KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Bylo mi ctí být u toho, když se lidovci vrátili do Sněmovny. Podařilo se jim to především díky dvěma faktorům: trvání na věrnosti kořenům a úspěšné snaze o „zcivilnění“ své mise. Šlo o to nebýt „stranou jen pro křesťany“, ale zároveň nezradit nic ze svých hodnot. Když se KDU-ČSL znovu dostala do vlády, a to ve velké síle, měl jsem od toho velká očekávání. O to větší je (jistě nejen mé) zklamání.
Od Pavla Bělobrádka, Mariana Jurečky, Jana Bartoška a dalších mladých pušek to byl husarský kousek. Přebrali od staré gardy lidovce coby neparlamentní stranu a navíc s pověstí partaje, jíž spíše než o zásady jde o to „být u toho“.
Čili když je z kola ven, neměla by nikomu chybět. S horlivostí (a možná i naivitou) mládí do toho však šlápli a dokázali cosi, co mnozí považovali za nemožné: v roce 2013 vrátili vypadlou stranu do Sněmovny.
Toto se nepovedlo nikdy předtím a ani potom (sociální demokraté tuto snahu nyní vzdali). Lidovce nezničil ani vstup do vlády, do níž se Pavlu Bělobrádkovi nechtělo, protože by radši budoval stranu v opozici.
I
v dalších volbách a v daleko tvrdší konkurenci se udrželi ve
Sněmovně. Po úspěšné integraci ve SPOLU se stali třetí
nejsilnější partají pětikoalice a v součtu s ODS získali 57
mandátů ze 108, což mělo dávat jasnou konzervativní většinu.
Rezignace na vlastní hodnoty, stejně jako ODS
Jenomže právě tohle se ukázalo být obrovskou iluzí. Křesťanští ani občanští demokraté se svým potenciálem nenaložili dobře. Ve vládních výsledcích byste těžko vystopovali ideologii a hodnoty těchto dvou stran.
Pravda, u lidovců aspoň jednu důležitou věc najdete: penzijní reformu. Ta naplňuje heslo „zodpovědná solidarita“ a prodlužuje udržitelnost systému, který by bez ní velmi rychle mířil k bankrotu.
Z praktického hlediska si na ministerstvu práce a sociálních věcí zaslouží pochvalu i digitalizace, ochrana milionů občanů ohrožených energetickou krizí díky rozšíření příspěvku na bydlení a sloučení pomoci potřebným do superdávky.
Ale co je platné, že Marian Jurečka patří k nejpilnějším a nejschopnějším členům vlády, když celkově se voliči KDU-ČSL v práci a výsledcích kabinetu moc „nevidí“.
Marian Jurečka jako lídr selhal
Dnes již bývalý stranický předseda se osvědčil ve vládě, ale ne jako lídr křesťanských demokratů. Nevyšly mu jeho nominace na ministry, které si vzdor tradici vybral sám a nenechal si do nich mluvit širším vedením. Anna Hubáčková ani Petr Hladík na životním prostředí a Zdeněk Nekula na zemědělství lidovcům nepřinesli žádnou slávu. Toho druhého nahradil Marek Výborný. Později vystřídal i Jurečku na postu předsedy.
Impulsem k výměně nebyla pseudoaféra s úřednickým večírkem po střelbě na filosofické fakultě, jak spekulovali méně bystří novináři, ale frustrace, že pod Jurečkou partaj nemá „drajv“, protože se mikromanažersky věnuje resortu práce a sociálních věcí (kde ovšem obstál) a vůdcovství mu nejde.
Asi nejvíc mu vyčítali, že on sám ustupuje ODS a dělá za ni „špinavou práci“ - typicky souhlasil se zvýšením daní a omezením podpor pracujícím rodinám.
Neodpustitelné chyby KDU-ČSL
Ani změna lídra nepřinesla kýžený impuls. Kmenoví voliči už „své“ lidovce nepoznávají a samostatně by se nejspíše partaj do Sněmovny už zase nedostala. Důvody jsou zřejmé.
Na jedné strana ustoupila ODS v její snaze zalátat státní rozpočet „cestou nejmenšího odporu“, tedy na úkor klíčových voličských skupin obou konzervativních stran – živnostníků a pracujících rodin. Na druhé straně „zezelenala“ a šla na ruku progresivistům.
Představte si, že jste typický volič KDU-ČSL. A najednou sledujete, jak se ti „vaši“ nejen aktivně podílejí na srovnání práv a povinností v partnerství homosexuálů s manželstvím, ale sami navrhnou změnu, jež umožní adopci cizích dětí dvěma chlapy.
