Třetí cesta do pekla. Novoroční projev prezidenta, kdyby mohl být politickým komentátorem

Vážení a milí spoluobčané,

máme za sebou rok, který stále ještě nebyl dobrý, v mnohém však přinesl naději na ekonomické zlepšení i radostnější vyhlídky pro české domácnosti. O tom však mluvit nechci. Mým cílem je nastínit, jakými cestami se v dalších měsících může ubírat politika a jaké důsledky z toho vyplynou. Samozřejmě se zaměřím především na volby a na to, co nastane po nich.

Podle premiéra příští rok bude rokem rozhodnutí. To se ovšem říká o každých volbách. Předseda vlády měl jistě na mysli nějaký konkrétní výsledek, já se zaměřím na obecné možnosti a všechny varianty, jež mohou nastat, a to jak co se týká výsledku hlasování, tak především skládání nové vlády. Protože to je pro občany zdaleka nejdůležitější. Má tedy Česko šanci na slušný kabinet, který ho posune vpřed? K tomu se dostanu.

Napřed si musíme ujasnit, jak vlastně vypadá naše politická scéna, jaké subjekty nastupují do volebního boje a jaké vládní sestavy teoreticky připadají v úvahu po jeho ukončení. V rozporu s běžným rozdělením na vládu a opozici zde vidím ve skutečnosti tři tábory. Středopravici, reprezentovanou momentálními koaličními stranami. Středolevici, již zastupuje ANO. A pak více či méně radikální strany a straničky, které koketují s extremismem a v mnohém mají blízko k Putinovu autoritativnímu, agresivními režimu.

Teoreticky je možné, aby ve volbách získala většinu poslaneckých mandátů standardní levice či standardní pravice. Je to však málo pravděpodobné. Pětikoalice, či nyní čtyřkoalice hodně ztratila ze svých někdejších pozic, jež získala v roce 2021. A pro hnutí ANO by to znamenalo prorazit „skleněný strop“ a získat výrazně více hlasů než dva miliony. Nicméně, ani jednu z možností nemůžeme úplně vyloučit. V tom případě by sestavování vlády proběhlo hladce a já bych byl připraven jmenovat premiérem vítěze voleb.

V ustálených demokraciích je role hlavy státu snadná. Pokud máte na výběr ze dvou standardních možností – nebo i z vícero, ale všechny jsou solidní – pak jedna z nich získá navrch a prezident pouze formálně posvětí výsledek hlasování a koaličních vyjednávání. U náš tomu tak bohužel není. Přičemž nejde „jen“ o to, že politické spektrum je částečně chaotické a velkou neznámou je, kolik hlasů propadne, což výrazně ovlivní výsledek. Jakkoli to je pro aritmetické poměry v parlamentu důležité.

Ještě osudovější věcí než tato nejistota ohledně počtu subjektů ve Sněmovně je otázka, o jaké strany půjde. V krajním případě mohou pětinu a čtvrtinu dolní komory obsadit radikálové orientovaní spíše na východ než na Západ. Pak velmi pravděpodobně nebude moci ani levicový, ani pravicový tábor sám ustavit většinový kabinet. 

Ať zvítězí kdokoli, bude musel hledat spojence. Kde? To je právě ta hádanka, již je nutné zodpovědět: kdo s kým bude vládnout. Přičemž, jak známo, problém tří těles nemá triviální řešení.

Zde mi dovolte udělat malou historickou odbočku. Proč je vlastně tak těžké dát dohromady dobrou a stabilní vládu, která nám neudělá ve světě ostudu? Máme totiž za sebou tři období „zloby a nenávisti“. Dvanáct let rozbíjení politického spektra i obyčejných lidských vztahů mezi zástupci jednotlivých stran. 

Nyní už se někteří poslanci nezdraví, nejsou schopni usednout za společný stůl. Po roce 2013, kdy propadla tradiční pravice, se z běžného politického soupeření stala doslova aréna zápasů v bahně… Byl to tehdejší ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš, kdo do Sněmovny přinesl pokleslou kulturu osobních útoků, vášní a hrubých vulgarit. Mnozí z dnešní vládní koalice mu to vracejí. 

