Eroze symbolů: Je čas vrátit do hry zákon na ochranu republiky a jejího představitele?

V české politické loužičce se v poslední době usídlil nešvar, který by v dřívějších dobách možná skončil pobytem v chladné cele. Když dnes sledujeme veřejná vystoupení a sociální sítě klíčových představitelů vládní koalice a jejich nohsledů, nelze se ubránit pocitu, že hranice mezi věcnou politickou kritikou a vulgárním hanobením státního symbolu se definitivně rozplynula.

Když premiér Andrej Babiš bez obalu označí prezidenta republiky za „zmanipulovanou loutku“, která jen plní příkazy svých poradců, a dodá, že se za hlavu vlastního státu v zahraničí „styděl, protože to bylo trapné“, nejedná se o kritiku konkrétního politického kroku. Je to osobní dehonestace. A když ministr zahraničí Petr Macinka posílá Hradu zprávy s otevřenými hrozbami o „pálení mostů způsobem, který vejde do učebnic politologie“, případně se z vládních řad ozývají nálepky jako „lhář“, „zrádce“, „rozvědčík“ či „prachobyčejná vyžírka“, nepřihlížíme ostrému debaklu v parlamentní debatě.

V prostředí, kde se z nejvyššího ústavního činitele stává suterénní boxovací pytel pro uspokojení vlastního voličského jádra, vyvstává kacířská, ale zcela legitimní otázka: Nebyla chyba, že jsme z našeho trestního řádu před třiceti lety vypustili paragraf trestající hanobení hlavy státu?

Právní ochrana „majestátu“ má na našem území dlouhou a bohatou tradici. Už rakousko-uherský trestní zákoník z roku 1852 trestal „uražení Veličenstva“. První republika, ač se hrdě hlásila k demokratickým ideálům, v tomto ohledu nezůstala pozadu. Zákon na ochranu republiky z roku 1923 obsahoval paragraf o hanobení republiky a jejího prezidenta. Tomáš Garrigue Masaryk, onen nedotknutelný etalon morálky, byl zákonem chráněn před pomluvami, které by mohly ohrozit vážnost jeho úřadu.

Největšího rozkvětu, resp. zneužívání se tento institut dočkal za komunismu. Paragraf 102 a 103 tehdejšího trestního zákona o „hanobení republiky a jejího představitele“ sloužil jako ohebné univerzální kladivo na kohokoliv, kdo si dovolil zapochybovat o genialitě Gustáva Husáka a jeho předchůdců.

Zlom nastal v devadesátých letech. Václav Havel, muž, který na vlastní kůži zažil absurditu totalitní justice, se k ochraně své osoby stavěl s aristokratickým nadhledem. Přestože paragraf o hanobení prezidenta v trestním řádu přežíval až do roku 1997, byl to právě Havel, kdo jej odmítal využívat a opakovaně uděloval milosti těm, kteří byli za jeho urážku stíháni. Definitivní tečku udělal Ústavní soud a následná novela, která tento přežitek monarchismu a totality vyškrtla. Argument byl jasný: v demokracii musí veřejně činná osoba snést vyšší míru kritiky.

Pravděpodobně nikdo z tehdejších ústavních činitelů si ale nedovedl představit, jaká nová mravní dna budou neustále hledat a nacházet vládní politici dvacátých let 21. století.

To, co v 90. letech vypadalo jako vítězství svobody slova nad státní represí, se v roce 2024 jeví jako nekrytý šek pro politický suterén. Pokud dnes Petr Macinka, věrný pobočník Václava Klause, častuje hlavu státu termíny, které hraničí s dehumanizací, nebo když Andrej Babiš ve svých zábavných videích konstruuje paralely, které by v civilizované zemi vedly k okamžitému konci politické kariéry, nejde o „výměnu názorů“. Jde o cílenou erozi institucionální integrity státu.

Prezident totiž není jen úředník v drahém obleku. Je to, řečeno s ústavními právníky, personifikace státní suverenity. Hanobení Petra Pavla (nebo jakéhokoliv jiného držitele tohoto úřadu) v rovině osobních útoků a lží není útokem na Pavla-člověka, ale na úřad, který reprezentuje nás všechny.

Návrat k paragrafu o hanobení hlavy státu by v dnešní době nebyl projevem autoritářství, ale spíše aktem zoufalé sebeobrany zbytků politické kultury. Pokud dnes stát trestá hanobení vlajky nebo státního znaku, je nelogické, že nechává bez ochrany nejvyššího ústavního činitele, který je „živým symbolem“.

Právní hrozba by mohla fungovat jako filtr, který oddělí věcnou kritiku prezidentských kroků od toxického bahna, které produkuje marketingová mašinerie z vládních kruhů. 

Odpůrci logicky namítnou, že hranice mezi hanobením a kritikou je tenká a zneužitelná – jako za normalizace. To je pravda. Ale současný stav, kdy se z Hradu stal terč pro kohokoliv, kdo má zrovna po ruce smartphone a nulové zábrany, je neudržitelný.

Když byl paragraf o hanobení v roce 1997 rušen, žili jsme v iluzi, že určitá úroveň slušnosti je v nás zakódována. Jenže tragikomické postavy jako Babiš a Macinka nám denně dokazují, že bez hrozby sankce se politický diskurs nepropadá jen na úroveň hospodské rvačky, ale rovnou do hodně smradlavé žumpy. Možná je na čase přiznat si, že jsme jako společnost nedorostli do svobody bez mantinelů. A že onen starý, zatuchlý zákon na ochranu republiky měl možná hlubší smysl, než jsme si v euforii devadesátých let byli ochotni připustit.

Sám prezident Pavel na svou ochranu asi žádný zákon nepotřebuje, v zájmu úcty k ústavnímu systému a jeho ochrany před dezolátní anarchií by však byl příslušný předpis žádoucí.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.