GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Rozhodnutí pražského dopravního podniku přidělit rámcovou smlouvu na dodávku až 70 bateriových trolejbusů turecké společnosti Bozankaya vyvolává debatu, která přesahuje technické parametry samotných vozidel. Otázkou nejsou jen pochybnosti o kvalitě a životnosti vozů, ale také principy, podle kterých státy v EU přidělují obdobné zakázky. Má-li být Evropa na prvním místě, pak volba tureckého dodavatele působí jen jako další nezodpovědný nápad současného vedení města.
Turecký výrobce zvítězil ve výběrovém řízení s cenou 12,87 milionu korun za vozidlo. Po započtení indexace se však konečná jednotková cena vyšplhá na 13,76 milionu korun. Rozdíl oproti cenám evropských výrobců se tak smrskne na přibližně 1 až 2 miliony korun na vůz. V kontextu dlouhé životnosti a celkových nákladů na údržbu jde o rozdíl kosmetický – obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že evropské značky obvykle nabízejí robustnější a provozně ověřená řešení.
Nižší pořizovací ceny dodavatelů ze zemí za hranicemi EU jsou často dosaženy za cenu použití komponentů s nižší životností, méně přísných výrobních standardů a levné pracovní síly. Pražský dopravní podnik měl přitom podle rozhodovací praxe Soudního dvora EU možnost využít nástroje k omezení účasti dodavatelů ze zemí mimo unii. Těchto možností ale v tomto případě nevyužil – až v navazujícím a větším tendru na 90 trolejbusů uplatnila Praha tento mechanismus.
Rozhodnutí dopravního podniku bylo nepříjemným překvapením tradičních evropských výrobců a zejména pak těch českých, například společností jako Škoda Electric nebo SOR Libchavy. Tito výrobci splňují všechny relevantní evropské normy, disponují rozsáhlými provozními referencemi, mají zajištěné zázemí pro servis a dostupné náhradní díly.
Kromě přímé ztráty zakázky jde ale i o strategický problém: Praha tímto rozhodnutím pomohla mimoevropskému výrobci získat první významnou referenci v EU, což Bozankaye otevírá dveře k dalším evropským soutěžím – na úkor firem, které v Evropě dlouhodobě investují do vývoje, zaměstnanosti a infrastruktury.
Zatímco Praha vybrala tureckého dodavatele bez provozních referencí, samotné Turecko dlouhodobě aplikuje na evropské výrobce řadu omezení. Mezi nejčastěji zmiňované patří povinnost lokalizace výroby, obchodování v turecké měně (která čelí vysoké inflaci), a preferování domácích dodavatelů v zadávacích řízeních. Turecké státní zakázky jsou tak pro evropské firmy prakticky nedostupné.
O to zásadnější otázkou je, proč právě Praha umožnila vstup turecké firmě na evropský trh, a to bez jakéhokoli předchozího ověření technické způsobilosti či spolehlivosti. Zadání zakázky tureckému výrobci Bozankaya ilustruje stále přežívající praxi – tlak na nejnižší cenu. V tomto případě se ovšem rozhodnutí jeví nejen jako naivní, ale také jako dosti riskantní experiment.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
