Eurovolby 2024: Jste si opravdu jistí, koho a proč chcete poslat do Evropského parlamentu?

Tak zaprvé nadále převládá odpor vůči Evropské unii a zmatení kolem naší úlohy v ní. Z osmi stran či hnutí, které mají šance překročit pětiprocentní hranici, se pět vůči EU vymezuje negativně. Tyto strany oslovují podle průzkumů naprostou většinu voličů. 

Jejich kritika je buď totální a příkrá (SPD a Trikolora, Přísaha s motoristy, Stačilo!), nebo poněkud odstíněná, ale jasně převažující (ANO, Socdem). 

I ODS se vůči EU staví tradičně skepticky, její protagonisté se ovšem vyznačují hlubší znalostí, a tudíž racionálnějším jazykem. S počínáním EU se víceméně ztotožňují pouze STAN, Piráti a TOP 09.

Některým klišé ve vztahu k EU se v české kotlině tradičně dobře daří. Je to zejména nepochopení samotného smyslu českého členství v EU. Kandidáti ANO (a další napravo i nalevo) se chystají do Evropského parlamentu především bojovat proti „zlému Bruselu“, který nám neustále něco nařizuje. 

Své poslání vidí v chrabrém boji za „národní zájmy“. Přitom si stačí celkem lapidárně uvědomit, že v EU nečiní stěžejní rozhodnutí ani Evropská komise, ani Evropský parlament, ale jen a výlučně členské státy.

Znamená to, že jakákoli nová legislativa vzniká jen a pouze z vůle vlád „sedmadvacítky“ – tedy u stolu, kolem něhož sedí s dalšími 26 vždy a pokaždé český ministr či jiný zástupce. V drtivé většině případů zvedne ruku pro konečný kompromis, který bývá průsečíkem národních zájmů všech zemí, případně nejmenším společným jmenovatelem, na němž se všichni dohodnou. 

To je pak evropský zájem. Slovní spojení, které v české kampani prakticky nezaznívalo.

Z výroků diskutujících kandidátů nabývá posluchač či divák dojmu, že oni v Evropském parlamentu spoustu věcí vybojují, potlačí, nedovolí, zruší a tak podobně. K předvolebním kampaním zajisté patří slibování a chlubení. Jenže v případě letošních eurovoleb není vůbec jisté, zda sami potenciální europoslanci vlastně vědí, do čeho jdou. 

Evropský parlament má úlohu „spoluzákonodárce“. Je zapojen do vyjednávání konečné podoby evropské legislativy, což je významná pravomoc, ale i těžká práce. Nemůže však legislativu ani navrhovat (to je pravomoc Komise), ani rušit (nutný návrh Komise), ani dotáhnout sám – vždy musí jít o dohodu s vládami ostatních členských zemí.

Pokud tedy v českých debatách slýcháváme, že pokud bude ten který politik zvolen, zasadí se např. o zrušení migračního paktu, případně dokonce desítek předpisů Green Dealu (Zelená dohoda pro Evropu), je opravdu třeba to brát na lehkou váhu. 

V obou případech jde totiž o naprosto zásadní legislativní počiny, které se rodily těžce a řadu let, a mimo jiné i za českého přispění. Naprostá většina členských států EU je považuje za kroky správným směrem – nikdo se je nechystá anulovat.

Pokud ale některý český poslanec přiměje Evropskou komisi, aby navrhla třeba zrušení nařízení o emisních povolenkách, které jsou v Praze mnoha politikům solí v očích, a pokud přesvědčí zhruba dvě třetiny z 27 vlád, že je třeba to udělat, a pokud získá na svou stranu přes polovinu ze 720 europoslanců, pak ovšem „klobouk dolů“.

Ty partaje, které se k EU staví konstruktivněji (TOP 09, STAN, Piráti, Lidovci a část ODS), prezentují české členství v EU jako bezpečnostní záruku a ekonomickou výhodu. Mají logicky výhrady k některým počinům EU, ale pozitiva pro ně jasně převažují.

Zejména v době, kdy se v postglobálním světě jednotlivé evropské země nutně potřebují spojovat do mocenského bloku, který je jediný schopen adekvátně reagovat na ruskou agresi proti Ukrajině nebo čelit americkému či čínskému hospodářskému tlaku. Tito lidé vidí úlohu Česka jako aktivního hráče na evropské scéně, který se bude maximálně podílet na tvorbě společné politiky i legislativy.

