Od Lincolna a Watergate po Obamu: Jak volby zlomily vaz prezidentům

Ve středu dopoledne budeme znát většinu výsledků tzv. midterms, tedy voleb do celé Sněmovny reprezentantů a do třetiny Senátu Kongresu USA, stejně jako výsledky voleb některých guvernérů včetně Texasu.

Podle všech predikcí mají demokraté nakročeno k ovládnutí obou komor parlamentu, o zisku většiny guvernérských postů nemluvě. Pokud by to tak dopadlo, utrpěl by Donald Trump velkou porážku, která by mu výrazně zkomplikovala poslední dva roky vlády; dost možná by musel znovu čelit impeachmentu a ve hře by možná byla i otázka, zda vůbec dovládne…

Nic lépe nevypovídá o tom, v jak těžkých problémech je současná Republikánská strana než to, že v její největší baště, Texasu, musí trojnásobný, oblíbený, charismatický a ve všech ohledech úspěšný guvernér Greg Abbott (ve funkci od roku 2015) bojovat doslova o každý hlas se svojí demokratickou vyzyvatelkou Ginou Hinojosaovou, která je v současné době poslankyní texaské Sněmovny reprezentantů.

Pokud by s ní Abbott prohrál, což se podle poměrně těsných průzkumů veřejného mínění může stát, znamenalo by to pro republikány bez přehánění katastrofu a jasný doklad o tom, že jejich převaha končí. Málokterý souboj bude Amerika sledovat s takovým napětím jako tento.

Texas ale je, respektive bude jen jedním z ostře sledovaných volebních soubojů. Velmi dramatická a překvapivá, téměř šokující, je situace v Michiganu, kde poražená kandidátka z demokratických primárek Haley Stevensová podpořila trumpovského republikána Mikea Rogerse proti demokratovi Abdulovi El-Sayedovi. Tento lékař egyptského původu, jenž těsně zvítězil v srpnových demokratických primárkách, tak dost možná prohraje z velké části proto, že se proti němu postavila členka vlastní strany!

Ať už to v noci z úterý na středu dopadne jakkoli, výsledkem bude v každém případě nová, jiná Amerika. Trumpova dominance v Kongresu s vysokou pravděpodobností skončí a všechny scénáře budou otevřené, včetně (nerad to říkám) těch extrémních. To si ale řekneme až po volbách. Teď se pojďme podívat na některé „historické“ midterms, tedy doslova volby v polovině prezidentského mandátu, které zásadním způsobem ovlivnily směřování USA do dalších let.

První midterms, pokládané současníky i historiky za svým způsobem „přelomové“, se konaly na podzim 1866, tedy bezprostředně po skončení občanské války Jihu proti Severu (1861–1865). Skončily drtivým vítězstvím republikánů již mrtvého prezidenta Abrahama Lincolna, kteří díky tomu v Kongresu dokázali přehlasovat veto prezidenta Andrewa Johnsona a prosadit 14. a 15. dodatek k Ústavě USA (společně se 13. dodatkem se jedná o tzv. „rekonstrukční dodatky“), které zajistily bývalým afroamerickým otrokům do té doby neexistující občanská práva (proces desegregace americké společnosti tím přirozeně neskončil, jeho ve většině ohledů finální fáze proběhla až v šedesátých letech minulého století).

Další důležité midterms se konaly v roce 1874. Tentokrát v nich jednoznačně zvítězili demokraté, zatímco republikáni sešikovaní za prezidentem Ulyssesem Grantem utrpěli velkou porážku. Jednalo se o jednu z klíčových příčin ukončení již zmíněné „rekonstrukce Jihu“ po občanské válce (1877). Přesně o dvacet let později došlo pro změnu k dodnes rekordní porážce demokratů vedených prezidentem Groverem Clevelandem, kteří ve Sněmovně reprezentantů ztratili 125 křesel; tato porážka byla začátkem tři desetiletí trvající mocenské převahy republikánů (s výjimkou období vlády Woodrowa Wilsona v letech 1913–1921).

Mezi dvěma světovými válkami, konkrétně v roce 1934, došlo poprvé výrazně k popření „pravidla“, že prezidentská strana midterms zpravidla prohrává. Demokraté Franklina Delano Roosevelta (v Bílém domě 1933–1945), zejména díky úspěchu protikrizového programu Nový úděl (New Deal; ano, já vím, že se názory na něj někdy až dramaticky různí), zlepšili svoje pozice v obou komorách Kongresu a Rooseveltova administrativa tak mohla pokračovat ve svém „tažení“ proti Velké hospodářské krizi (Great Depression) a jejím sociálním důsledkům.

Midterms z podzimu 1946 přinesly pro změnu velký úspěch opozičním republikánům (demokraté byli u moci od března 1933 a veřejnosti se jejich dominance již poněkud zajídala), což z jejich strany učinilo favorita prezidentských voleb v roce 1948; demokraté, konkrétně Harry S. Truman (v čele státu v letech 1944–1953), tehdy ale ještě Bílý dům na jedno období uhájili.

