Kde udělali soudruzi z NDR chybu a proč mě v Německu nezatkli za vandalismus

Mnohé pražské redakce vybavují svá studia designovým nábytkem, moderními LED stěnami a přijímacími pokoji pro hosty. Redakce Info.cz ale své podcasty natáčí v punkovějším prostředí na Letné, přestože může využívat hypermoderní nahrávací studia v budově mateřského vydavatelství CNC na pražském Hagiboru.

Místo klimatizace nám tak do studia vane čerstvý vítr ze Stromovky, hosté nebloudí po chodbách a nečekají na recepci, ale jako kdysi vezmou za mosaznou kliku a přímo z ulice vstoupí do studia. Dominuje mu stará truhlářská hoblice, přivezená z Prostějova, z domu, v kterém se narodil filozof Edmund Husserl, o níž víme, že na ní slavný myslitel nikdy nic nevytvořil.

Prostředí je to sice skromné a prostorově menší, ale je klubové, nestresující a lidsky příjemné. Po skončení natáčení hosté neodcházejí do výtahu ovládaného kartou, ale zamíří rovnou do vedlejšího Lokálu na pivo.

Když ovšem nemáte ve studiu moderní, avšak nápadově impotentní stěnu z LED obrazovek, ale pouhé ocelové lano, máte při každém živém vysílání postaráno o myšlenkové cvičení na téma „Co na to lano zavěsíme?“. V případě německých voleb jsme zvolili koláž z volebních plakátů hlavních politických stran.

Německé volební plakáty jsou marketingovým fenoménem, který se podobá slavné čokoládě Ritter Sport s jejím sloganem „QUADRATISCH, PRAKTISCH, GUT!“.

Jsou také hranaté, praktické, většinou jsou vyrobeny z  plastu, kromě plakátů strany Zelených, která striktně používá recyklovaný papír. O třetí hodnotu, tedy zda jsou plakáty dobré a účinné, moc nejde.

Především je jich hodně, visí na každém kandelábru nebo sloupu s dopravními značkami, jsou bytelně jištěny stahovacími páskami a také speciálním zákonem, takže jejich krádež je téměř vyloučena. Získat je jinou nežli oficiální cestou je téměř nemožné, i když...

Minulý týden jsem proto napsal do saské metropole Drážďan, do ústředí regionálních kanceláří politických stran, zda by nám neposkytli pár svých plakátů k výzdobě našeho volebního studia. E-maily směřovaly do konzervativní CDU, do levostředové SPD, do pravostředové FDP, do kanceláře progresivních Zelených, přistál v poště ultrapravé AfD i ultralevé Die Linke. Oslovil jsem i BSW, kterou založila bývalá členka Die Linke, Sahra Wagenknecht.

V pátek jsme vyrazili do Drážďan. Díky prostému nápadu získat plakáty fyzicky, jsme poznali fungování praktické německé politiky lépe než každodenním čtením německých webů. Ověřili jsme si také, že rčení „Jaký pán, takový pes“ lze s přimhouřením oka aplikovat i na německou politickou scénu, pokud ovšem slovo pán zaměníme za slovo strana a pes za slovo čtvrť. 

Při vyzvedávání jsme totiž poznali charaktery různých drážďanských čtvrtí a „očichali“ atmosféru volebních štábů, prožili fyzicky velkorysost bývalých východoněmeckých komunistů, na závěr si nastudovali německé trestní právo a nakonec byli rádi, že nebudu v Německu souzen za krádež a vandalství.

Především bych rád poděkoval německým stranám CDU, FDP, Die Linke a Zeleným, kteří na můj e-mail odpověděli. Nepochopil jsem ignoraci mé žádosti ze strany SPD a BSW. A také chci vyjádřit vděčnost regionálním představitelům AfD, že mě nepředali nekompromisní německé policii, aby zjednala nápravu a pořádek za vandalský čin, který provedl jeden východoevropský žurnalista, tedy já.

Ale popořadě. Kdybych byl pravicový volič a řídil se chováním regionálních štábů, musel bych volit CDU, Křesťanskodemokratickou unii, tu velkou a tradiční stranu, na níž byl vždy spoleh, že drží konzervativní linii, pokud jí ovšem nevládla Angela Merkelová. CDU na můj email zareagovala jako první – do tří minut od odeslání. Plakáty s Friedrichem Merzem mi připravili ve dvou kopiích s tím, že si je mohu vyzvednout kdykoliv v pátek mezi 9 a 15 hodinou.

