GLOSA MICHALA BORSKÉHO | A je to tu znovu. Opět se ukazuje, jak bezzubý je stát v boji s lidmi, kteří mají pocit, že pro ně žádná pravidla neplatí – a ještě se tím okázale baví. Mediálně známý „Pán zeměkoule“ z Příbramska, který se nedávno proháněl po dálnici v upraveném voze stylizovaném do formule a kličkoval mezi auty, má podle rozhodnutí úřadu zaplatit pokutu 10 tisíc korun, jeho syn sedm tisíc. Výsledek? Spíš než trest to působí jako výsměch vůči nám všem.
„Všichni moc dobře ví, že formule od roku 2019 po dálnici v Česku jezdí a lidi si na to budou muset zvyknout,“ řekl loni na podzim ve videu na svém youtubovém kanálu sotva dvacetiletý Lukáš Vrátný, povoláním syn svého otce Milana, expolicisty a neomezeného vládce obce Buk na Příbramsku, kterého Wikipedie uvádí jako řidiče formule na dálnici D4.
Já nic, já muzikant
Takhle nějak vypadá typicky český vrchol spravedlnosti ve střetu s někým, kdo ji má takříkajíc „na salámu“: muž si v neděli dopoledne sedne do závodního monopostu Dallara, připomínajícího formuli 1, vyjede na dálnici D4 u Dobříše a proplétá se mezi kamiony a osobními auty jako na okruhu. Policie ho nakonec dostihne až na dvoře jeho domu.
Po půl roce úředního šetření padne verdikt: deset tisíc korun a šest měsíců bez řidičského průkazu. Syn, který ho táhl za Fabií bez předepsaného označení, dostane sedm tisíc a čtyři měsíce bez řízení. Oba se odvolali – případ je podle nich procesně vadný, důkazy nedostatečné a postup policie chybný. Tím příběh prozatím končí.
V podobných kauzách jde o dobře známý postup: nejde o nouzi, ale o snahu vyhnout se trestu za každou cenu. Hledání formálních chyb, zpochybňování práce policie i úředníků. Arogance v čisté podobě. Existují dokonce firmy, které na podobné „obraně“ postavily svůj byznys. Sám pilot Milan Vrbický přitom zapadá do tohoto obrazu – například tím, že obývá nemovitost vedenou jako černá stavba.
Mlčeti zlato
I kdyby „závodnická rodina“ se svým odvoláním neuspěla, hrozí jí jen symbolický trest: pokuta 10, respektive 7 tisíc korun a půlroční zákaz řízení pro otce. V praxi to znamená, že jízda s formulí po dálnici je trestána stejně přísně – nebo i mírněji – než jízda starou Fabií s propadlou technickou, zakrytá registrační značka či ohrožení chodce. Není divu, že veřejnost podobné tresty vnímá jako nedostatečné.
Samotné řízení vozidla neschváleného pro provoz na veřejných komunikacích přitom podle současného trestního zákoníku není trestným činem, pokud nedojde k závažnějším následkům, například k obecnému ohrožení. To by muselo jít o situaci, kdy je bezprostředně ohrožen život či zdraví více lidí nebo hrozí značná škoda – pak už by se pohybujeme v úplně jiných trestních sazbách.
Celá kauza je ukázkou dvou typických českých fenoménů. Tím prvním je nárokovost – přesvědčení, že si lze dovolit cokoli, co není výslovně zakázáno. Právo jako minimum morálky tu přestává platit ve chvíli, kdy si každý stanoví vlastní pravidla.
Druhou rovinu představuje množství pozornosti, které případu věnovala média a pod jejich tlakem i úřady a policie. Přesně to si přitom aktéři zjevně přáli: pozornost, lajky a obdiv na sociálních sítích. Paradoxně by pro ně větším trestem než pokuta nebo zákaz řízení bylo jediné – veřejné mlčení.
Různý metr
Podobné „prasárny“ ale nepředvádějí jen lidé, od nichž by to člověk čekal. Český miliardář Radim Passer jel se svým vozem Bugatti Chiron po německé dálnici A2 rychlostí přes 400 km/h – a celé si to natočil a zveřejnil.
Německá prokuratura jeho jízdu kvalifikovala jako nelegální závod (verbotene Kraftfahrzeugrennen), za což mu hrozilo až dvouleté vězení nebo vysoká pokuta. Vyšetřování ale nakonec skončilo bez obvinění, pro nedostatek důkazů. I to ukazuje, že zákony civilizovaných zemí často počítají s určitou mírou osobní odpovědnosti – a ne s tím, že nějaký arogantní Čech podobné excesy sám vystaví na sociální sítě a pak se infantilně vymlouvá.
Existují přitom státy, kde je respekt k pravidlům podpořen i jejich důsledným vymáháním. Ve Velké Británii může jízda nebezpečným nebo neschváleným vozidlem znamenat trestní stíhání, vysoké pokuty, dlouhodobé odebrání řidičského oprávnění a v krajním případě i vězení. Podobně v některých státech USA hrozí za „stunt driving“ nebo nelegální závody pokuty, zákaz řízení i reálné riziko odnětí svobody.
U nás se ale policisté bojí vkročit na zahradu na černo postaveného domu majitele formule, svého bývalého kolegy, aniž by za to nebyli popotahováni. V českém prostředí proto podobné případy končí spíš rozpačitě. Nejen mírnými tresty, ale i dojmem, že pravidla jsou jen orientační. A že čím víc na sebe někdo upozorní, tím menší důsledky ho ve skutečnosti čekají. V Česku se proto pořád vyplácí být dostatečně drzý, než být slušný a odpovědný.
