KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Ve čtvrtek se setkají prezidenti Spojených států, Číny a Ruska. Na první pohled jde o další z řady vrcholných diplomatických schůzek, jakých svět zažil mnoho. Přesto tato událost vyvolává mimořádnou pozornost. U jednoho stolu usednou představitelé tří států, které disponují největší vojenskou mocí na planetě, obrovským ekonomickým vlivem a jadernými arzenály schopnými několikrát zničit moderní civilizaci. Ještě důležitější však je, že každý z nich představuje jinou představu o tom, jak má vypadat budoucí světový řád.
Australský komentátor Peter Hartcher ze Sydney Morning Herald označil připravovaný summit za „predators' ball“, bál predátorů. Je to formulace záměrně provokativní a nadsazená. Přesto vystihuje atmosféru, která schůzku doprovází. Když se scházejí Donald Trump, Si Ťin-pching a Vladimir Putin, jen málokdo věří, že skutečně půjde jen o témata na oficiálním programu – měli by hovořit o kontrole jaderných zbraní, Íránu, Ukrajině, obchodu a čipech pro umělou inteligenci.
Nervozita nevyplývá z oficiální agendy. Vyplývá z širšího kontextu. Svět prochází obdobím, které stále méně připomíná optimismus devadesátých let. Válka na Ukrajině otřásla představou, že evropské hranice jsou definitivně dané. Rostoucí napětí kolem Tchaj-wanu ukazuje, že ani v Asii nejsou základní bezpečnostní otázky vyřešeny. Spojené státy zároveň čelí situaci, kdy musí reagovat na vzestup Číny i ambice Ruska současně. Za těchto okolností působí schůzka tří prezidentů spíše jako setkání mužů, kteří chtějí diskutovat o podobě budoucího mezinárodního řádu, než jako běžné diplomatické jednání.
Významnou roli zde hraje i samotný Donald Trump. Na rozdíl od většiny amerických prezidentů posledních desetiletí dlouhodobě dává najevo větší důvěru v osobní vztahy mezi státníky než v tradiční multilaterální instituce. NATO, Evropská unie nebo mnohostranné organizace v jeho politickém uvažování často ustupují představě, že klíčové problémy lze řešit přímým jednáním mezi rozhodujícími hráči. To samo o sobě ještě nic neznamená. Současně to však posiluje dojem, že podobná schůzka může mít větší význam než celé série formálních mezinárodních konferencí.
Vzpomínky na Jaltu 1945
Není proto překvapivé, že se kolem summitu objevují odkazy na Jaltu. Agentura AFP upozornila, že samotné složení schůzky vyvolává vzpomínky na konferenci z roku 1945, kde F. D. Roosevelt, W. Churchill a J. V. Stalin jednali o poválečném uspořádání Evropy. Pro část světa představuje Jalta symbol úspěšné diplomacie mezi vítěznými mocnostmi. Ve střední a východní Evropě však toto slovo vyvolává jinou asociaci. Připomíná okamžik, kdy o budoucnosti menších národů rozhodovali jiní.
Právě tato historická zkušenost vysvětluje, proč podobná srovnání rezonují tak silně na Ukrajině i v řadě evropských zemí. Prezident Volodymyr Zelenskyj varoval před možností nového přerozdělování sfér vlivu a před návratem politiky, v níž mají zájmy velmocí přednost před právem menších států rozhodovat o vlastní budoucnosti. Z ukrajinského pohledu nejde o akademickou debatu. Jde o zkušenost země, která se již několik let brání válce vedené ve jménu velmocenských ambicí.
Jalta se však nestala symbolem pouze proto, co bylo na konferenci řečeno. Stala se symbolem určitého typu mezinárodní politiky. Politiky, v níž je hlavní otázkou nikoli to, co si přejí menší státy, ale co jsou ochotny tolerovat mocnosti.
Nejde o novou Jaltu
Přesto by bylo chybou interpretovat summit jako jakousi novou Jaltu. Není podstatné, zda schůzka připomíná rok 1945, ale co vypovídá o světě roku 2026. Současný svět je totiž zásadně odlišný od poválečné reality. Neexistují vítězné mocnosti rozdělující poválečnou Evropu. Neexistuje bipolární rozdělení planety mezi dva ideologické bloky. Existují regionální mocnosti, ekonomicky propojený svět a desítky aktérů, jejichž vliv nelze jednoduše ignorovat.
Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil podobné paralely za „hry politologů“ a tvrdí, že Rusko ani Čína neusilují o rozhodování o osudu jiných zemí. Taková vyjádření je samozřejmě nutné přijímat s rezervou – obzvlášť proto, že Rusko i Čína o osudech jiných států už rozhodují. Přesto upozorňují na skutečnost, že současné poměry jsou složitější než jednoduché historické analogie.
Pokud bychom se proto soustředili pouze na otázku, zda vzniká nová Jalta, unikla by nám podstata problému. Skutečné téma tohoto summitu leží jinde.
Návrat geopolitiky
Po skončení studené války se v Evropě rozšířila představa, že stará geopolitika postupně ustoupí do pozadí. Evropská integrace sama vznikla z přesvědčení, že sílu lze postupně nahradit právem, soupeření spoluprací a mocenskou rovnováhu společnými institucemi. To, co bylo po staletí výjimkou, se mělo stát normou.
Evropa na této představě vybudovala svou identitu i svou prosperitu. Není náhodou, že právě evropské státy patří mezi největší obhájce mezinárodního práva, multilaterálních institucí a pravidelného diplomatického vyjednávání. V evropské zkušenosti představují pravidla ochranu před mocí. Pro velké státy jsou často omezením. Pro malé a střední státy bývají podmínkou bezpečnosti.
Právě proto působí současný návrat geopolitiky v Evropě tak znepokojivě. Nejde jen o válku na Ukrajině nebo o rostoucí napětí mezi Spojenými státy a Čínou. Jde o hlubší pocit, že se svět vzdaluje modelu, na který si Evropané zvykli. Modelu, v němž velikost armády automaticky neurčovala politickou váhu státu a v němž se měly i menší země možnost opírat o sílu práva a institucí.
Z pohledu Moskvy nebo Pekingu může současný vývoj představovat návrat k normálnímu fungování mezinárodní politiky. Z evropského pohledu jde spíše o krok zpět. Nikoli proto, že by Evropa odmítala existenci moci. Ale proto, že dlouhodobě věřila, že moc má být omezována pravidly.
V tom spočívá skutečný význam summitu Trumpa, Putina a Si Ťin-pchinga. Nikoli v tom, že by měl přinést nové rozdělení světa. Připomíná však, že o budoucnosti mezinárodního řádu stále více rozhodují státy, které uvažují v kategoriích sféry vlivu, strategických zájmů a mocenské konkurence.
Ti, kteří nejsou v místnosti
Možná nejzajímavější proto není seznam účastníků summitu, ale seznam těch, kteří u stolu sedět nebudou. Nebude tam Ukrajina. Nebude tam Tchaj-wan. Nebude tam Evropská unie. Nebude tam většina států, jejichž bezpečnost může být ovlivněna rozhodnutími přijatými největšími mocnostmi.
Neznamená to, že se bude rozhodovat o jejich osudu. Znamená to však, že mezinárodní politika stále více připomíná prostředí, v němž mají nejsilnější státy větší prostor prosazovat své zájmy a ostatní musí pečlivěji sledovat, jaké dohody mezi nimi vznikají.
Peter Hartcher záměrně přehání, když mluví o bálu predátorů. Charlie Campbell z magazínu Time je pravdě blíže, když odmítá paralelu s novou Jaltou. Oba však upozorňují na tentýž trend. Nevrací se svět roku 1945. Vrací se však svět, v němž mají velké státy stále větší možnost prosazovat svou vůli a malé státy stále větší důvod obávat se, že samotné právo nebude stačit k jejich ochraně.
A právě proto není toto setkání důležité kvůli tomu, co zazní v závěrečném komuniké. Důležité je kvůli otázce, kterou klade. Nakolik bude svět budoucnosti založen na pravidlech a nakolik na moci? Evropané si po roce 1989 zvykli věřit, že první možnost postupně převládne. Summit Trumpa, Si Ťin-pchinga a Putina připomíná, že dějiny se vydaly jiným směrem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách. Díky moc!











