KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Z nedělního výbuchu fotbalové repre na Faerských ostrovech jsou všichni hrozně šokovaní. Ale dalo se čekat něco jiného? Dalo. Haškova družina mohla při troše štěstí zápas zremizovat, ale třeba také prohrát větším rozdílem. Nastavování kaše uvařené v českém fotbale v transformujících se 90. letech zjevně nefunguje. Jen na Strahovské hůrce i v dílčích okresních svazech po celé zemi to stále nechápou. Škoda, hezčí hry na světě není.
Klasik by řekl, že „jsou si k nerozeznání podobní“. Kdo? Předseda Fotbalové asociace ČR (FAČR) Petr Fousek a trenér jejího reprezentačního výběru Ivan Hašek. Fyzická podoba je hříčkou přírody a jako taková působí úsměvně, posměšně jsem to ale opravdu nemyslel.
To z nedělního vystoupení české „repre“ na Faerských ostrovech (mimochodem čeština je jednou z mála řečí, která používá nordický přepis, běžně se používá srozumitelnější „Ovčí ostrovy“ – pozn. red.) už i ten nejironičtější úsměv povážlivě tuhne na rtech. Kromě fotbalistů na pažitu jsou pod ním podepsaní právě oba prostovlasí šedesátníci, kteří od počátku Haškova kontraktu u FAČR vystupují ve vzácné shodě. Prostě jeden lepší než druhý.
Ožehavé počty
Nechci na tomto místě rozplétat peripetie nedělního zápasu. Je už asi celkem jedno, jestli měl být trenér Hašek odvolán ještě na Faerech, nebo až za půl roku, když se na ten „svěťák“ zase nedostaneme, což velmi reálně hrozí. Věc je ta, že neměl k „repre“ vůbec nastupovat.
Kdo viděl v neděli válet Faeřany, vůbec by se nedivil, kdyby v posledním kole naší skupiny vzali bod Chorvatům, kterým už o nic nepůjde, a na „Ovčích“ ostrovech sami bodovali horko těžko.
Češi by si snad na závěr mohli poradit s obávaným soupeřem z Gibraltaru, což je po chorvatském zakolísání druhá podmínka toho, aby se umístili ve skupině L jako druzí a pronikli tak do baráže o MS. Tyto počty ale vůbec nemusí vyjít, skončíme třetí a žádná baráž nebude. Pokud ano, je velice pravděpodobné, že se v ní „naši“ střetnou s týmy typu Belgie, Itálie nebo Turecko.
Světové vzpomínky
Jistě jste si toho také všimli – zatímco evropské šampionáty obesílá Česká republika od svého vzniku pravidelně, na „svěťák“ se podívala všeho všudy jednou v roce 2006.
Byl jsem na Letné u toho, když čeští fotbalisté naposledy postoupili na mistrovství světa. Čech, Grygera, Rozehnal, Ujfaluši, Jankulovski, Poborský, Rosický, Polák, Nedvěd, Šmicer a Baroš se k výzvě uměli postavit a Norsko v baráži (ve skupině skončili tenkrát druzí za oblíbenými Nizozemci) porazili dvakrát na jistotu 1:0. Ještě teď si pamatuji, jak Tomáš Rosický v domácí odvetě nekompromisně napálil odražený míč mimo dosah norského gólmana. To bylo radosti…
Tehdy, na podzim 2005, tomu bylo 16 let od posledního postupu Československa, samostatné Česko si ke stolu s Jihoameričany či Australany sedlo vůbec poprvé – a naposledy. Dnes je to od MS 2006 už 19 let a jestli se nám postup opět nezdaří, budou čeští fandové čekat přinejmenším 24 let.
Určitě platí prorocká slova legendárního trenéra dr. Vengloše o tom, že velké týmy můžeme čas od času porazit, ale nikoliv porážet pravidelně. Jenže nedostat se popáté za sebou na MS, to už opravdu zavání bytelným duševním traumatem. Každý poválečný nepostup měl své dobově „objektivní“ důvody, které bůhví proč nastaly zrovna během kvalifikačního cyklu na „svět“, zatímco na Evropu penetrujeme od roku 1996, tedy i s jinou než hvězdnou generací, vcelku bez problémů a tu a tam na „regionálním“ turnaji nebýváme ani do počtu.
V dějištích MS se však český a potažmo československý fábor třepetá velmi zřídka. Na účast na vrcholném fotbalovém dostaveníčku MS se nicméně v československých dobách čekalo nanejvýš 12 let mezi roky 1970 a 1982. Bez Slováků je to zkrátka mnohem těžší, tím spíš, že se v kvalifikacích čas od času kanibalizujeme přímo s někdejšími bratry.
Jeden lepší než druhý
Těžko se ale obrazu společného produktu dvou šedivých (nejen fyzicky) mužů divit. Úřadující předseda FAČR Petr Fousek by byl za minulého režimu prototypem kariérního stranického funkcionáře, který proslul vždy a všude jako muž kompromisu a nevyčnívání.
