Rozhovor s analytikem Krausem: Írán po smrti vůdce, decentralizace revolučních gard a nový ropný šok

JAN MALINA: Dnešním tématem je Írán v souvislostech. Základní situace na začátku března 2026 je snad každému známá, takže úvody můžeme přeskočit. Jakou pravděpodobnost dáváte tomu, že by se tamní společnost ještě mohla zvednout k větším protestům, které by ohrozily oslabený režim?

JOSEF KRAUS: Stát se může naprosto cokoliv, ale v tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že by tam byl větší mobilizační potenciál. Není to jako v lednu 2026, kdy bylo množství lidí v ulicích a režim zasahoval extrémně násilně. V momentě, kdy byla oficiálně potvrzena smrt nejvyššího duchovního vůdce Saída Alího Chámeneího, jsme sice viděli záběry, jak se lidé radují, ale druhý den na to ti samí lidé protestovali a požadovali pomstu za jeho zabití.

To přesně ilustruje rozdělení íránské společnosti. Státní aparát je nechal „vytancovat“ a „vydemonstrovat“, a to je vše. Režim to ustál. Je otázkou, zda je to způsobeno tím, že represivní složky během ledna eliminovaly tvrdé jádro protestů, nebo tím, že je země vystavena napadení z vnějšku. Reálně tam létají bomby, ničí se civilní objekty. Lidé zůstávají doma, snaží se přežít a nevidí jako dobrý nápad destabilizovat systém, který zemi řídí v době války.

Mám známou, Íránku žijící v Česku, jejíž rodina stále žije v Teheránu. Říkala mi, že po té loňské dvanáctidenní válce tam nastal efekt mobilizace proti Západu. Lidé říkají: „Ajatolláhy nemilujeme, ale nemůžeme se přidat k těm, kdo na nás házejí bomby.“  Padá tím potenciál revoluce?

Úplně bych to nenazval mobilizací proti Západu, ten jako takový není vnímán coby hlavní problematický aktér – tím je primárně Izrael. Řada Íránců k Americe vzhlíží, mají tam příbuzné v exilu, je tu silný potenciál semknutí se za vlastní zemí. Lidé říkají: „Nechceme si nechat vybombardovat zemi, chceme si ji změnit sami.“

Íránem nyní otřásá útok na dívčí školu ve městě Mináb, kde máme hlášeno kolem 170 mrtvých, zejména dívek. To je obrovský průšvih. I když to zřejmě nebyl záměr, ale špatné vyhodnocení cíle, Íránce to zasáhlo. Logicky si říkáte: nemám rád režim, ale moje země je napadena, nechci, aby mé děti umíraly pod cizími raketami. 

I když je režim nepopulární, v době války stojí až třetina lidí intenzivně za ním a zbytek má strach, že se to celé pokazí a skončí to rozpadem státu nebo občanskou válkou.

Jak velkou ranou pro režim je smrt Chámeneího? Probíhá boj o moc mezi Revolučními gardami a byrokraty, nebo se hledá konsenzus?

Ukázalo se, že systém není jeho smrtí prakticky vůbec poškozen. Byla to tuhá diktatura, ale nebyla personifikovaná tak, aby se sesypala jako domeček z karet. Risk management zafungoval, i ústavní mechanismy, vznikl zástupný triumvirát: prezident, šéf justice a člen Rady dohlížitelů. Ti si sdílejí pravomoci, dokud nebude jmenován nový vůdce.

Ale co je důležité – faktická státní moc. V krizovém stavu přebírá otěže bezpečnostní aparát. Může se stát, že se ozbrojené složky nebudou chtít po skončení války vzdát moci a systém tak zmutuje do vojenské diktatury.

Donald Trump prohlásil (3. března 2026), že by v čele Íránu viděl nejraději někoho zevnitř systému, ale umírněného. Jenomže existuje vůbec nějaké reálné reformní křídlo, s nímž by mohl vyjednávat?

Spektrum je široké, ale teokratický systém reformisty dlouhodobě potlačuje a eliminuje. A navíc – paradoxně – tohle Trumpovo prohlášení naráží na fakt, že se řada těchto reformistických figur stala terčem likvidace ze strany izraelských a amerických sil. Například Mír Hosejn Músáví, vůdce tzv. Zelené revoluce, byl v domácím vězení a jeho dům zasáhla raketa. Nevíme, zda přežil. To ukazuje, že vnější síla nyní eliminuje i tu vnitřní opozici, kterou by Trump teoreticky chtěl vidět u moci.

