platit musejí, a jiné nikoliv. Navíc je díky tomu kanál ČT sport placený hned třikrát – z koncesionářských poplatků, z reklamy (tu má ČT Sport zákonem omezeně povolenou, pozn. red.) a od sportovních svazů,“ dodává další z našich zdrojů s tím, že pozornost by si zasloužili i externí producenti obsahu, se kterými sportovní kanál ČT uzavírá smlouvy.

Vždyť my ten fotbal neděláme pro sebe...
Šéf sportu na České televizi Jiří Ponikelský pro INFO.CZ dvojí přístup připouští. „Nedostatek finančních prostředků v České televizi jsme do doby letošního přijetí novely zákona o ČT mohli řešit dvěma způsoby. Buď na prezentaci sportů v takové míře rezignovat, protože jsme na to neměli finance, nebo hledat cesty. A ty jsme i našli,“ popisuje Ponikelský.
Podle šéfa kanálu ČT Sport a kandidáta na ředitele České televize Ponikelského řeší sportovní kanál ČT s jednotlivými svazy možnosti pro vysílání tak, aby pokryla co možná nejširší spektrum sportů.
„A to od těch nejvíce sledovaných po ty, které jsou sice součástí sportovního dění, ale z hlediska divácké atraktivity jsou malé. Pokud bychom nešli touto cestou, kterou jsem nastolil, bylo by odvysíláno v České televizi minimum sportovních pořadů a přenosů,“ doplňuje Ponikelský.

Šéf ČT Sport dodává, že rozpočet pro jeho program, který je daný tzv. výrobním úkolem ČT (to je balík přibližně dvou miliard korun ročně, za který ČT produkuje svůj obsah), je poměrně omezený – a peníze jdou především na získávání televizních práv na atraktivní sportovní události, na fotbal a na hokej. Na okrajové sporty tak logicky nezbývá, proto se „hledají cesty“.
Jenže v takovém případě je namístě otázka, zda má veřejnoprávní televize skutečně platit za ta nejcennější sportovní práva na vrcholné sportovní události. Právě ta totiž v posledních pěti letech raketově zdražila poté, co se o ně ucházejí velcí nadnárodní hráči jako YouTube, Meta, Netflix či velké komerční televizní stanice. Přitom i v Česku je jasně vidět trend, že se komerční sportovní kanály bez problémů vysíláním tohoto typu obsahu uživí. Z určitého pohledu tak České televizi nedává smysl, aby těmto provozovatelům konkurovala.
Naopak, zařazování menšinových sportů či nižších soutěží do vysílání ČT je bez pochyby veřejnoprávní činností. Kdo jiný než veřejnoprávní televize by měl tento typ obsahu, který by se sám na komerční obrazovky nedostal, na svém sportovním kanálu zprostředkovávat divákům?
Jenže ČT argumentuje penězi: „V silách České televize není vyrobit vše, co po nás české sportovní prostředí požaduje,“ tvrdí Ponikelský. „Proto se snažíme najít cestu, kdy přibližně 2/3 nákladů jdou za Českou televizí a 1/3 je proti sponzorskému plnění, které sportovní prostředí stejně z větší části požaduje pro své klienty. Díky této kombinaci se pak dostávají na televizní obrazovku stovky přenosů ročně – jde o 600 až 700 domácích přenosů.“
Bránit, ne diskriminovat
Tento systém ale v konečném důsledku dopadá na sportovní kluby a samotné sportovce. INFO.CZ mluvilo s majitelem jednoho z profesionálních klubů menšinového sportu, podle kterého jim tato praxe výrazně komplikuje fungování – bez ohledu na to, že sponzoři pochopitelně přenosy v TV kvitují. „Na sportovním svazu nám řekli, že jestli chceme zachovat rozsah přenosů, tak že je to pro svaz drahá položka a že na každý zápas máme přispívat desetitisíce korun,“ uvádí náš zdroj.
Sportovní svazy i kluby přitom získávají své financování ve velkém ze státního rozpočtu – od Národní sportovní agentury, případně od ministerstev a dalších státních agentur. Tyto peníze však paradoxně nakonec často končí právě v České televizi – jako plnění pro to, aby byly zápasy daného sportu přenášené. Bez ohledu na to, že ČT by z podstaty své veřejnoprávnosti měla i menšinové sporty vysílat čistě organicky.
Šéf veřejnoprávního televizního sportu Ponikelský by měl z principu věci menšinové sporty bránit, ne je uzurpovat přenosovým „výpalným“. Nadto je zde nemalé nebezpečí, že pokud ve volbě ředitele ČT uspěje, mohl by tyto principy pokřivené morálky chtít aplikovat i na dalších veřejnoprávních kanálech.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.