V roce 1958, po dvanácti letech, se konaly další „zlomové“ midterms. Jejich vítězi se stali, v reakci na konzervativní prezidentství generála Dwighta D. Eisenhowera (v Bílém domě od ledna 1953), demokraté, kteří „vyslali“ do obou komor Kongresu spoustu mladých politiků převážně ze severu a západu USA, „mladých sebevědomých mužů, kteří v zákonodárném sboru poprvé získali větší sílu než „tradiční, v mnoha ohledech upjatí demokraté z jihu“); tento triumf již v zásadě ohlašoval liberální šedesátá léta, Kennedyho a Johnsonovu reformní éru, anebo, řečeno (byť poněkud ironicky) s Davidem Halberstamem, éru „těch nejlepších a nejbystřejších“ (viz jeho slavná kniha The Best and the Brightest).

Další trpkou porážku v midterms připravili demokraté republikánům na podzim 1974, přirozeně v důsledku aféry Watergate, která zničila a vyhnala z Bílého domu prezidenta Richarda Nixona (1969–1974). Tzv. „děti Watergate“ (Watergate Babies) nejenže skoncovaly s „doživotním předsednictvím“ důležitých kongresových výborů, ale současně se významně zasloužili o oslabení prezidentských pravomocí v oblasti zahraničí politiky a tajných služeb.

Dalšího triumfu v midterms se demokraté znovu dočkali v době, jež jim nebyla ani trochu nakloněna, tj. v éře republikánského prezidenta Ronalda Reagana (1981–1989). V roce 1986 se jim totiž kromě Sněmovny reprezentantů podařilo získat většinu i v Senátu, díky čemuž mohli až do konce Reaganovy vlády efektivně blokovat návrhy jeho zákonů, nemluvě o bezprecedentním odmítnutí jeho kandidáta do Nejvyššího soudu USA Roberta Herona Borka. V tomto ohledu byly poslední dva roky v Bílém domě pro Ronalda Reagana hodně hořké.

V roce 1994 se situace obrátila. Mladý demokratický prezident Bill Clinton (1993–2001) se jen tehdy velmi těžce vyrovnával s tím, že po listopadových midterms ovládli republikáni vedení Newtem Leroyem Gingrichem (který je mimochodem stále kongresmanem) po čtyřech desetiletích obě komory Kongresu a že bude muset svoji politiku posunout mnohem víc „do středu“, než předpokládal, aby mohl realizovat alespoň část svých předvolebních slibů.

V 21. století stojí za zmínku například midterms z roku 2002, kdy dosáhli „republikáni u moci“ tak trochu očekávaného úspěchu poté, co voliči dali, zjevně ovlivněni tragickými událostmi z 11. září 2001, ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu většinu republikánům prezidenta George Bushe mladšího (2001–2008) ve snaze podpořit hlavu státu bojující proti „ose zla“ a proti „mezinárodnímu terorismu“.

Velmi hořkou porážku utrpěl v midterms naopak demokratický prezident Barack Obama (2009–2017) v roce 2010, kdy jeho demokraty ve Sněmovně reprezentantů doslova „převálcovali“ republikánští radikálové z hnutí Tea Party (reakce na tzv. Obamacare – kontroverzní pokus o reformu zdravotnictví), kteří pak Obamovi následně znemožnili realizovat většinu z jeho připravované legislativy. O čtyři roky později (2014) byla porážka Obamových demokratů v midterms dokonána – republikáni ovládli celý Kongres (54:44 při 2 nezávislých v Senátu a 247:188 ve Sněmovně reprezentantů [největší republikánská dominance od konce 20. let 20. století]). Poslední dva roky proto Obama coby tzv. „chromá kachna“ (Lame Duck) vládl pouze „de iure“, ale nikoli de facto.

Donald Trump si už těžkou porážku v midterms jednou „užil“. Konkrétně tomu tak bylo na podzim 2018. Ovládnutí Sněmovny reprezentantů demokraty, kteří následně zvolili do jejího čela Nancy Pelosiovou, nakonec vedlo k pokusu o impeachment prezidenta, který sice neuspěl (v Senátu), ale podstatně mu ztížil vládu a nechal v něm „nanejvýš trpkou pachuť“.

*

Jak vidno, dokázaly výsledky midterms americkou domácí i zahraniční politiku v posledních dvou staletích již několikrát výrazně změnit, někdy až radikálně a osudově. Zda si Donald Trump rok 2018 ve středu zopakuje, nevíme. Co ale víme jistě, je, že vás o výsledcích midterms i o jejich důsledcích budeme co nejdříve podrobně informovat.

🔥🗞️ Chystáme pro vás povolební livestream i analýzy. Mezitím si přidejte INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.