Kde? To je pointa vhodná pro křesťanskou pravicovou stranu – přece v kanceláři v centru Drážďan, vedle monumentálního kostela svatého Kříže. Členové štábu mě očekávali, byli ochotní, v kanceláři bylo vše čisté, uspořádané a přitom skromné, plakáty jsem měl opřené vedle vchodu a označené samolepkou s nápisem „Herr von Dracek“. Dostal jsem též černou kávu s cukrem a přání šťastné cesty do Prahy.

Přivítání u největšího konkurenta CDU, ve štábu sociálně demokratické SPD, tak milé nebylo. „Socani“ sídlí na protilehlé straně historického centra, co nejblíže levému břehu Labe, v osamocené moderní budově. Protože na moji písemnou žádost neodpověděli, na návštěvu mne tedy nepřipravili, a proto jsem nemohl tušit, že do skleněných dveří kanceláře se nelze dostat tlakem, natož násilím.

Ty drážďanské sociálně demokratické dveře připomínají současnou politiku kancléře Scholze: jsou chladné, řízené počítačem, pomalu se otevírají. A když už se rozevřou, tak pořádně – proto jimi táhne chlad do budovy. Za svůj nepřijatelný tlak, vyvíjený na kliku, jsem byl potrestán razantně zvýšeným hlasem vycházejícím z hrdla staršího manažera, který pamatoval dobu, kdy v Drážďanech sloužil důstojník KGB Vladimir Putin.

Staršina právě instruoval skupinu dobrovolníků, zjevně migračního původu, o tom, co mají odvézt na poslední předvolební setkání. Přednesl jsem před nimi supliku, zdali mohu získat plakát s tváří kancléře Olafa Scholze. Manažer suše odvětil, že Olaf došel, k dispozici není ani Boris (ministr obrany Boris Pistorius) a věnovat mi může pouze Rashu Nasr, první saskou poslankyni v Bundestagu s imigrantským původem.

Poděkoval jsem, Rashu jsem objal, vykročil s ní směrem ven a znovu si vyslechl, že dveře se automaticky otevírají (a také zavírají) a že není třeba do nich tlačit zleva, natož zprava.

Venku na parkovišti zazvonil telefon. Volební manažer postkomunistické Die Linke byl potěšen naším zájmem o plakáty žádající spravedlivý svět a nadiktoval mi číslo volební manažerky s dodatkem, že možná v kanceláři nebude, protože má dovolenou, kterou si naplánovala ještě před rozhodnutím uspořádat předčasné volby.

Prý to ale nevadí, pro případ její nepřítomnosti mi posílá instrukce, jak se dostat do skladu plakátů, kde si mohu přesně podle komunistického hesla „Každému podle jeho potřeb“ vzít vše, co potřebuji.

A tak jsme se autem vydali na sever Drážďan, dorazili do dělnické čtvrti Lipské předměstí, vstoupili do otlučeného domu, procházeli se jím, otevírali prázdné kanceláře, v nichž se sice svítilo, ale nepracovalo, až jsme našli místnost volební manažerky, která byla zamčená, protože byla na dovolené, což je logické, když je pár dní před volbami.

Podle návodu jsme ale na dvoře našli stan s volebními proprietami, rozepnuli látkové dveře, dovnitř nejdříve vpustili naše dva redakční teriéry, kteří vyhnali spící kočky, ty věčné třídní nepřátele, a nabrali si plakátů podle našich potřeb. Proto také v našem studiu visí nejvíce plakátů od soudruhů z NDR, kteří s těmi plastovými rozhodně chybu neudělali.

Kde mohou v Drážďanech sídlit Zelení? Otázka je jednoduchá jako jejich články namířené proti uhlobaronům. Přece ve Wilsdruffer Vorstadt, multikulti čtvrti, které vévodí Kraftwerk Mitte, bývalá uhelná elektrárna, dnes kulturní centrum s veganskými bistry, obchody s biopotravinami, tanečními kluby, Divadlem Mladé generace atd.

Zelené chválím za to, že napsali, že plakáty mají připravené a mohu přijít kdykoliv, klidně i večer. Bohužel e-mail jsem dostal hodinu poté, co jsem si plakáty vyzvedl, když jsem vstoupil do budovy na Wettiner Platz č. 10. Přestože jsem nebyli pozváni, respektive jsme se pozvali sami, byli ke mě a k mé kolegyni Nikole neskutečně vstřícní a milí.

