Kopanec od Putina: Z ministerstva obrany míří Šojgu do čela bezpečnostní rady státu

Šojgův odchod z čela ministerstva vnitra předznamenala již před třemi týdny kauza jeho zástupce Timura Ivanova, zatčeného pro podezření z korupce v obzvláště velkém rozsahu (mluví se o úplatcích ve výši jedné miliardy rublů, v přepočtu zhruba čtvrt miliardy korun, nicméně částka se bude ještě nepochybně měnit, směrem nahoru). 

Tato výměna je ve skutečnosti součástí širších změn – zatímco Šojgu se posunul na místo tajemníka Bezpečnostní rady státu, z něhož byl odstraněn kdysi všemocný Nikolaj Patrušev, do čela ministerstva obrany přichází makroekonom Andrej Bělousov, v minulosti ministr hospodářství a Putinův poradce pro ekonomické záležitosti.

Ruská armáda si zvláště v počátcích války proti Ukrajině nevedla zrovna skvěle. Zjevný plán ukončit válku dříve, než se stihnou Ukrajinci a Západ rozkoukat, nevyšel. Z velké části to bylo dáno i tím, že prostředky určené na armádu se poztrácely v kapsách jednotlivých představitelů armády a ministerstva.

Stačí si jen vzpomenout na nedostatek uniforem či špatné zásobování pohonnými hmotami, které kolonu jedoucí na Kyjev zastavilo. S nadsázkou se dá říct, že neúspěch ruského blitzkriegu způsobil mix houževnaté ukrajinské obrany a rozbujelé ruské korupce.

Rozkrádání pohonných hmot či peněz jdoucích na udržování vojenské techniky v patřičné kondici se ještě ztratí, pokud se nic neděje. V Putinově systému se s korupcí počítá, nicméně pod podmínkou, že věci alespoň nějak fungují. 

Ale jakmile začala skutečná válka (byť eufemisticky přezdívaná jako „zvláštní operace“), okamžitě se dosud skryté problémy ukázaly v plném světle. Že to bude malér, bylo vidět z Šojguovy a Gerasimovovy tváře ve chvíli, kdy jim Putin oznamoval, že rozhodl o zahájení války. I když je jasné, že nešlo o „přímý přenos“, šok byl z obou tváří patrný.

Samotného Sergeje Šojgua čeká povýšení do čela Bezpečnostní rady státu. Pod vedením Nikolaje Patruševa, nepříliš inteligentního stoupence konspiračních teorií (on stál nejspíše za konstrukcí o biolaboratořích) se z Rady stal jeden z nejdůležitějších orgánů v zemi. A to i přesto, že v ruské ústavě pro takový orgán není místo. 

Patrušev měl jako jeden z mála přímý přístup k Vladimiru Putinovi, dodával mu informace o tom, co se mimo jeho bunkr vlastně děje. A že ty informace neodpovídaly vždy tomu, co se reálně na bojištích i mimo ně odehrávalo, bylo patrné i z Putinových projevů. 

Šojgu sám patří mezi Putinovy blízké. Záběry z jejich společných dovolených v tundře Kreml vystavoval jako důkaz pevného zdraví ruského prezidenta. A Šojguovy nadšené demonstrace svých výrobků ze samorostů (a o něco méně nadšené výrazy Vladimira Putina) se staly až ikonickými.

I když byl Putin na Šojgua za zpackaný začátek války nepochybně naštvaný, loajalitu oceňoval a oceňuje. I proto nebyl Šojgu zatčen či jinak potrestán, ale naopak dosazen do ceremoniálně vysoké funkce. Jakou bude mít reálnou náplň, to se teprve ukáže.

Nicméně tento posun může být i zklamáním pro jeho zástupce Dmitrije Medveděva, který se svými komicky hysterickými výlevy na síti X snaží dokazovat, že si zaslouží vyšší než jen zástupcovský post. Prozatím tak svoje ambice bude muset tlumit.

Andrej Bělousov, který nastupuje na místo ministra obrany, není – stejně jako ani Šojgu – voják. Civilní kontrola obrany se sice v demokratických zemích považuje za standard, v Rusku to ale zdaleka tak samozřejmé není. Bělousov je známý jako stoupenec „ekonomické suverenity“, vysoké role státu v ekonomice, nahrazování importu či zvláštních daní z nadměrného zisku. 

Ostatně i nedávno oznámená zvláštní daň, která má být uvalena na Gazprom (který přitom oznámil za minulý rok obří ztrátu), pravděpodobně pochází z jeho hlavy. Bělousovovým úkolem nebude nic jiného než výrazně racionalizovat peněžní toky a ještě více vybičovat průmysl k dodávkám pro ruskou válečnou mašinerii.

Má pověst člověka loajálního vůči Putinovi, nijak nenavázaného na vnitrokremelské klany. Dlouhou dobu působil jako ekonomický poradce prezidenta a formoval tak jeho názory v oblasti fungování ruského hospodářství. Z mocenského hlediska jde o „těžkou váhu“ – je to člověk (zřejmě jeden z mála), kterému Putin důvěřuje.

Na druhou stranu – za dob jeho úřadování na postu vicepremiéra či ministra ekonomiky nedošlo k žádným výrazným úspěchům ekonomických reforem. Nynější oficiální zdůvodnění, že ministerstvo obrany musí být otevřené inovacím, tak nepůsobí příliš přesvědčivě. Spíše půjde o úklid nepořádku a byrokratické svévole, která na ministerstvu panovala.

Ze současné vnitropolitické „rotace kádrů“ vychází jako hlavní poražený Nikolaj Patrušev, donedávna „číslo dvě“ v ruském státu. Ovšem jak praví stará osvědčená diktátorská poučka: jakmile je někdo považován za potenciálního nástupce čísla jedna, je nutné takového člověka sesadit a s celou strukturou řádně zatřást.

Patruševovi mohl ublížit už neúspěch úvodní části ofenzívy, kdy namísto očekávaného vítání ruských „osvoboditelů“ Ukrajinci otevřeně vyjadřovali odpor vůči okupantům. Nebyl sice přímo zodpovědný za sběr informací (zde panovaly hlavní pretenze vůči FSB), ale byl jedním z největších stoupenců války, která se ukázala jako zbytečná (Putin mohl i nadále Ukrajinu rozkládat daleko subtilnějšími a levnějšími metodami), a už vůbec ne lehká a krátká.

Putin pochopitelně nemůže poukazovat na Patruševův „pokročilý věk“ – je jen o rok starší než sám ruský vůdce. Otázkou ale zůstává, jakou mu najde pozici. Může se stát, že dojde na scénář Sergeje Ivanova, který byl odsunut do komise pro ekologické otázky, nicméně jeho syn dostal lukrativní post šéfa ruského diamantového impéria Alrosa. Dmitrij Patrušev, syn Nikolaje Patruševa, byl „posunut“ na post vicepremiéra pro zemědělství – podobné schéma  naznačují i současné manévry na nejvyšších pozicích ruské exekutivy.

Změny mají ale i formální důvod: Od Putinovy inaugurace totiž fungovala celá vláda v režimu „úřadující“. I proto se s výměnami čekalo tak dlouho, přestože se o odstranění Šojgua od rozhodovacích pravomocí mluví už nějakou dobu.

Co tyto přesuny skutečně přinesou, není zatím příliš zřejmé. Daleko nejpravděpodobnější je varianta, že se Rusko bude primárně snažit racionalizovat dosavadní často chaotické řízení zásobování, financování a vojenskou výrobu, a vést svoji válku proti Ukrajině „pragmatičtěji“. Jak to bude reálně, zůstává prozatím velkou neznámou.