KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Možné následky klimatických změn jsou zcela srovnatelné s následky případného válečného konfliktu, možná ještě horší. Otázkou tedy zůstává, zda bychom k této hrozbě neměli konečně přistupovat se stejnou vážností, s jakou dnes přistupujeme k obraně.
Jedna věc je celoevropská Zelená dohoda (Green Deal), jejíž jednotlivé části mnozí odborníci zpochybňují. A druhá opatření, která bychom měli přijmout nikoliv „a priori“ kvůli úbytku ledu v Arktidě, ale prostě kvůli tomu, že nám velké „klimatické“ problémy hrozí přímo u nás doma.
Vodohospodáři hlásí, že řeky jsou takřka na suchu a nebýt vltavské kaskády, v Praze by turisté místo výletů parníkem po Vltavě utíkali od řeky kvůli zápachu mrtvých ryb. Teplá Vltava, zásobující Lipno, je na historickém minimu, přičemž vody v řece ubývá trvale. A to zejména kvůli vzrůstajícím teplotám a suchu.
Pro ty, kteří by snad chtěli zpochybňovat, že se jedná o nějaký dlouhodobý jev, spojený se změnou klimatu, připravil Český hydrometeorologický ústav jednoduchou tabulku.
Namátkou: mezi lety 1961 a 1970 zaznamenala některá z 52 meteorologických stanic v Česku jen 17 dní s teplotou nad 35 stupňů. Ve stejně dlouhém období 2011 a 2020 bylo takových dnů zaznamenáno 610.
V Česku začíná být prostě „hodně horko“, což se projevuje úbytkem vody v řekách, extrémními výkyvy počasí a problémy s vodou i tam, kde se ještě poměrně nedávno vůbec nevyskytovaly.
Jak upozorňují odborníci, Česko – střecha Evropy – je zcela závislé na vodě, která k nám spadne z nebe. Jinak k nám nic nepřiteče.
I auta potřebují vodu
Co z toho vyplývá? Pokud bude tento ráz počasí pokračovat i v dalších letech, což se dá podle klimatologů předpokládat, hrozí Česku především akutní nedostatek vody, ohrožující nejen zemědělství, ale také průmysl a energetiku.
Dokonce i výroba aut, i když se to někomu nezdá, je bytostně závislá na vodě a stavu českých řek. O energetice nemluvě.
Je přitom hloupé se ptát, jak to dělají někteří čeští politici, na to, zda klimatickým změnám můžeme my Češi zabránit tím, že si budeme místo aut se spalovacím motorem kupovat elektromobily nebo stavět na kopcích málo účinné větrníky. Tahle část Zelené dohody je skutečně v mnoha ohledech zpochybnitelná a diskutabilní.
Co se ale zpochybnit nedá, je dopad klimatických změn na konkrétní život v Česku. Ten už začíná být poměrně jasně daný i se všemi budoucími hrozbami, které z něj vyplývají.
Zásadní rozdíl oproti těm vzdáleným hrozbám, jako je tání ledovců nebo úbytek permafrostu v Arktidě, ale spočívá v tom, že tenhle domácí problém za nás nikdo jiný nevyřeší. I kdyby se emise skleníkových plynů začaly nějakým zázrakem snižovat, potrvá podle odborníků celá desetiletí, než se to teoreticky projeví.
O svém „Green Dealu“, tom malém českém, si budeme muset rozhodnout sami. Ale zatím se nezdá, že by to někoho z politiků před volbami na rozdíl třeba od sporu o emisní povolenky nějak vzrušovalo. A přitom by vzrušovat mělo.
Konec snu o rodinném domku?
Je třeba naprosto zásadní otázkou, zda v době, kdy Česku hrozí nedostatek vody, by mělo pokračovat rozšiřování rodinné zástavby satelitů v okolí velkých měst.
Jak upozornila už před sedmi lety známá půdní bioložka Hana Šantrůčková, ta vůbec nejcennější orná půda, schopná zadržet obrovské množství vody, neleží někde v podhůří Šumavy, ale kolem Prahy, Brna, Plzně či Českých Budějovic.
Jen České Budějovice se při prakticky konstantním počtu 100 000 obyvatel právě kvůli záborům nejcennější orné půdy rozšířily za posledních 30 let nejméně o třetinu. A developeři žádají v deklarované snaze vyřešit nedostatek bytů o další a další zábory. Můžeme si to dovolit?
Podobné je to s českou „bazénovou kulturou“. Dovolí si někdo z politiků v době hrozící „krize s vodou“ sáhnout Čechům na jejich bazény na zahrádce?
Nebo dálnice. Dnes si žádný politik nenechá ujít příležitost, aby před volbami neotevřel nějaký kus nové dálnice.
Jenže ta životně důležitá spojnice, jak se o dálnicích mluví, zároveň zničí tisíce hektarů orné půdy. Především ale stejně jako další betonové plochy a haly přispěje k tomu, že krajina nezadrží životně důležitou vodu, kterou by jinak zadržet mohla. Kdo tedy rozhodne, co je v dnešní době prioritou?
Pro české politiky je obecně mnohem pohodlnější kritizovat ten globální, bruselský Green Deal než se zabývat nutným českým Green Dealem. Ten se totiž netýká elektromobility ani emisních povolenek. Týká se takových nepopulárních témat, jako je nutné omezení bazénové kultury, rozvoj automobilismu nebo konec snu o novém domku se zahrádkou.
Jestli bude současná klimatická změna pokračovat očekávaným směrem, bude nás to všechny hodně bolet. A to se nám politici bojí říct. Je mnohem jednodušší hrozit pěstičkami do Bruselu a „hájit české zájmy před bruselskou zelenou lobby“.
Možná to ale bude už příští rok všechno jinak. Počasí se uklidní, extrémní klimatické jevy přestanou, řeky se naplní, v zimě budeme lyžovat na přírodním sněhu a v létě pít vodu ze zurčících studánek. Je to ale málo pravděpodobné.
Asi tak jako že diktátora Putina v Rusku vystřídá nějaký osvícený demokrat, ze světa zmizí hrozba válek a naše zvyšování výdajů na zbrojení bude zbytečné. V případě klimatické hrozby čeští politici evidentně věří na podobné zázraky.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
