KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Vládní kabinet se rozhodl, že je čas na trochu té staré dobré betonářské nostalgie. Podpisem pod kontroverzní projekt děčínského jezu ministři stvrdili, že realita suchých koryt a klimatických změn je jen drobnou překážkou, kterou lze snadno přehlasovat vládním usnesením. Osm miliard korun z veřejných peněz za projekt bez návaznosti na německé straně má definitivně zamířit do řečiště Labe, aby zde vyrostl pomník ambicím, které měly svou logiku možná v době, kdy se v hamburském přístavu ještě platilo markami.
Severočeský Děčín má v sobě specifickou, tekutou melancholii. Je to město vklíněné mezi skály, kudy odjakživa protékala historie s hřmotem lodních motorů. Jenže když se dnes postavíte na nábřeží a podíváte se do koryta Labe, nevidíte tepnu evropského obchodu. Vidíte unavený hnědý proud, který se v letních měsících čím dál pravidelněji mění v mělkou strouhu, v níž se líně převaluje bahno a mrtvé ryby.
S jezem po funuse
Před třiceti lety, kdy se o jezu v Děčíně začalo mluvit poprvé a vážně, to přitom nebyla jen úřední fata morgána. Byla to éra, kdy Labe ještě mělo svou hladinu a v přístavech dýchal skutečný život. Československá plavba labská (ČSPL) nebyla mrtvou zkratkou v zaprášeném archivu insolvenčního správce, ale sebevědomým gigantem, jehož flotila krmila Evropu. Tehdy lodě neškrtaly o dno, ale s hlubokým ponorem a černým dýmem z komínů vozily miliony tun zboží. Tehdy ta vize dávala smysl: postavit poslední stupeň a udělat z Děčína k moři vodní dálnici.
Státní aparát nás nyní, s čerstvým vládním „posvěcením“ v kapse, přesvědčuje o zázraku. Šéf Ředitelství vodních cest Lubomír Fojtů operuje s vizí 4,5 milionu tun zboží, které se najednou začne plavit po hladině. Je to fascinující číslo, které má však v sobě stejnou dávku realismu jako plán na vybudování celoroční sjezdovky na Řípu.
Podívejme se na realitu, která se do nablýskaných vládních prezentací nevejde. Legendární rejdařská společnost Československá plavba labská (ČSPL) od loňska neexistuje a tam, kde kdysi kotvily šífy, dnes rostou kopřivy. Ale i kdybychom v Děčíně postavili jez ze zlata a obložili ho mramorem, narážíme na drobný geografický detail: Německo.
Naši sasští sousedé na Labi nic stavět nehodlají. Labské pískovce jsou pro ně posvátným územím, nikoliv dálnicí pro vany s pískem. Výsledek? Budeme mít v Děčíně předraženou vanu s vodou, ze které lodě slavnostně vyplují, aby se o deset kilometrů dál u Pirny s drhnutím o dno zastavily. Vedle investice osmi miliard za „garanci“ splavnosti v délce pár kilometrů? To už i nákup vládních letadel vypadá jako racionální investice do dopravy.
A pak je tu ten největší nepřítel vodohospodářských betonových vizí – nebe. Žijeme v éře sucha. Před třiceti lety bývala hladina Labe konstantou, dnes je to loterie, kterou prohráváme. Stavět vodní dílo pro nákladní dopravu na řece, která se rok od roku mění v sezonní potok, je jako instalovat eskalátory uprostřed pouště v naději, že se tam jednou objeví nákupní centrum.
Vláda musela udělit výjimku ze zákona o ochraně přírody, aby tenhle fetiš betonu protlačila. Pětadvacet vzácných druhů musí ustoupit zájmu, který je definován jako „veřejný“, ačkoliv slouží spíše nostalgii úzké skupiny projektantů a nadějím betonářských lobby. Je to typická diagnóza státního plánování – zlobbovaná setrvačnost úředního šimla, který se nedokáže zastavit, i když se podmínky dávno změnily.
Děčínský jez nebude branou do světa, jakou snad mohl být v ještě devadesátých letech. Bude to jen nejlevnější bazén pro komáry a nejdražší plácnutí do vody v historii českého severu. Labe si dál poteče svou cestou, líně a mělce, a bude se tiše smát naší snaze spoutat ho pravidly století, které už dávno odplulo do historie.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zjistíte, kde vláda chystá další geniální projekty. Díky moc.