Kromě plakátů s tváří ministra hospodářství a ochrany klimatu Roberta Habecka jsme dostali i tetovačky s gay tématikou, samolepky s duhovým jednorožcem a placky se zelenou ratolestí. Ocenili jsme tvůrčí chaos na chodbách, mladistvý zápal členů štábu a především dokonale zorganizovaný sklad marketingových nástrojů rozdělených podle cílů, na které kampaň míří – sousedem regálu s označením Migranten tak byla krabice určená pro LGBT komunitu, vedle ní odpočívala trička s Umwelt motivy, nahoře byl štos letáků s větrníky a soláry a dole brožury podporující bojující Ukrajinu.

Kdybych nebyl názorově ukotven na pravém břehu politické orientace, dal bych hlas německým Zeleným za nasazení a typickou německou Gemütlichkeit.

To už ale bylo odpoledne a my se dostávali do časového stresu. Manažerka FDP – Svobodné demokratické strany, jejímiž voliči je střední třída a intelektuálové, mi mile, avšak rázně napsala, že plakáty dostanu, ale přesně v 15 hodin, ani o minutu dříve, či později.

Ordnung muss sein, ostatně, co jiného čekat od strany, jejímiž základními principy jsou minimální zásahy státu do života občanů, nedotknutelnost soukromého vlastnictví a volný trh než právě pořádek a dochvilnost! Jenže my ještě museli navštívit kancelář AfD. 

Alternativa für Deutschland má na sobě vypálený cejch ultrapravice. A protože pověst je lepkavá, se stranou nikdo nechce nic mít a je odsouzena k vyloučení na okraj německého politického spektra. Nedivil jsem se tedy, že jejich sídlo je na samém jižním okraji Drážďan, ve venkovské čtvrti Laubegast, v domě z devadesátých let, který se vám bude líbit svým umístěním, ale ne vzhledem.

S velkým očekáváním klepeme na skleněné dveře s nápisem „Bitte klopfen“, za nimiž se na nás smějí desítky tváří lídryně strany Alice Weidel. Plakáty jsou tak blízko, tak blizoučko, jen se natáhnout. Přestože povel „Bitte klopfen“ měním na „Bitte buddeln“, ani kopání dveře neobměkčí a zůstávají zavřené. AfD je známá svou nevstřícností k novinářům a my nejsme výjimkou. Za dveřmi je ticho a prázdno, jen desítky Alic na nás špulí rty v barvě karmínu.

Časové znamení oznámilo 15 hodin přesně. Kovaná brána seriózní vily v nejluxusnější drážďanské čtvrti Radeberger Vorstadt na pravém břehu Labe se otevírá a my vjíždíme dovnitř regionálního sídla pravostředové strany FDP. Na zahradním parkovišti nás již očekává volební manažer, předá nám pět plakátů s tváří bývalého německého ministra financí Christiana Lindnera, popřeje šťastnou cestu do Prahy, my jemu překonání pětiprocentní hranice potřebné pro vstup do parlamentu a odjíždíme. Přesně v 15:02 se brána uzavře. 

K vyzdobení našeho studia nám chybí už jen plakát AfD a německo (matka) - iránská (otec) tvář Sahry Wagenknecht, východoněmecké rodačky z Jeny a hvězdy německé levicové politiky. Sahra, respektive její drážďanská kancelář na emaily neodpovídá, telefony nezvedá. Má to asi, soudružka, těžké. Jako jediná ze stran, které mají šanci se dostat do parlamentu, v něm v minulosti nepůsobila, a proto na kampaň a na lidi peněz příliš nemá.

Je večer, místo do Prahy mířím domů, do obce Tři Sekery u Mariánských Lázní ležící na hranici s Bavorskem. Projíždím ale nejdříve celým Saskem a utěšuji se, že večer se zastavím v bavorském Falkenbergu, v půvabném městečku s mohutným hradem na skále, malým pivovarem a několika hospodami, v nichž mám přátele, kteří mi jistě pomůžou získat do papíru a plastu zvěčnělou Alici a Sahru.

Podvečerní Sasko je jich přitom plné. Alice vždy nekompromisně obsazuje nejvyšší místa na kandelábrech, a to z prostého důvodu – plakáty AfD jsou nejvíce ze všech vystaveny vandalským útokům závistivců a nepřejících. To ještě netuším, že za pár hodin budu jedním z nich.

V hlavě si pohrávám s naivní myšlenkou, že v bavorské hospodě jistě najdu aktivisty AfD a příznivce Sahry u jednoho stolu, a vytoužené plakáty od nich získám výměnou za panáka zdejší pálenky - “Der Böhmische” – slivovice s kořením.

