KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Dva bývalí italští premiéři provedli vyšetření a stanovili diagnózu – Evropská unie si nevede dobře, potřebuje zásadní a hloubkovou léčbu. Mario Draghi popsal tuto bídu s nouzí na čtyřech stovkách stran a všichni se shodli v tom, že jeho fotografie neutěšeného stavu opravdu sedí. Enrico Letta zase připomněl všem eurohujerům, že největší evropský výdobytek, jednotný vnitřní trh, v mnoha ohledech nefunguje, takže výhody plynoucí z evropské integrace jsou pro evropskou ekonomiku jenom částečné, a tudíž neuspokojivé.
Zprávy, které si objednala Evropská komise, splnily svůj účel. Zapůsobily jako studená sprcha, tedy jako podnět k vystřízlivění, budíček nebo chcete-li bodnutí šídlem. Poskytly dostatek materiálu pro plánování nové Evropské komisi, která byla ustavena ve druhé polovině roku.
Celkem hladké střídání stráží v čele evropských institucí bylo jedním z nejpozitivnějších momentů roku; ukázalo, že i přes politické otřesy a odstředivé tendence v jednotlivých státech základní mechanismy na evropské úrovni nadále fungují.
Květnové volby do Evropského parlamentu vynesly do popředí pravicově konzervativní a krajně pravicové strany, často skeptické k evropské integraci. Slabou většinu si nicméně udržely síly pravého a levého středu; národovci a populisté nemají ještě možnost blokovat, ale postupně se jim daří se vymaňovat z izolace. Přibývá případů, kdy lidovci jako nejsilnější frakce spolupracují nikoli soustavně s umírněnou levicí jako dřív, ale sem tam právě s formacemi na ultrapravém křídle.
Česko se na tomto vývoji také podepsalo. Sedm europoslanců zvolených za hnutí ANO se na pokyn svého šéfa stěhovalo z liberální středové frakce Renew do nově zřízených Partiotů pro Evropu, kde zasedli spolu s národovci a neofašisty z řady dalších zemí. Tam skončili také dva nováčkové za Přísahu/Motoristy sobě, kteří byli hlavním překvapením voleb. Z 21 českých zástupců v Evropském parlamentu se celých 12 přidalo k extrémům. Česku patří z tohoto hlediska neslavné prvenství v rámci celé „sedmadvacítky“.
Po lehkém domácím psychodramatu jmenovala vláda do nové exekutivy ministra Jozefa Síkelu (STAN). Dostal na starost oblast mezinárodní rozvojové pomoci včetně nástroje Globální brána, což vyvolalo posměch a kritiku na adresu premiéra Fialy, který se holedbal, že prosadí silné ekonomické portfolio.
Postupem času se ukázalo, že Síkelův píseček není ani okrajový, ani bezvýznamný, zvláště v posíleném kontextu soupeření s Čínou na světovém kolbišti a omezování závislosti zemí EU na dovozu polotovarů a surovin z této země.
Síkela snadno prošel slyšením v parlamentu a nastavil se od počátku jako silný a nebojácný komisař, připravený prosazovat svou. „Musíme dokazovat, že víme, co děláme, a lépe to vysvětlovat. Revize je nezbytná, abychom byli efektivnější,“ řekl na prosincové konferenci v Praze.
Mluvil tak i proto, že šéfové států a vlád posadili Ursulu von der Leyenovou opět do čela Evropské komise, vsadili tedy na této úrovni na kontinuitu. Německá politička sice nejednoho lídra rozčiluje svým sebevědomím nebo lpěním na zaběhnutých praktikách, většina jí však přiznává nevšední „tah na branku“. Její role i nasazení při covidové pandemii nebo při zajišťování jednoty bloku vůči Rusku byly všeobecně ceněny.
Komisaři jmenovaní vládami členských států prošli nakonec grilováním ve výborech europarlamentu, který se přitom v očích veřejnosti zdiskreditoval malicherným politikářským divadlem.
V závěru předvedli lidovci (EPP) a socialisté (SaD) epizodu vzájemného osočování a mydlení schodů, které nemělo nic společného s hodnocením výkonů nominovaných místopředsedů Komise při „grilování“; šlo jen o budování politických pozic uvnitř Evropského parlamentu, pro běžného smrtelníka špatně pochopitelné. Tento zážitek bude hrát roli, až se za pět let budou lídři zemí EU opět dohadovat o detailech procesu jmenování příští Komise.
