KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | Když máme Listinou základních práv a svobod zakotvené právo na důstojný život, neměli bychom mít i právo na důstojnou smrt? Prvního dubna proběhla v Senátu diskuse legislativců a odborné veřejnosti ze všech stran názorového spektra – od podporovatelů přes pochybovače až po zaryté odpůrce – nad návrhem zákona, který by za přísně stanovených podmínek, po vzoru podobné legislativy fungující již v jiných zemích, umožnil lidem se rozhodnout ukončit dobrovolně své trápení. Bohužel to vypadá, že i přes rostoucí konsenzus veřejného mínění ustrne tahle otázka opět na mrtvém bodě.
Článek šest Listiny základních práv a svobod říká, že každý má právo na ochranu svého života, nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti ani podroben nelidskému či ponižujícímu jednání. V článku deset stejné listiny se praví, že každý má právo, aby byla zachována jeho důstojnost.
Hippokratova přísaha stanovuje, že lékař bude vždy chránit lidský život a zdraví a nebude se podílet na žádném činu, který by poškodil pacientovu důstojnost. (Pro úplnost je třeba dodat i někdejší „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit, jak zemřít. Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu.“)
Dnes skládaný slib zní: „Jako člen lékařského stavu slavnostně slibuji, že zasvětím svůj život humanitě. Budu mít vždy na zřeteli zdraví a prospěch svého pacienta. Budu respektovat autonomii a lidskou důstojnost svého pacienta. Budu zachovávat nejvyšší možný respekt k lidskému životu.“
Tahle dvě základní „neprůstřelná pravidla“, na nichž stojí moderní civilizace a která úzce souvisejí i s nastolovanou otázkou legalizace eutanázie, už sama v sobě obsahují paradox – ochranu života jako takového vs. právo na důstojný život. Protože právě absence důstojnosti je spolu s mizivými vyhlídkami na zlepšení stavu motivem, proč chtějí mnozí lidé – slovy spisovatele Terryho Pratchetta – „skočit sami a nečekat, až spadnou.“
A mnozí to i dělají – z okna (Bohumil Hrabal) či pod vlak (Iveta Bartošová), nemluvě o pistoli (Karel Heřmánek) či provazu (Petr Lébl). Jiné východisko už pro sebe nevidí a v rámci stávajícího medicínského systému jej legálně ani nemají. Tedy našeho systému, jinak existuje možnost vyjet na poslední cestu třeba do Švýcarska.
Podle výzkumných dat ze zemí, kde eutanázie již v nějaké formě delší dobu funguje, není hlavním motivem pro toto fatální rozhodnutí primárně „neztišitelná bolest“, nýbrž „nemoc“ jako taková – tedy v původním slova smyslu „ztráta moci“ nad sebou samým a svým tělem, ztráta naděje na zlepšení a zejména pak závislost na druhých jak v jejich pomoci, tak v jejich rozhodování o vašem osudu. Zkrátka totální bezmoc a nedůstojné umírání.
Možná právě i rostoucí zkušenosti s tím, že vidíme své blízké odcházet z tohoto světa za takto tristních podmínek, vedou k rostoucím preferencím k uzákonění nějaké formy eutanázie.
První návrh legislativy, která měla řešit otázku eutanázie v České republice, byl předložen již před třinácti lety, v roce 2008. Tzv. Zákon o důstojné smrti se zaměřoval na pasivní eutanázii – tedy možnost zvolit v terminálních fázích pouze bolest tišící léčbu namísto aktivní, život prodlužující/udržující terapie. A na možnost vyjádřit přání o ukončení života, pokud by stav byl nevratně vážný.
I když byl tento návrh podpořen některými odborníky a organizacemi na ochranu práv pacientů, zůstalo nakonec pouze u diskuzí.
Současný návrh zákona o eutanázii stručně a jasně
Pacient by měl na usmrcení nárok, pokud trpí nevyléčitelnou nemocí způsobující nesnesitelné fyzické nebo psychické utrpení, bez vyhlídky na zlepšení. Lékař ale bude moci z etických důvodů účast na eutanázii odmítnout. Z nároku na eutanázii by byli vyloučeni děti a mladiství a duševně nemocní lidé. Návrh obsahuje i tzv. Institut dříve vysloveného přání, kdy se může dospělý člověk dopředu rozhodnout o svém osudu v případě fatálně nepříznivého zdravotního stavu (a může jej kdykoli odvolat).
V následujících letech se otázka eutanázie objevovala opakovaně, v roce 2016 stejný návrh předložila ve Sněmovně skupina poslanců z řad hnutí ANO, TOP 09 a KSČM pod vedením poslance Jiřího Zlatušky (ANO) – dočkal se ale stejného osudu jako většina legislativních návrhů, do jejichž schválení se na jednu stranu nikomu moc nechce, ale zároveň se je bojí otevřeně odmítnout. Takže se v daném volebním období vůbec neprojednají.
Podobnou situaci nyní zažívá návrh Zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii. Ten už ve formě poslaneckého legislativního návrhu – inspirovaného fungujícími zákony zemí Beneluxu, především Lucemburska – předložila MUDr. Věra Procházková (lékařka v oblasti paliativní péče a zároveň i poslankyně hnutí ANO v horní sněmovně za karlovarský obvod) v roce 2020, a přestože tehdy získala podporu některých poslanců ANO a Pirátů, vláda k němu vydala zamítavé stanovisko – takže opět skončil „pod stolem“ a nikdo se jím už nezabýval.