V osm hodin večer přejíždím sasko-bavorskou hranici a bohužel vidím zásadní rozdíl. Sahra zmizela, bohatý bavorský venkov je pro ni nepřátelské prostředí, tak odlišné od vstřícných východoněmeckých městských periférií.
Čert vem Sahru, já chci hlavně Alici, o které se při volbách bude nejvíce mluvit.

Alice ve Falkenbergu opravdu visí. Vysoko nahoře na sloupu pouličního osvětlení. Pevně stáhnutá plastovými páskami. Nedosažitelná, nedotknutelná. Chci ji.

Vstupuji do hospody Kramer-Wolf, usedám k přátelům, vysvětluji problém, ale oni mne nepotěší. Falkenberg je bašta CSU, koaličního partnera CDU, a proto tady AfD pšenka nekvete. V městečku se žije dobře, práce je dost, migranta tady viděli jednoho, minulý rok v září procházel pod hradem. Aktivista AfD tu prý je, ale do hospody nechodí.

Objednám si pivo, pak ještě jedno a jednoho panáka “Der Böhmische”, raději rovnou dvakrát, a zapojím se do diskuze na téma „Jaká to věčná škoda pro Německo, že Markus Söder, předseda CSU a vládce Bavorska, nebude kancléřem celého Německa“.

V deset hodin večer zaplatíme a odjíždíme směrem k české hranici. Sedím na sedadle spolujezdce a můj zrak po konzumaci “Der Böhmische” je ostrý jak pohled raroha. Proto ho vidím již z dáli! Je to on! Plakát AfD! Kdosi ho opřel a nedbale připoutal k lampě, těsně u výjezdu z městečka! A není nahoře, je nečekaně dole. Sice není s tváří Alice, jen s volebním heslem, ale lepší plakát v pražském studiu, než Alice na bavorském kandelábru. 

Vyskakuji z auta, nedbám dobrých rad kolegů a lehce jím trhnu. Plakát je svolný a za chvíli leží v kufru. Směju se jak furiant cestou do Tří Seker a následně do Prahy, vždyť mise je splněna.

Další den věšíme plakáty na ocelové lano v našem studiu. Plakáty visí a jeden z nich dokonce i zvoní. Co to je, co to jen může být? Proč zvoní jediný? A proč právě ten AfD? Kolegyně jej otáčí a já již věřím, že Němci jsou na vše připraveni. „Wir schaffen das“ – řekla by Angela Merkelová, nechtěná duchovní matka vzestupu AfD. „Zvládneme to, najdeme vandala.“ Z druhé strany plakátu byl kříž vytvořený ze stříbrné lepící pásky. A pod ním bytelně přilepený Apple AirTag.

Ach, ti Němci. Vědí, kdo je okradl, kdo je ten vandal, kterým jim zcizil plakát AfD a zásadním způsobem tak ovlivní německé parlamentní volby a směřování celé Evropy. Dobře vědí, kudy se vandal pohyboval, kde spal, kam plakát odvezl a kde se teď nachází. 

Propadám panice, volám kamarádovi do Falkenbergu a dostává se mi odpovědi, ať to neřeším, že německá policie nedokáže ani vyšetřit vraždy nožem, natož aby pátrala po ukradeném plakátu. Mám jej prý spálit v pekle a AirTag hodit do Vltavy.

Pro jistotu ještě budím ráno naší kolegyni Tatianu Fröhlich, bydlí v Německu a zdejší právní řád zná velmi dobře. Ta se ale nesměje, cituje mi ze speciálního zákona, který drakonicky trestá vandaly, jako jsem já, mastnými pokutami, obecně prospěšnými pracemi a v mimořádných případech i odnětím svobody. Radí mi, abych se dobrovolně přiznal. Bude to prý u soudu polehčující okolnost.

Zavolám tedy do Weidenu, do kanceláře oblastního šéfa AfD, odvyprávím mu příběh, vysvětlím motivaci a na závěr se omluvím za nečestné chování, které jistě jen posílí stereotypy o lidech z Východu. Manažer je chápavý, naopak i potěšený. AirTag mám přijet osobně vrátit, nic se prý nestalo, je naopak rád za přiznání a plakátové selhání prý vyřeší osobně.

Začal jsem se obávat nejhoršího. Nemusím mít obavy, nejde o mě, ale každému ze svých lidí jasně řekl, že plakáty AfD se věší co nejvýše, nikoliv dolů, protože, co kdyby jel kolem nějaký český vandal a...

... a vy se dnes večer od 17.50 hodin můžete podívat k nám do studia na livestream k výsledkům německých voleb.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.