Předsedou Evropské rady se stal portugalský expremiér, socialista António Costa, zkušený politik s pověstí odborníka na kompromisy a uhlazování ostrých rohů. Šéfkou evropské diplomacie jmenovali premiéři expředsedkyni estonské vlády, liberálku Kaju Kallasovou, nekompromisní kritičku ruského prezidenta Putina.
Oba mají potenciál významně vylepšit fungování institucí EU na nejvyšší úrovni, zvláště pokud dokáží vycházet s Von der Leyenovou. Jmenování celé trojice také potvrdilo, že klíčovou roli hraje a bude nadále hrát Evropská rada, tedy sešlost politických lídrů členských zemí.
Heslo Green Dealu vystřídala mantra „konkurenceschopnosti“
A právě v tom je jeden z kamenů úrazu. Evropa ví, že zaostává za světem, ví, jakým bezpečnostním hrozbám čelí, a má také k dispozici recepty, jak to začít napravovat. Političtí lídři však nenacházejí společnou řeč. Někteří, jako Viktor Orbán či Robert Fico, otevřeně sabotovali většinovou protiruskou linii a oslabovali tak akceschopnost celku.
Ale ani ti ostatní se zatím neshodují, zda poslechnout Maria Draghiho a jednat vůči světu daleko více jako blok, včetně podstatného navýšení společných financí, nebo pokračovat rozdrobeně a neúčinně. Váhání české vlády, k jakému postupu se přiklonit, je také typickou ukázkou převládající nerozhodnosti.
Je to hodně na pováženou ve chvíli, kdy přichází Donald Trump s hrozbou obchodní války a oslabení podpory Ukrajině. Kdy stále více voličů v mnoha zemích nechce slyšet o další podpoře bránící se zemi. Kdy je dennodenně zpochybňován stávající řád a posilují ti, kdo nabízejí jednoduchá řešení. Vydrží evropská jednota, pokud se lídři nedohodnou na razantních politických krocích, které by byly pojivem a společnou motivací?
V minulosti se obvykle čekalo, s čím přijdou Němci a Francouzi; jejich tandem ukazoval cestu. Na přelomu roku – a už nějakou dobu – jsou obě země až po uši v domácí politické kaši a i kdyby je Evropa zajímala, nemají sílu ji vést. O to významnější roli musí hrát momentálně stabilnější velké státy, například Polsko či Itálie. Nově ustavené instituce se musí více než kdy dřív stát garantem řádu a stability.
Určitým signálem se na konci roku stal podpis dohody o volném obchodu se společenstvím latinskoamerických států Mercosur, o kterém se jednalo přes 20 let. Von der Leyenová ji podepsala jménem EU navzdory rozhodnému odporu Francie.
Zájem celku převážil nad krátkodobým politickým zájmem jednoho členského státu, byť mocného. Tato epizoda se stala dobrou ukázkou přetahované mezi „nadnárodním“ a „mezivládním“ počínáním ve jménu EU. Dohoda ovšem podléhá ještě schválení vlád členských zemí – takže je jasné, kdo bude mít poslední slovo.
Zatímco v minulém období postupovala EU především pod vlajkou boje proti klimatické změně, v roce 2024 si vytyčila nové cíle, aniž se formálně zřekla těch starých. Heslo Green Deal vystřídala mantra „čistého průmyslu“ a „konkurenceschopnosti“. Přípravu nových předpisů nahradila povinnost deregulace.
Komise slíbila, že navrhne dalekosáhlé reformy, aby se evropská ekonomika vzchopila a aby se „starý kontinent“ lépe připravil na vnější bezpečnostní hrozby. K jejich prosazení však bude zapotřebí silná společná politická vůle, která v „přechodovém“ roce 2024 zatím chyběla.
Česká politika vůči EU se vyznačovala značným nasazením, pokud jde o kritiku předpisů zaměřených na splnění Green Dealu, zejména pak těch, které se tak či onak týkají spalovacích motorů, tedy automobilového průmyslu.
Česko se spolu s Itálií postavilo do čela boje za odsun termínu pro zákaz spalovacích motorů od roku 2035 a zejména za odklad či zmírnění emisních limitů, které vstoupí v platnost už v lednu. Pustili jsme se také do boje za posun zavedení emisních povolenek na dopravu a bydlení (pohonné hmoty a vytápění) od roku 2027.
Paradoxně jde vesměs o předpisy, které jsme sami pomáhali prosadit za českého předsednictví v roce 2022. Lobování za jejich revizi či odsun i tak svědčí o chvályhodné aktivizaci české politiky i diplomacie na evropské scéně.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