Za třicet let ve FAČR (dříve ČMFS) se přes funkce různých sekretářů, delegátů, instruktorů, koordinátorů či členů komisí propracoval až na samý vrchol mocenské pyramidy. Tam zatím nenechává nikoho na pochybách, že se zařadí do množiny po právu zapomenutých jmen v téže funkci – Obst, Mokrý nebo Malík.
Tito „bílí koně“ ovládaní potentnějšími zvířaty, ať už se jmenovala Košťál či Berbr, tvořili protipól silným šéfům Chvalovskému a Peltovi, kteří ale pro změnu skončili (nebo možná brzy skončí) „v teplákách“. Za 32 let existence samostatného českého fotbalu skutečně pěkné defilé.
Po odvolání trenéra Šilhavého na podzim přede dvěma lety dostal český fotbal šanci (po kolikáté už?) vydat se směrem aspoň trochu blízkým 21. století. Trenéři Trpišovský nebo Svědík, kteří by snad byli schopni „repre“ vtisknout nějakou upamatovatelnou tvář, ale zůstali zase jen za dveřmi.
Místo nich se i přes počáteční odpor výkonného výboru těsně protlačilo jméno, jehož lesk zašel asi tak v roce 2011. Ne, naštěstí to nebyl Jozef Chovanec, ale ani nesrovnatelně lepší Ivan Hašek zjevně nepředstavuje muže, jakého by český fotbal na lavičku potřeboval.
Sám sebe v žertu asi před dvaceti lety v rozhovoru pro časopis Hattrick mimoděk ocejchoval jako Fučíka – muže, který dokáže pěkně a hodně mluvit, ale prakticky o ničem. To dokonale sedí. Jeho dosavadní zápasy s nároďákem jsou bez přehánění reklamou na fotbalový pravěk a nemohu se ubránit dojmu, že i s „materiálem“, který má k dispozici, by se toho dalo předvést víc.
To všechno vodnes čas
Připomeňme, že poslední výraznou stopou Ivana Haška v evropském fotbale, nepočítaje v to českou repre, bylo angažmá ve francouzském AS Saint-Étienne v sezóně 2006/2007. Víc nic. Na dva roky si také zkusil roli fotbalového předsedy, když ale poznal, kdo skutečně tahá za nitky, raději v roce 2011 hodil ručník do ringu.
K odchodu z předsednického křesla jistě pomohlo i vábení arabských bafuňářů a jejich naditých měšců. Do zemí jako Spojené arabské emiráty nebo Katar si špičkoví fotbalisté světové úrovně chodí na stará kolena vydělat a svým renomé pohladit ega šejků v rolích majitelů tamních klubů. Vystřídala se jich tam celá řada.
Se vší úctou se úroveň soutěží v oblasti Perského zálivu nedá srovnávat se špičkovým evropským fotbalem, což platí i o reprezentačních celcích. Právě tento svět se stal na dalších deset let osudem Ivana Haška. Neměl se jistě špatně, ale o někdejších trenérských ideálech to už asi dávno nebylo. Ostatně ani na této úrovni nebyly Haškovy výsledky nějak zázračné.
Jistě, trenér fotbalové reprezentace je spíše než koučem, pracujícím s hráči na denní bázi jako klubový trenér, manažerem komunikujícím s fotbalisty v různých klubech napříč kontinentem.
Když se mu vybraní jedinci dostaví jednou za pár měsíců na čtyřdenní reprezentační sraz, v jehož rámci odehrají dva zápasy, je jasné, že je nemůže učit hrát fotbal. To, že jej umí hrát (nebo by aspoň měli), má odraz právě už v nominaci do nároďáku.
Kdo ale někdy dělal jakýkoliv výkonnostní sport, ví, že více než o fyzických dovednostech a talentu je úspěch často mnohem více otázkou „dobré hlavy“, tedy psychické kondice jedince.
A právě tady se skrývá hlavní vklad dobrého reprezentačního trenéra. Musí být svou energií, charismatem a strategickým géniem schopen strhnout hráče ke kolektivnímu výkonu, kterým předčí soupeře, učinit je mentálně odolné a určit vhodnou taktiku. Moc rád bych se mýlil, ale obávám se, že synergie matadora fotbalové scény arabských zemí a matadora sezení na úřednických židlích v nicneříkajících funkcích bude k postupu na nadcházející MS stačit jen velmi těžko.
Vlhký sen
Je to hrozné, ale je to tak. Za svých 43 let jsem coby fanda českého, resp. československého týmu zažil (nebo měl možnost zažít) tři světové šampionáty, můj stejně starý kamarád Uwe z Bavorska však plných deset!
Zkrátka a dobře, držení palců národnímu týmu je masochismem podobného kalibru jako fandění Bohemce, která se jednou za 15 let umístí líp než osmá (pokud zrovna hraje ligu). Tak rád bych přitom k dětskému tričku Italia 90‘ přidal americké XL z roku 2026. Jistě už bude vyrobené z nějakého prodyšného materiálu. Když se budu zbrocen potem drásat na tribunu Aztéckého stadionu v Mexico City na zápas semifinále Česko – Brazílie, přijde vhod. Kéž by!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
