Trump si brousí zuby na arktické království. Hrozí kvůli Grónsku rozpad Západu?

Byl to údajně Stephen Miller, poradce prezidenta Donalda Trumpa, kdo svého šéfa přesvědčil, aby začal opět vznášet nárok na Grónsko, a to z důvodů ochrany americké národní bezpečnosti. Jeho manželka Katie, aktivistka hnutí MAGA, ho podpořila zveřejněním dnes již slavné mapy Grónska pokryté americkou vlajkou a opatřené příslibem „již brzy“. 

Nikdo ji neokřikl, naopak. Od té doby dal Trump Grónsku, Dánsku i Evropě ultimátum – chtěl by, aby se americké převzetí ostrova uskutečnilo do dvou měsíců.

Co na tom, že Trump a jeho poradci nevědí nic o historických souvislostech – o tom, že Grónsko je s Dánskem propojeno již od 14. století a že toto spojení potvrdila OSN v roce 1953. Že si nedělají nic z platných smluv, z mezinárodního práva, že se vlastně ani nepokoušejí jednat s dánskou vládou nebo s institucemi Evropské unie o možných způsobech využití Grónska, které by mohly uspokojit jejich tužby. 

Je jim evidentně fuk, že Dánsko – a tudíž potažmo také jeho autonomní region – jsou součástí Severoatlantické aliance, jejíž sama existence je nynějšími americkými záměry smrtelně ohrožena.

Zatím nevíme, jak konkrétně se Američané chtějí Grónska zmocnit. Vidíme však, že dávají přednost získání ostrova před dohodami, které by jim umožnily navýšit svou vojenskou přítomnost nebo získat výhodné podmínky pro prospekci a těžbu nerostných surovin. 

Mohli by se pokusit ho koupit, jako naposledy v roce 1946 ministr zahraničí James F. Byrnes (za 100 milionů dolarů) nebo změnit jeho status na de facto americkou kolonii. Nebo ho vojensky obsadit – při síle místní dánské posádky by stačilo vyslat dva vrtulníky s jednotkou námořní pěchoty a vyvěsit nad hlavním městem Nuukem americkou vlajku.

„Grónsko by se mělo stát součástí Spojených států. Jakým právem si na něj dělá nárok Dánsko? USA jsou velmocí v rámci NATO. Aby zajistily bezpečnost arktické oblasti a také ochránily NATO a jeho zájmy, potřebují Grónsko, to je evidentní,“ rozumuje Miller, k nemalému nadšení Donalda Trumpa. 

Ten se pak škodolibě posmívá, že Dánové nedávno posílili bezpečnost ostrova „o jedno psí spřežení“. Odehrává se to před kamerami na palubě Air Force One a přítomní podržtaškové se servilně chechtají.

Dánsko přitom jen v roce 2025 jako poslušný člen NATO zvýšilo výdaje na obranu, a to včetně obrany Grónska, o 4,2 miliardy dolarů, což není málo pro šestimilionovou zemi. Objednalo v USA dodatečných 16 stíhaček F-35, pořídilo arktická válečná plavidla, hlídkové čluny, radarové systémy a tak dále. I s tím se však obtížně argumentuje.

„Je těžké hájit svůj názor, když je protistraně naprosto jedno, s kým se vlastně baví,“ stěžuje si Rasmus Jarlov, předseda obranného výboru dánského parlamentu. „Miller zřejmě neví, že Spojené státy mají už dnes exkluzivní přístup ke Grónsku a útokem nic dalšího nezískají. Neví prostě nic – a přesto je připraven vyvolat válku, aby se ho zmocnil.“

Dánsko i Evropská unie zprvu dělaly, jako by se nic nedělo – v naději, že se bouřka přežene a Trumpa začne bavit něco i jiného. Koneckonců vyhrožoval už při svém minulém mandátu, a nakonec z toho nic nebylo. Tentokrát však jde už opravdu do tuhého.