Mezi kandidáty pak najdeme i otevřené a jasné eurofederalisty, kteří si vytyčují jako cíl vytvoření evropského nadstátu. Podle strany Volt, která kandiduje společně se stranou Sen21, může jedině plně integrovaná Evropa odpovědět na výzvy budoucnosti, obstát v globální konkurenci a plně uplatnit potenciál evropských národů. Volt jde do voleb se stejným programem v 15 členských státech. V Česku je bez šancí – ale uvidíme, jak si povede jinde.

Evropská unie je složitý mechanismus. Čeští politikové ho ovšem dál komplikují a matou voliče tím, že jim nenalévají vždy čistého vína. V kampani jsme viděli i zásadní rozpory mezi tím, co hlásají někteří kandidáti, a oficiálními programy evropských politických stran a jejich klubů v EP, kam tito politikové směřují.

Nejkřiklavějším případem jsou zajisté kandidáti hnutí ANO, kteří se prezentovali jako odpůrci všech velkých rozhodnutí EU posledních let i prohlubování evropské integrace. Zásadně horlí pro zachování práva veta při rozhodování v Radě EU a proti přijetí eura v Česku. 

V podstatě nemají co dělat v liberální straně ALDE a její frakci Obnova (Renew), s jejímž programem se zcela rozcházejí. Expremiér Andrej Babiš také v rozhovoru pro Deník ostatně řekl, že vlastně ani neví, kde jeho lidé nakonec skončí.

Hlavolamem je také nesoulad mezi složením vládní koalice Spolu a klubovou příslušností jejích stran na evropské úrovni. ODS se nadále hlásí k euroskeptické frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR), zatímco TOP 09 a lidovci míří do mnohem federalističtější Evropské lidové strany (EPP). 

Naštěstí český volební systém umožňuje kroužkování – euroskeptičtější voliči mohou zaškrtnout zástupce ODS, ti proevropštější pak kandidáty TOP 09 či lidovců. Moc jasné to ale zrovna není.

Ani Piráti nejsou podle všeho tak úplně spokojeni v evropské frakci Zelených, kde je většina členů „zelenější“ než oni sami. Jenže kam se vrtnout, když mezi liberály, kde by se jim určitě líbilo, už sedí zástupci ANO, kteří tam nepatří, jak jsme viděli. Podobně možná uvažuje také hnutí STAN, zatím napojené na EPP.

Bez problémů naopak zamíří do frakce Identita a demokracie (ID) europoslanci zvolení na SPD a Trikoloru, případně za Přísahu a motorkáře. Budou bojovat za co největší oslabení EU, ve prospěch národních států. V bleděmodrém, s troškou sociálního posypu, hlásá totéž i koalice Stačilo! na krajní levici. V evropském kontextu mají k sobě tyto dva extrémy opravdu blízko.

Pětiletý mandát se dá v Evropském parlamentu strávit všelijak. Lze ho oddřít, ale také prolenošit. Pražský think-tank Europeum zveřejnil průzkum, jak si z hlediska aktivity a vlivu v EU vedli dosavadní europoslanci. Část z nich opět kandiduje, a tak může být pro voliče zajímavé, zda pošlou do Štrasburku vlivné hráče-rváče, nebo jen neviditelné zombie.

Ve zmíněném průzkumu, v němž se vyjadřovala asi stovka lidí zaobírajících se evropskou problematikou, se na špici umístil Luděk Niedermayer, kandidát za TOP 09, který je na kandidátce SPOLU na třetím místě. Za ním bodoval lídr téže kandidátky Alexander Vondra, následován všemi třemi europoslanci za Piráty – Marcelem Kolajou, Markétou Gregorovou a Mikulášem Peksou; o kousek níže se umístil lidovecký Tomáš Zdechovský.

Pro úplnost dodejme, že v anketě dominovaly Dita Charanzová a Martina Dlabajová, které působily deset let v liberálním klubu EP za ANO. Obě se ovšem s tímto hnutím a jeho šéfem názorově rozešly a v nynějších volbách už nekandidují.

Naprostá většina českých zástupců si v EP vedla spíše „matně“ – od hodnotitelů dostala mezi 30 a 45 procenty. Všimněme si také, že se na spodních příčkách žebříčku ocitli europoslanci za SPD Ivan David a Hynek Blaško; o jejich existenci v EP věděl jen málokdo. Na jejich obhajobu ovšem připomeňme, že pro jejich klub Identita a demokracie, oddělený většinovým „sanitárním kordonem“, není snadné se dostávat do popředí, například při přidělování legislativních návrhů.