K tomu nově přidejme podporu ministra životního prostředí Hladíka systému povolenek EU ETS II, který obzvlášť tvrdě dopadne na lidi bydlící ve vlastním domě. A ti často hlasují pro lidovce.
Středová pozice mezi ODS s TOP 09 na jedné a Starosty s Piráty na druhé straně skýtala KDU-ČSL šanci prosadit maximum z vlastního programu. Navíc získala historických 23 poslanců (ODS 34, STAN 33) a stala se třetí nejmocnější stranou z pěti, zatímco dříve byla povětšinou zvyklá na pozici nejslabšího „otloukánka“. Jenomže nakonec nechala své nejsilnější karty ležet ladem (ostatně stejně jako další dvě partaje v koalici SPOLU).
Místo „mocného muže v centru“ nakonec KDU-ČSL jen ustupovala tu napravo, tu nalevo. Těžko říci, co bylo horší, zda rezignace na pozici sociálně citlivé strany či na hájení rodinných hodnot. Obojí je klíčovou součástí konzervativních křesťanskodemokratických genů.
Za mě by se to první dalo ještě nějak vysvětlit nutností momentálně upřednostnit v onom mottu zodpovědnost před solidaritou. To druhé už je však doslova konečná.
Lidovci už nejsou konzervativní?
Když se projdete po Sněmovně, narazíte na lidovce (dokonce z Moravy!), kteří by z fleku mohli patřit ke Starostům či Pirátům. „Pravověrné konzervy“ jsou v defenzívě.
Ono je hezké „jít s dobou“. Ale copak lidovcům nedochází, že ti, kterým se líbí tito „milí inkluzivní nebigotní lidí“ už své „milé inkluzívní nebigotní lidi“ mají v liberálních partajích a ty volí? Zatímco konzervativní voliči pokukují třeba po SPD, protože jsou z té záplavy progrese zoufalí?
Nezúčastněný pozorovatel se nemůže zbavit dojmu, že u lidovců dochází k „nepřátelskému převzetí“ mladými liberály.
Srovnejme dnešek s dobou vicepremiérů Josefa Luxe a Pavla Bělobrádka. Oba zastávali pozici juniorního partnera a často museli v kabinetu čelit většině, jež se sestávala v prvním případě z ODS a TOP 09, ve druhém z ČSSD a ANO. Aby udrželi lidovce v povědomí veřejnosti, museli se prosazovat i za cenu konfliktu s koaličními partnery. Mnozí je kritizovali za „neloajalitu“. To dnešní křesťanští demokraté jsou „hodní“. Ale také bez voličů.
Jinými slovy, dříve KDU-ČSL dokázala vytěžit z minima maximum, nyní naopak z maxima minimum (připomíná to podobenství o zakopané hřivně). Řada dříve významných členů je otrávených a nemá motivaci se angažovat.
Předseda poslaneckého Aleš Dufek už ani nekandiduje. Totéž platí pro expředsedu Pavla Bělobrádka. Ten k tomu sice má osobní důvody, nicméně přijal funkci 1. místopředsedy, čili vůle dále „makat pro stranu“ by tu byla…
Nezúčastněný pozorovatel se nemůže zbavit dojmu, že u lidovců tak trochu dochází k „nepřátelskému převzetí“ mladými liberály. To je legitimní, když vyhrávají vnitrostranické souboje. Ale když k tomu přidáme vývoj v ODS a TOP 09, konzervativec přichází o další možnost vybrat si stranu, která konvenuje jeho politickým hodnotám.
Zahozené klíče od dveří k budoucnosti
Za Bělobrádka existovala u lidovců inspirace bavorskou CSU. A to proto, že se, na rozdíl od CDU, neposunula do středu, směrem k liberálům, ale zůstala věrná konzervativním zásadám. Její dlouhodobý národně konzervativní program Die Ordnung inspiroval mnohé a strana si ho dokonce nechala přeložit do češtiny, aby byl přístupný všem členům.
Před deseti lety nebyla doba na mohutný nástup nacionálně konzervativní revoluce, převládal eurooptimistický liberalismus. Nyní ten čas přichází, ale lidovci opustili pozice a dezertují k zelené levici. Jsou to ještě křesťanští, nebo už spíše liberální demokraté? Osobně mě tento posun mrzí a přemýšlím, jestli bych pro KDU-ČSL v dnešní podobě dokázal ještě pracovat.
Po návratu do Sněmovny a o osm let později – po vstupu do vlády v silné sestavě – měli křesťanští demokraté v rukách klíče od dveří k budoucnosti. Avšak místo aby je otevřeli, zcela nepochopitelně právě v té chvíli opustili vlastní misi…
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
