GLOSA MARKA KERLESE | Blížící se sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně vyvolává i osmdesát let po konci války velké emoce. Přitom nejde o nic jiného než o připomínku toho, že se čeští Němci nejen „postavili proti republice“, jak říkají jejich odpůrci, ale také v ní něco důležitého zanechali.
Jak složitý může být výklad role sudetských (a dalších Němců) v Česku ilustruje kromě mnoha jiných příběhů příběh slavného rakouského novináře Gustava Chalupy. Novinář, kterého jsem snad mohl přes generační rozdíl nazvat svým osobním přítelem, se narodil v roce 1925 v Českých Budějovicích a zemřel v roce 2010 ve Vídni.
Protože
se původně česká rodina, jak vyplývá ze jména, přihlásila
stejně jako řada budějovických rodin k německé národnosti,
narukoval Chalupa
v osmnácti letech do wehrmachtu. A do konce války sloužil jako
námořník na Baltu.
Po složitém návratu do Budějovic zjistil, že jeho otec zemřel v internačním táboře pro Němce na budějovickém Lineckém předměstí. Chalupa po zkušenostech s úřady a svou internací zvolil dobrodružný útěk do Rakouska, při kterém mu pomáhal jeho český zaměstnavatel.
V Rakousku se zpočátku živil jako fotograf, později se dostal k novinařině a proslul jako jeden z nejuznávanějších a nejrespektovanějších rakouských novinářů své doby. A to mimo jiné kvůli své unikátní reportáži z obsazení pražského rozhlasu při sovětské invazi v roce 1968. Později působil mimo jiné také jako dlouholetý zpravodaj rakouské televize a rozhlasu na Balkáně. Za svou novinářskou činnost dostal řadu vysokých státních vyznamenání, včetně toho „prezidentského“.
Po sametové revoluci se rád vracel s manželkou do Českých Budějovic, kde jsme se také potkali a seznámili. Chalupovo jméno je zaneseno mezi jinými slavnými rodáky i v encyklopedii Českých Budějovic. „Já mohu potvrdit, že Chalupovi nebyli nikdy žádní nacisté. Gusta narukoval k německé armádě, protože prostě musel," řekla mi už před mnoha lety Alena Trägrová, bývalá členka českobudějovické rady města za sociální demokracii a Chalupova kamarádka z dětských let.
Zapomenuté dědictví
Gustav Chalupa mi ukazoval, kde měl jeho otec na dnešní Lannově třídě fotografický ateliér, v jakém domě u Senovážného náměstí rodina bydlela. Nikdy nevyslovil jakýkoliv požadavek na to, že by snad chtěl usiloval o zabavený majetek. Většině Němců, vyhnaných z Československa, podle něj vadí s odstupem doby něco jiného než případné majetkové nároky či spory o adekvátnost takzvaného divokého odsunu.
A nejde jen o sudetské
Němce. Jde obecně o výklad toho, co v Česku zanechali lidé, kteří mluvili německy a také o výklad toho, jaké dědictví Češi
získali z doby, kdy žili německy a česky mluvící obyvatelé ve
společném státě.
"I rodilí Rakušané totiž velmi těžce nesou, že časy společného státu v rámci rakousko-uherské monarchie jsou i ve školních učebnicích v Česku označovány za dobu temna a potlačování českého ducha, přičemž se Češi zároveň chlubí světu stovkami významných památek a staveb vzniklých právě v této době," říkal mi často u piva Gustav Chalupa.
Podle něj bylo prostě pro některé poválečné vyhnance a jejich potomky z Česka frustrující, když průvodce Prahou, Českými Budějovicemi nebo Brnem ukazuje turistům významné kulturní dědictví, ze značné části vytvořené těmi, kteří byli po válce z republiky vyhnáni. A přitom se o jejich podílu vůbec nezmíní.
Možná je sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně příležitostí k tomu, aby se na společné dědictví Čechů a Němců (respektive těch, kteří se v průběhu času hlásili k obou národnostem) nezapomínalo. Byla by to škoda. Pro Čechy i pro Němce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