Takže kdo zbývá? Jestřábi a technokraté. Pokud by Trump chtěl jednat s někým jako je exprezident Rúhání, musel by ten konflikt nejdřív zastavit. Ale v tuto chvíli reformisté nemají prostor dýchat.

Zajímavé je, že režim evidentně decentralizoval vojenské velení. Ačkoli Izraelci zabijí vysoké generály, nižší důstojníci dál střílejí rakety. Jak těžké bude eliminovat tento odpor?

Extrémně těžké. To jsou „lessons learned“ z loňské červnové války. Íránci pochopili, že Izrael má dokonalé zpravodajské informace a umí eliminovat cíle. Proto decentralizovali. Nese to ovoce – íránské kapacity jsou stále efektivní.

Izraelské svodky mluví o podzemních skladech, odkud vyjedou náklaďáky, vystřelí a zmizí. Daří se tato místa lokalizovat?

Zatím v tom druhá strana velký úspěch nemá. Informační prostor je zahlcen propagandou a AI generovanými videi, takže je těžké ověřit realitu. Ale kdyby tam byl zásadní průlom, věděli bychom o tom. Zdá se, že Íránci o schopnost zasahovat americké základny v oblasti Perského zálivu ani samotný Izrael nepřišli.

Prezident Zelenskyj nabídl v tomto ohledu pomoc s expertízou na sestřelování dronů Šáhid. Reflektoval na to někdo?

Spojené arabské emiráty a další státy Zálivu ano. Cítí se ohroženy a vidí, že americká technologie je sice špičková, ale drahá a dá se „unavit“. 

Íránci v první fázi války zahltili izraelský Iron Dome „levným šrotem“, až pak nasadili sofistikované střely. Země Zálivu nyní hledají alternativy a improvizují, protože mají pocit, že je Američané nechali na holičkách a věnují se jen obraně Izraele.

Jakou roli hrají státy Perského zálivu? Brání se, nebo útočí?

Jsou v kleštích. Americké základny na jejich území (Katar, Bahrajn, Kuvajt...) jsou využívány k útokům na Írán. Íránci říkají: „My neútočíme na vás, ale na Američany u vás.“ V posledních dnech dostala velký zásah radarová soustava v Kataru i Bahrajnu.

V Bahrajnu je situace specifická – 80 % obyvatel jsou šíité, vládnou sunnité. Lidé tam vycházejí do ulic, fandí Íránu a bouří se proti králi. Saúdská Arábie tam už posílá obrněnou techniku na potlačení povstání, stejně jako v roce 2011. Íránci si toho všimli a částečně vybombardovali most spojující Bahrajn s pevninou.

Co kdyby Íránci zasáhli ropnou infrastrukturu Saúdů? Nehrozí nám návrat k ruské ropě?

To je reálný scénář. Nejde ani tak o infrastrukturu, jako o zablokování Hormuzského průlivu. Katařané už zastavili vývoz LNG do Evropy. Pokud by došlo k maximální eskalaci a Írán by byl zatlačen do kouta, zahraje vabank. Zablokuje průliv.

Pro Rusko je jakákoliv krize na energetickém trhu dobrá. Roste cena, snižuje se dostupnost konkurence. Celá řada zemí může být dotlačena k tomu, aby brala suroviny od Putina. Rusko sice Íránu vojensky moc nepomáhá. Vydává vlažné i ostré diplomatické protesty a poukazuje na pokrytectví Západu – ale ekonomicky na tom vydělává.

A Čína?

Čína situaci monitoruje s obavami o své energetické zdroje, ale také se zájmem o americké vojenské schopnosti. Sleduje, co funguje a co ne. Američané se nyní „vystřílejí“ ze svých zásob munice, což může být zajímavé pro Peking v kontextu Tchaj-wanu. Pokud se většina americké námořní síly koncentruje v Perském zálivu, v Asii vzniká vakuum.

Na závěr, co byste doporučil sledovat, abychom poznali, kdy přijde zlom?

To je těžké, informační šum je obrovský. Jak jsem zmiňoval v našem video podcastu, je třeba udržet si chladnou hlavu. Nevěřit okamžitým zprávám ze sociálních sítí. Dynamika je rychlá – nevíme mnohdy hned ani jistě, kdo byl zabit a kdo ne. Strategie vyčkávání je v tuto chvíli nejrozumnější.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.