KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Debakl. Tak vypadají volební průzkumy pro pravicové strany, k nimž u nás můžeme řadit pouze koalici SPOLU a STAN (byť i k tomu budou mít mnozí výhrady). Hledají se různé příčiny, ať už v krizi, či ve špatném vládnutí. Obojí je jistě pravda. Ale základní příčina je jiná: skutečných pravičáků je v populaci málo a prohrávají de facto setrvale. Přesto mohou i vyhrát. Jak? To si hned řekneme.
Jak odlišíte pravičáka od levičáka? Na to mají sociologové jednoduchou otázku: „Když se dostanete do problémů, kdo je povinen vám pomoci, vy sám, nebo stát?“ V Evropě a rovněž v České republice většina odpovídá, že vláda. Dokonce i ti bohatší. Naopak ve Spojených státech vám i žebrák odpoví, že je přece na něm samém, aby se o sebe postaral. Na starém kontinentu jsme prostě všichni „šoupnutí doleva“.
Nedávno publikovaný průzkum hodnotových preferencí českých občanů agentury NMS Research tuto pravdu potvrzuje. Výzkumníkům vyšlo, že k levici se hlásí 68 % lidí, k pravici jen 17 % a 15 % patří ke středu. Otázka zní, jak „přísná“ nasadili kritéria. Dlouhodobě se ukazuje převaha levice nad pravicí v poměru 3:2. A tak si také nyní stojí pravicové strany proti levicovým ANO, SPD a KSČM. A mezi lety 2013-2021 to bylo podobné. Změnil to až covid.
Kdy může česká pravice (popřípadě ti, kteří si vůbec troufají se tak označit) zvítězit ve volbách? Za prvé: musí poctivě vyluxovat všechny vlastní potenciální voliče. Za druhé: stejně tak dominovat středu. Za třetí: sáhnout si i na „umírněně levicový“ elektorát. A tohle se naposledy podařilo kdy? V roce 2006 Mirku Topolánkovi. I tak z toho ovšem byla plichta. Šlo o unikátní výsledek nesrovnatelný s žádným před ním – a také ho už nikdo nezopakoval.
Jistě, ODS byla ve vládách víckrát. Ale proč? Výrazně vyhrála jen v roce 1992, a to prostě proto, že Václav Klaus byl jediným silným vůdcem, a slovo „levice“ bylo pádu komunismu tabu. Takže ho nakonec volili i levičáci. Ale už v roce 1996 středopravicová koalice přišla o většinu. A k moci se dostala jen proto, že tehdejší nová hvězda socialistů, Miloš Zeman, si odmítala zadat s bolševiky. Pak přišly těžké roky bídy, z níž ODS vytáhl až Topolánek.
Jak se v roce 2006 mohlo povést, že pravicová strana získala 35 % hlasů? Přesně popsatelným způsobem. ODS aktivizovala a přivedla k volbám všechny, kteří alespoň trochu „myslí vpravo“. Těm nabídla satisfakci – možnost konečně porazit nenáviděné „socany“. Rovněž ovládla střed s nabídkou lepší a funkčnější správy země. A konečně si sáhla na „rozumné levičáky“, když v kampani ODS plus na číslech ukázala, že i oni si polepší.
Paradoxně, kdo tehdy nesouhlasně kroutil hlavou, byl bývalý předseda ODS Václav Klaus. Tvrdil, že to už není pravice. Ve skutečnosti to bylo obráceně. Ano, on sám razil extrémně tvrdou pravičáckou rétoriku, ale fakticky vládl jako solidní sociální demokrat. Což se nejlépe ukázalo na systémech zdravotního a penzijního pojištění. Mirek Topolánek mluvil umírněněji, ale nejhlubší pravicové reformy provedl on.
Jak šel čas s ODS
Strategie „tvrdé jádro, měkký obal“ zafungovala jak v kampani, tak v praxi. Tehdy ODS dosáhla rekordního výsledku v historii České republiky (což je tím úctyhodnější, že jde o pravicovou stranu, jež čerpá z menšího rezervoáru než levice). Přitom prosadila rovnou daň, tedy liberální ekonomický koncept, na který Klaus ani nepomyslel. Tehdy poprvé pravice uplatnila zde zmíněnou strategii vedoucí k vítězství. A také zatím naposledy…
Po palácovém převratu, dva měsíce před volbami, ODS spadla o pět procent a do Strakovy akademie se dostala jen díky tomu, že tyto hlasy převážně zachytila TOP 09 a protestní partaj Věci veřejné zase zalovila v levicových vodách. Obě strany pak tito voliči přivedli do vlády. Nic dobrého z toho ovšem nevzešlo. Pak následovalo dalších osm hubených let. V roce 2021 se ODS vrátila do vlády díky SPOLU. Ale to šlo z velké míry o štěstí.
Sjednocení ODS, KDU-ČSL a TOP 09 byl v dané chvíli správný krok. Pomohl upevnit středopravicový elektorát. Nicméně tato koalice nedosáhla ani na počet hlasů, který měla sama ODS v roce 2006 (1 493 905 oproti 1 892 475) a většinu ve Sněmovně se středovými starosty a levicovými Piráty získala jen díky velkému propadu levicových hlasů. Jinými slovy, ani v roce 2021 to nebylo na velké jásání, nepodařilo se „změnit hru“, jen vstřelit krásný gól.
