KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Tak už je v Česku zase rozpočtově vymalováno, tedy zaděláno na další zadlužovací harakiri. Babišova vláda schválila státní rozpočet na příští rok s deficitem 386 miliard, jenž zřejmě projde Sněmovnou. Vypichována je negativní role Motoristů, kteří se definitivně zpronevěřili svému antideficitnímu volebnímu programu. Problém je ovšem jinde než v Motoristech. I bez jejich útrpné asistence u Babišovské rozpočtové nezodpovědnosti by situace byla stejně špatná.
Bylo by nošením dříví do lesa opakovat sžíravou kritiku nového rozpočtu, v níž jej opoziční strany častují výrazy jako „zločin“, „armagedon“ či „jen“ jako „fiasko“. Nelze se tomu divit, když oproti původní předloze ministryně financí Aleny Schillerové (ANO) sice došlo ke kosmetickému snížení deficitu o 3 miliardy, ale to jen proto, že ministryně proti předchozí verzi uměle navýšila odhad výnosu z prodeje emisních povolenek.
Žádná výmluva ani sebedůvtipnější argumentační trik nezmění nic na faktu, že jde o druhý nejhorší deficit v historii Česka, který se „úspěšně“ blíží k absolutnímu rekordu z roku 2021, v němž tehdejší premiér Babiš s ministryní Schillerovou zasekli dosud nepřekonanou sekeru ve výši 419,7 mld. Kč. Jenže to bylo v době bezprecedentní covidové krize, která už dávno odezněla. Česko dnes v rámci EU patří mezi nadprůměrně rostoucí ekonomiky (bohužel tak trochu v rámci rčení o „jednookém mezi slepými králem“) a tudíž by bylo na místě čekat něco úplně jiného, než další pokus o (bezmála) rekordní deficit.
Že prý se investuje
Vládní proponenti jako svatým grálem šermují údajnými vysokými investicemi. Jenže rozpočet v jádru není ani proinvestiční, jako spíše „prožírací“, přičemž se tato výtka netýká výdajů na důchody, jež fungují v tzv. průběžném systému prakticky samostatně a odděleně. Vládou opěvované zvýšené výdaje na infrastrukturní investice, jako jsou nové dálnice a silnice, či opravy železnic, je nutno brát s rezervou, neboť jde primárně o politické investice, jejichž cílem je získat plusové body u automobilové či železniční veřejnosti. V ekonomicky pravém slova smyslu to investice nejsou, neboť primárně neslouží ke generování prokazatelného zisku. Pochopitelně, touto kritickou interpretací nelze snižovat smysluplnost a užitek kvalitní dopravní infrastruktury v zemi.
Omračující schválený deficit ve výši 386 miliard je relativizován fintou, s níž přišli Motoristé – před volbami horlivými bojovníky za vyrovnaný rozpočet – kteří dnes tvrdí, že se jim ve vládě podařilo dosáhnout shody na tom, aby s využitím nových legislativních návrhů byla dodatečně schválena opatření, která by měla rozpočtový deficit za rok 2027 snížit o „dodatečných“ 20 miliard. To není žádná sláva, ale je to nějaký, zatím jen deklaratorní, pokus o mírné strukturální obrácení dluhové trajektorie.
Na obranu tohoto postupu je nutno říci, že sice je zásadní, v jaké podobně (tedy s jak vysokým schodkem) bude letos schválen zákon o státním rozpočtu na rok 2027. Ale mnohem důležitější je reálný výsledek na konci příštího roku. Pokud by výsledná díra činila nikoliv 386 miliard, nýbrž „jen“ 366 miliard Kč, byl by to – v rámci všeho špatného – symbolický úkrok správným směrem. Ale i kdyby se tato zatím utopická idea povedla, výsledný deficit 366 miliard by byl stále třetím nejhorším v historii Česka, což je „pokrok“ sotva tak ve smyslu rčení „z louže pod okap“. A ve srovnání s letoškem (plánovaný deficit 310 miliard) by šlo nadále o podstatné zhoršení.
Objektivně vzato je však rozpočtové lavírování Motoristů možné považovat jen za kolorit deficitové a dluhové reality, která je kvůli fundamentálnějším příčinám a okolnostem pevně dána. Jinými slovy, je jedno, zda Motoristé (se zásadně odlišným rozpočtovým programem, než prosadila vláda jako celek) jsou či nejsou v Babišově vládě. I kdyby v ní nebyli, rozpočet a jeho deficity by se „vesele“ kumulovaly podobně vysokým tempem, jež bylo – bohužel jednou provždy – nastartováno v letech 2020 a 2021.