K nejnověji předkládanému návrhu, jehož ambicí je projednání ještě před nadcházejícími parlamentními volbami, byla v Senátu v pondělí 1. dubna uspořádána široká diskuse odborníků – od politiků přes lékaře až po právníky zabývajícími se lékařskou etikou. A také lidí, kteří mají s procesem eutanázie a asistované sebevraždy osobní zkušenost – tedy s tím, že ač by si ji přáli, nemají jak si přání splnit.
Na vystoupení trvajícím několik hodin zazněly názory ze všech stran. „Tradiční“ připomínky z řad největších odpůrců zahrnovaly argumenty o životu jako „božím daru“, eutanázii jako praxi zaváděné kdysi nacistickým Německem a právu na „přirozenou smrt“ – což je ovšem vzhledem k možnostem moderní medicíny pojem dosti sporný, protože díky přístrojům a lékům lze oddalovat klinickou smrt lidského těla i za podmínek, které byly kdysi „přirozeně“ s životem neslučitelné.
Kde je „asistované sebeusmrcení“ za určitých podmínek legální?
Nizozemsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko, Belgie, Španělsko, Portugalsko, Kanada, Kolumbie, Nový Zéland... A před týdnem, 25. března 2025, schválili poslanci místního parlamentu zákon umožňující asistované sebeusmrcení nevyléčitelně nemocným lidem na ostrově Man – jde o první takový počin v rámci britských území.
Jan Pirk, kardiochirurg, jeden z menšiny lékařské obce, která jinak většinově eutanázii odmítá, zvedl otázku definice „nevyléčitelné nemoci“ – protože i diabetes či Alzheimerova choroba jsou nevyléčitelné.
Kateřina Rusínová, anestezioložka, intenzivistka a paliatrička připomněla příběh Randyho Curtise, jedné z ikon paliativní péče, který eutanázii po celý život odmítal, ale když onemocněl nevyléčitelnou chorobou, sám o ni požádal a také ji podstoupil.
Adam Houska, lékař v konziliárním paliativním týmu FN Královské Vinohrady v Praze a výzkumný pracovník Centra paliativní péče, popsal své zkušenosti z klinické praxe a připomněl, že u českých pacientů existuje dle průzkumů velmi „nízké prognostické uvědomění“ – jen 16 % z nich má o svém onemocnění, resp. o jeho prognóze stejné povědomí jako jejich ošetřující lékaři a k (mnohdy agresivní) léčbě svolí, protože doufají v úplné vyléčení; přitom jde ale často jen o víceméně krátké prodloužení života a rozhodně ne v očekávané „plné kvalitě“.
Dva typy eutanázie
Aktivní eutanázie je dobrovolné, vědomé a kvalifikované rozhodnutí k ukončení života za odborné asistence – bezbolestně, spolehlivě a za pomoci nejlepších dostupných metod.
Pasivní eutanázie je v podstatě „reverz“ – odmítnutí dostupných forem léčby diagnostikovaného onemocnění s tím, že jeho další nevyhnutelný postup a s tím související projevy budou pouze „tlumeny“, většinou léky tišícími bolest.
Zjevně nejzásadnější, emotivně i fakticky, byly příběhy lidí nacházejících se v mučivě bezvýchodných situacích. Jako je Alena S., jíž byl před mnoha lety diagnostikován adenoidně cystický karcinom v levé tváři. Svolila k léčbě, která ale nevedla a ani nemohla vést k plnému uzdravení.
Od roku 1993 prodělala sérii operací a dalších dvacet let se zdálo být vše „v pořádku“, jenže v roce 2013 musela podstoupit operaci plíce a od té doby trpí nesnesitelnými bolestmi – rozpadá se jí spodní čelist, takže nemůže ani kousat, a ze zvětšující se rány ve tváři jí vytéká hnis tvořící se v důsledku chronického zánětu.
„Už je pozdě něco dělat. Nechci čekat až do konce. Je to utrpení pro mě i celou rodinu. Zatím jsem občas schopná chodit a postarat se o sebe,“ popsala svůj příběh devětašedesátiletá žena, která by si přála dobrovolně ukončit svůj život. Pod profesionálním lékařským dohledem – to však dosud není v Česku legální, naopak jakýkoli takový čin považuje zákon za trestný coby napomáhání sebevraždě.
Jak na konferenci upozornil jeden z účastníků, filozof Tomáš Hříbek, autor knihy Obrana asistované smrti, který se otázkám spojeným s rozhodováním na konci života věnuje dlouhodobě, spáchají denně v Česku sebevraždu čtyři lidé, z toho dva právě kvůli zdravotním problémům, ať již fyzickým, nebo psychickým – ostatně to jde často ruku v ruce.
Jakkoli jsou tyto debaty nad zákonnou úpravou o prakticky dobrovolném „trestu smrti“ bezesporu nutné, zatím nevedly ani k tomu, aby byl legislativní návrh „načten“ do projednávání.
Podle jeho předkladatelky MUDr. Procházkové by se tak mělo stát ještě před prázdninami. Z kuloárů jsem ovšem zaslechl, že to nakonec stejně spadne až na nový parlament vzešlý z příštích voleb, který však bude mít stran legislativy asi jiné priority. Uvidíme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