Za deklasujícími výsledky preferencí stojí momentálně dva faktory. Jednak SPOLU naštvala zhruba půl milionu svých vlastních voličů tím, že místo toho, aby snižovala výdaje státu, zvýšila živnostníkům a pracujícím rodinám daně. Jde zhruba o šest procent celkové dospělé populace – tito lidé jí v průzkumech chybějí. Nepřecházejí (zatím) k opozici, ale „hlasují nohama“ (modely počítají s nižší volební účastí, než byla ta reálná v roce 2021).
Druhým faktorem je, že levice se snaží napodobit SPOLU a integruje se. Vypadá to, že do Sněmovny by mohli projít komunisté pod přemalovanou značkou Stačilo!. Už tohle by převážilo misky vah v neprospěch současné vlády, a to i kdyby dělala vše správně a nepřicházela o hlasy. Proč? Právě proto, že bez ohledu na aktuální vývoj v celkových číslech levice vede pořád. A záleží jen na tom, jak využije svou výhodu.
Jak by tedy mohla pravice znovu vládnout? Když ne příští rok, tak třeba v dalším volebním období? Začneme tím, co je nutné udělat nyní. Někdo ve volebním štábu SPOLU by už konečně měl nažhavit všechny elektronky a přijít na to, že primárně musí tato koalice dokázat, aby se její voliči „vrátili z vandru domů“. Bez nich to „nedá“. A nejen, že nevyhraje, ale prohraje ostudně. Zatím v tomto směru nevidím žádnou snahu.
Co by měla pravice udělat, aby otočila kormidlem
Napadá mě jediná věc, co má kabinet udělat: vrátit živnostníkům a rodinám to, co jim sebral a snížit daně a odvody na původní úroveň. Jde to udělat i pozitivně. Ekonomická situace je dnes mnohem lepší, než před dvěma roky. Takže by šlo říci: „Omlouváme se, sáhli jsme na vlastní voliče, když bylo těžko, ale vládneme tak dobře, že to můžeme zase všechno dát zpět.“ Možná jsou v centrále SPOLU chytřeji mozky a přijdou na něco jiného. Já ne.
I kdyby to úplně nezafungovalo, aspoň se pravice zachrání „pro futuro“. I voliči mají raději polepšené hříšníky než arogantní svatoušky, kteří si nepřipouštějí žádné chyby a omyly. Dalším krokem je získat střed. A v tomto má Fiala (zase) štěstí. Gradující vývoj kolem války na Ukrajině, za nímž stojí nový americký prezident Trump, logicky zvyšuje pocit ohrožení Ruskem, který sdílí sedmdesát procent občanů. Tato agenda pravici vyhovuje víc než levici.
Není divu, že politici ANO při vyslovení jména Donald Trump raději mlčí, i když mu napřed tleskali. Dobře si uvědomují, že jeho postup, kdy snižuje naše bezpečnostní záruky, by mohl znamenat větší semknutí Evropy na podpoře Ukrajiny, přinejmenším zvýšení dodávek zbraní a možná i požadavek vyslat vojáky. Tedy pravý opak toho, co slibuje opozice. Pro Petra Fialu to naopak znamená příznivý obrat ve vývoji.
Kdyby pak opravdu chtěla koalice SPOLU pomýšlet na vítězství, měla by zaútočit na elektorát, který se nyní zdá být pevně pod správou hnutí ANO. Tedy na obrovskou masu konzervativních levičáků. Ti chtějí silný stát, sociální jistoty a odmítají kulturní války. Což zároveň znamená, že jim silně záleží na bezpečnosti. Kdyby SPOLU ukázala, že je tvrdě proti Green Dealu (a tedy zdražování energií) a bude občany chránit jak před migranty, tak před Rusy…
Toto je hodnocení momentální situace a možných východisek. Ale platí i dlouhodobě. Pravice už nikdy nevyhraje žádné volby a nepovede žádnou vládu, pokud neosloví ohromný rezervoár lidí, kterým, stručně řečeno, jde primárně o zachování jejich životního stylu. Určitě jsou konzervativní. A jestli jsou levicoví? To už záleží na úhlu pohledu. Vždyť v Evropě jsme takoví ve srovnání s Amerikou všichni. Politici to musejí respektovat. Volič je suverén.
Inspiraci nabízí sociální konzervatismus, s nímž v Polsku vyhrává volby Právo a spravedlnost. Stojí na vlastenectví, zajištění bezpečnosti lidí, odporu k Rusku i bruselským experimentům a podpoře rodin. To je cesta. Nedívejme se na stranické spektrum staticky, jak stojí dnes. Prostě ho celé „šoupněme“ doleva. Když nejdou „levicoví“ občané za pravicovými stranami, musí jít pravicové strany za nimi.
Levicovost a pravicovost je nakonec relativní pojem. Co jeden vnímá jako „sobecky pravicové“ má jiný za „levicový paternalismus“. Absolutní je spíše kulturní dělení. A zde je naopak konzervativců nejméně dvakrát víc než liberálů. Jde jen a jen o to, kdo má silnějšího lídra a dokáže voliče lépe oslovit…
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