Za tu dobu se na obou stranách barikády nastřádala hromada hořkosti, naštvanosti, vzteku a ublíženosti, skutečných i domnělých křivd. Narůstá touha po revanši, klesá ochota po domluvě, byť jen o chodu schůze, kde obstrukce střídá utínání debaty. Toto zlé dědictví dusí politiku a silně negativně ji ovlivní i v příštím, volebním roce.

Politické soupeření je správné, je zdravé, je základem demokracie. Ale nesmí přejít v doslova vražedné nepřátelství. Tento balvan tíží nejen osazenstvo parlamentu, ale následně celou republiku. Zástupci lidu mají hájit zájmy těch, kteří jim dali hlas, ne si řešit své osobní bolístky, mají se přít o to, které řešení je nejlepší a případně nalézat kompromis, ne si oplácet zášť záští. Vše zašlo tak daleko po špatné cestě, že jako prezident cítím povinnost vložit se do dění a pokusit se zlepšit atmosféru.

V minulosti jsem zkoušel stát se zprostředkovatelem diskuse a komunikace mezi vládou a opozicí. Přiznám se, že ne příliš úspěšně. Slibuji, že v příštím roce budu důslednější. Není jistě rolí hlavy státu vést politiky k tomu, aby měli stejné názory, aby panoval všeobjímající konsensus a politickou scénu ovládl vynucený status quo. Ale čeho je moc, toho je příliš, a pokud politici nedokáží najít společný modus operandi, musí existovat alespoň modus vivendi – schopnost společně fungovat coby zvolení zástupci lidu.

Ano, je nutné najít způsob, jak spolu dokáží politici žít, respektovat formání pravidla, jednat a následně držet dané slovo. Jinak hrozí, že občané zcela ztratí důvěru v demokracii. Zde vidím velký prostor pro hlavu státu. 

Ostatně už náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk vyzýval strany k větší svornosti a sám aktivně vstupoval do procesu utváření politiky. Přičemž aktuálně vidím jedno kardinální téma, o němž musíme mluvit, kde musíme najít elementární shodu – a tím je vztah k Rusku.

Nemám ambici zasahovat do řešení běžných otázek domácí či evropské politiky. Ale to, jak se kdo postaví k ruskému agresorovi, je nyní hlavní osou, kolem níž se vše otáčí, je to klíčové téma voleb a jednání o příštím kabinetu. Proč? Protože jde o ten nejzásadnější národní zájem. Není podstatné, zda bude vládnout levice, či pravice, jeden či druhý. Důležité je, aby se k moci nedostaly síly sympatizující s kremelským diktátorem. Tato „třetí cesta“ vede do pekel.

Pokud si tedy mám zahrát na prognostika, tak v roce 2025 půjde primárně o to, jakým způsobem se ještě vyprofiluje politická scéna a vztahy na ní a zda nebude hrozit, že Vladimir Putin u nás získá pátou kolonu přímo ve Strakově akademii. Budu na Hradě vést pohovory se všemi aktéry, jednotlivě i v širším kruhu, a to s jediným cílem: minimalizovat, či nejlépe zcela vyloučit riziko, že se proruské strany dostanou k moci. Tato hrozba je příliš velká, než abych ji mohl jen tak přejít.

Bude mě zajímat, zda jsou kvůli obraně národních zájmů zástupci obou hlavních znepřátelených táborů schopni k sobě najít cestu. Ne z nějaké náhlé náklonnosti, ale z rozumu. Budu také zkoumat, zda subjekty, jež se staví kladně k ruskému režimu, jsou ochotny změnit své postoje. A hlavně říkám předem, že pověřím sestavením vlády toho, kdo mi zaručí, že se neopře o proruské síly. Případně k tomu využiji oba pokusy ke jmenování premiéra, jež mám dle čl. 68 ústavy České republiky.

***

Vážení spoluobčané,

přeji vám vše dobré do Nového roku, zdraví, štěstí, úspěch a celé České republice dobrou vládu. O to poslední se budu snažit s maximálním úsilím, to berte jako mé novoroční předsevzetí.

Hezký sváteční den!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.