Odsouzení k dluhům
Zní to možná krutě, ale Česko je odsouzeno k vysokým deficitům a celkovému zadlužování a nelze na tom, v rámci politické reality, téměř nic změnit. Nelze vykouzlit „lepší“ vládní koalici (ze stran, které jsou ve sněmovně; ale ani mimo sněmovnu). Žádná relevantní strana nenabízí sebemenší (realistickou) naději, že by – pokud by byla ve vládě – dokázala vytvořit lepší rozpočet s výrazně nižším deficitem, než je ten oficiálně schválený.
Veřejné finance a tedy i celé Česko jsou od roku 2021 (kdy byl za Babišovy vlády potvrzen radikální nárůst deficitu z 367 mld. Kč na rekordních téměř 420 mld. Kč) neodvratně odsouzeny k plíživému sešupu do bodu, z něho není a nebude návratu. Celková geopoliticko-ekonomická situace je navíc nadále velmi výbušná pod tlakem vnějších nejistot, unijního chrlení čím dál bizarnějších plánů a trvání na rigidní klimatické politice; nemluvě o válkách, včetně těch celních, a stále viditelněji se vynořující energetické krizi. Když k tomu přidáme fakt, že do tuzemské státní DNA byly v roce 2020 napevno vloženy a neodstranitelně zabudovány expanzivní rozpočtové deficity na úrovni čtyř set miliard, pak musí být „jasné“, že rozpočty vězí a budou nadále vězet v dluhovém bahně až po uši.
Opoziční rozpočtové sci-fi
Co je však nejvíce tíživé: pokud současná opozice tvrdí, že by dokázala deficit snížit o 100 miliard či dokonce dodržet fiskálně-strukturálního plán Fialovy vlády slíbený Evropské komisi, v němž se mělo v Česku zkonsolidovat (tedy ušetřit) 155 miliard Kč, pak se ocitáme v úplně virtuálním světě, v němž nelze věřit snad vůbec ničemu. Nezapomínejme, že Fialova vláda na rok 2026 plánovala výdaje na obranu ve výši 2,2 až 2,3 % HDP a v roce 2027 chtěla na zbrojení dávat 2,4 %. To by – pokud by konzistentně chtěla dodržet, co dříve sama schválila – znamenalo vydávat na obranu ne 195 miliard korun (jako na rok 2027 schválila Babišova vláda), ale třeba 250 miliard či více. To samo o sobě je totální čára přes jakékoliv konsolidační hokus-pokusy. Což není myšleno jako kritika zvyšování obranných výdajů, k němuž nejen naši zemi fakticky donutil a nadále nutí Putin svou dobyvačnou válkou na Ukrajině.
Nechce se také uvěřit, že by strany bývalé vládní koalice, pokud by dnes seděly ve Strakovce, byly ochotny zabetonovat „kompenzační“ růst platů státních zaměstnanců. Na ty v novém Babišovském rozpočtu jde o 36 miliard korun více než letos. Je také sporné, zda by dnešní opozice, pokud by byla ve vládě (třeba s ANO), dokázala pod tlakem nové vlny zdražování energií odolat voláním po cenových dotacích či jiných kompenzacích, ať už převedením plateb za obnovitelné zdroje na stát (což za 40 miliard učinila Babišova vláda), případně jiným způsobem s obdobnými nároky na výdaje státní kasy.
Je také úplně mimo mísu doufat, že by jakákoliv hypotetická jiná vládní koalice souhlasila se zvýšením příjmové daně zaměstnanců, která by mohla vynést cca 135 až 150 miliard Kč ročně. ANO i ODS (ale také Motoristi či SPD) jsou proti, čímž je řečeno vše.
Takto by se dalo pokračovat donekonečna. Koalice SPOLU a STAN sice dokázaly v době své vlády mírně snižovat schodky (až na poslední rok vládnutí), ale spoléhat na jejich konsolidační radikalizaci, tedy na ochotu tvrdě osekávat státní výdaje, může snad jen mimozemšťan. I kdyby se namísto Motoristů či SPD na moci dále podílely strany předchozí vládní koalice, nezměnilo by to vůbec nic na faktu, že je tuzemská ekonomika v rámci Evropské unie a jejích klimatických vrtochů, potažmo regulatorního běsnění, odsouzena k „věčné“ stagnaci a tedy k nicotnému růstu vládních příjmů. A vystupovat z EU nikdo neplánuje – ostatně, jen málokdo už dnes věří, že by to Česku mohlo přinést zjevné a rychlé ekonomické benefity.
Hořekování nad katastrofálně deficitními rozpočty tak sice je na místě, ale reálnou alternativu k tomu prakticky nikdo nenabízí. Z uvedeného ovšem neplyne sebemenší omluva pro národohospodářsky nezodpovědný postup nové vládní garnitury ANO, Motoristů sobě a SPD: tato koalice má plnou politickou zodpovědnost za dramaticky neuspokojivý rozpočet a další negativní dluhovou nálož do budoucnosti, která se navíc rýsuje jako čím dál černější.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!
