GLOSA MICHALA BORSKÉHO I První vločky a české silnice opět kolabují – ne kvůli počasí, ale kvůli řidičům, kteří se naučili spoléhat na elektroniku a zapomněli řídit. Jsme zvláštní mix německé dogmatičnosti a balkánského vzdoru, a zimní počasí nám to každoročně připomíná s železnou pravidelností. Dokud nezačneme znovu vnímat fyziku a své auto, bude pár centimetrů sněhu nadále větší hrozbou než kdysi metrové závěje.
Už je to zase tady. Do rána napadly tři centimetry bílého štěstí a cesta do práce se mění v dopravní apokalypsu. To, že Češi neovládají řízení auta nijak zvlášť dobře, není žádná převratná zpráva a v tomto ohledu si nemají oproti řidičům v jiných státech co vyčítat. Nemám přitom na mysli tolik pravidla slušného chování za volantem jako spíš samotnou techniku řízení, jejíž nedostatky se plně projeví pokaždé, když – byť jen trochu – nasněží. Silnice a dálnice neblokuje počasí samo o sobě, ale nehody, které by při rozumnějším lidském přístupu vůbec nemusely vzniknout.
Stačí málo
„Sníh paralyzoval Česko, doprava na hlavních tazích je ochromená,“ ozývá se pravidelně z rádií, televizí a clickbytových titulků, jakmile na zem dopadnou první vločky. Zpravodajské weby se předhánějí v přinášení vděčných tragikomických záběrů z nehod na kluzké vozovce a motoristické servery zase teoreticky radí, jak bezpečně jezdit a jak nasazovat sněhové řetězy.
Jedete po úplně rovné přehledné cestě pohádkově posypané čerstvým bílým prašanem, jenže na třech kilometrech přesto najdete tři auta, která si ustlala ve škarpě. Soudě dle stupně zachovalosti nebo spíš nedotčenosti jejich karoserií se tak muselo stát prakticky v nulové rychlosti. Řidič či řidička se zjevně zalekli zdání vlastní kosmické rychlosti a urputné sešlápnutí brzdy spolu s křečovitým držením volantu zapříčinilo potupné sklouznutí mimo vozovku.
Tuto tragikomiku nelze svádět jen na běžné zimní podmínky. Schopnost lidí řídit auto totiž upadá úplně stejně jako schopnost seznámit se s někým jinak než přes Tinder, psát psacím písmem nebo zatopit v kamnech a ukrojit krajíc chleba.
Ďábelský řidičský mix
Společnost se s rozvojem technologií a zvyšováním životní úrovně stává křehčí a zranitelnější – a u řidičů to platí obzvlášť výrazně. Čím více se spoléháme na elektroniku, tím je jezdění pohodlnější, ale zároveň riskantnější v případě, že okolní podmínky ztratí laboratorní ráz – typicky když nasněží. O všech těch asistenčních systémech v autech platí přesně to samé co o plynu: jsou skvělým sluhou, ale dokážou být i zlým pánem.
U nás to navíc ještě okořeňuje typická česká nátura. Průměrný český řidič je zvláštní směsicí dvou extrémů: německého a balkánského typu šoféra. Ten „německý“ tvrdohlavě lpí na předpisech a odmítá v zájmu řešení aktuální situace jakkoli rozumně improvizovat. Nová pravidla ale přijímá jen velmi neochotně – ať už to kdysi bylo povinné pouštění chodců, celoroční svícení, zipový princip nebo záchranářská ulička v koloně.
Právě v takových chvílích se však často přepne do „balkánského módu“, kdy mu zčervenají oči, zapomene na jakoukoli ohleduplnost i základní bezpečnost a jede jako šílenec, připravený každému, kdo se mu nepodvolí, ukázat, kde je jeho místo.
Všimněte si, že mluvím genderově neutrálně; představa, že za volantem jsou nejnebezpečnější ženy, je naprostý mýtus – ty za špatného počasí většinou raději vůbec nevyjíždějí, a když, tak nehody obvykle nepáchají.
Fyzika je nesmlouvavá
Čím víc bezpečnostních pomocníků a čím větší hmotnost mají dnešní auta, tím víc mizí cit pro samotné řízení a schopnost vnímat, co se s vozem při jízdě na komunikaci právě děje. U elektromobilů, které často váží přes dvě tuny, je to obzvlášť markantní.
Vozy jsou sice za běžných podmínek stále „odolnější vůči hlouposti“, takže například umí samy detekovat hrozící srážku, tohle všechno ale funguje dobře jen za sucha a tepla. Bylo by totiž velmi naivní věřit, že elektronika dokáže obejít fyzikální zákony.
Když tedy trochu nasněží, první skupina řidičů – a těch je většina – by nejradši nejela vůbec, a tak se jen plazí nepřiměřeně pomalu. Druhá sorta pánů v silných vozech slepě důvěřuje všem těm moderním systémům a jejich dravost ohrožuje (kromě nich samotných) především všechny ostatní. Ani jedno není správně a obojí končí tragicky.
Přitom si nepamatuji, že by rodiče nebo prarodiče v tehdejších škodovkách, ladách či varanech nějak dramaticky řešili pár centimetrů sněhu. Silnice se tehdy udržovaly mnohem hůř, zimní pneumatiky prakticky neexistovaly, ale provoz jel plynule – ne příliš rychle, ne příliš pomalu, s předvídáním a tudíž bezpečněji. Což přesně odpovídalo tomu, že i za pěkného počasí museli řízení věnovat maximální pozornost.
Dnes ale spousta řidičů ani neví, která kola jejich auta jsou poháněná, a někteří jen tuší, že „nejlepší je mít čtyřkolku“. Přitom právě takové znalosti mohou zachránit život.
Bude to znít staromilsky, ale pořád si myslím, že není špatné znát základní technické parametry vlastního vozu. Pomůže vám to správně reagovat, když na náledí začne utíkat záď nebo předek. Nebo když se zablokují kola a letíte nekontrolovatelně proti ostatním účastníkům silničního provozu, nebo proti stoletému dubu u krajnice.
K nezaplacení je vyzkoušet si chování auta na velkém prázdném zasněženém parkovišti. Na silnici se poté cítíte mnohem jistěji a svým těžkým SUV neohrožujete sebe ani ostatní. Jenže pak vás zase nějaký „bdělý estébák“ z nejbližšího paneláku nahlásí na policii za údajné driftování. To je skutečně k uzoufání.
No nic, kolona se pomalu rozjíždí, snad stihnu i pracovní poradu o jedenácté.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