Po úspěšné vojenské operaci v Caracasu narostla Trumpovi křídla a má zálusk na další „úspěchy“. Hned tak se svého záměru nezřekne, i když na rozdíl od Venezuely by tentokrát útočil nikoli na zkorumpovanou diktaturu, ale na funkční demokratický stát, s nímž je provázán spojeneckým svazkem v rámci NATO.

Bylo by zcela normální, pokud by takto napadené Dánsko aktivovalo článek pět Washingtonské smlouvy a požadovalo, aby mu všichni spojenci přišli na pomoc. Americké odmítnutí takové pomoci by znamenalo konec Aliance. 

Právě to má na mysli dánská premiérka Mette Frederiksenová, když varuje, že americký útok proti jinému členovi NATO „by znamenal konec všeho, včetně našeho NATO, a tudíž bezpečnostního uspořádání platného od konce druhé světové války“.

Při bližším zkoumání amerických možností se přímý vojenský útok jeví – aspoň zatím – nepravděpodobně, už proto, že tentokrát by se Trump asi neobešel bez souhlasu Kongresu. Američané však mají jiné možnosti: mohou na Evropu účinně tlačit (diplomaticky, politicky i ekonomicky), aby jim Grónsko prostě odevzdala. Mohou vyhrožovat, že odvolají své pozemní síly z Evropy nebo že přestanou už docela podporovat Ukrajinu a přikloní se na stranu Ruska.

„Mohou usilovat o obchod ve smyslu: buď dostaneme Grónsko, nebo vám budeme ztrpčovat život, opustíme vás všude jinde, a nakonec vás ponížíme tím, že se ho zmocníme silou,“ uvažuje v analýze stávající situace podle Europe Morning Post Stéphane Audran. Soudí, že „Evropané nejsou momentálně schopni Grónsko ubránit proti americkému útoku. Maximálně by tam mohli rozmístit symbolické síly a tudíž postavit Trumpa před dilema, zda na ně má střílet.“

Podle týdeníku The Economist připravuje Washington projekt „volného přidružení“ Grónska k USA, který chce nabídnout přímo grónským úřadům. Ty však nemají podle dánské ústavy právo uzavírat mezinárodní úmluvy. A pokud by šlo o dohodu o volném obchodu, musela by ji schválit Evropská unie, jelikož jí členské státy tuto pravomoc odevzdaly. Otázkou je, zda si Američané jsou vědomi těchto nuancí a zda jsou připraveni či ochotni na ně brát zřetel.

Pro Evropu se tak už zcela konkrétně otevírá druhá „válečná“ fronta. Na tu první, ruskou, nebyla připravena; s tou druhou, americkou, pak vůbec nepočítala. 

Nadto sílí v týlu většiny zemí „sedmadvacítky“ proruská populistická opozice, podporovaná Washingtonem. Ještě nikdy za posledních 70 let nebyla evropská integrace v takovém ohrožení.

„Na jedné straně dnes čelíme imperiálnímu americkému tlaku, který doprovází imperiální ruský a čínský tlak. Na druhé straně vzedmutí autoritářského a oligarchického neliberalismu. Hrozí vazalizace Evropy,“ varuje bývalý francouzský ministr Dominique de Villepin. S americkým nárokem na Grónsko podle něj nastal „rozhodný okamžik“, kdy Evropa musí „zmobilizovat všechny prostředky odstrašení, které má k dispozici“, aby USA odradila od jejich záměru.

De Villepin doporučuje svolání mimořádné schůze Evropské rady, na níž by evropští lídři slavnostně vyhlásili, že nedopustí oslabení evropské svrchovanosti. „Je to existenční volba. Pokud některým zemím, třeba Maďarsku, Slovensku nebo České republice, nebude vadit zpochybnění evropské suverenity, pro naše země – Belgii, Španělsko, Itálii, Německo či Francii – by to byla nepřijatelná změna osudu.“ Odtud povinnost odporu, a to na všech úrovních, od vlád po jednotlivé občany.

Evropská unie byla dosud do značné míry ze hry – už proto, že se její představitelé obávali rozladit Donalda Trumpa ve chvíli, kdy se zdálo, že se opět začal snažit o nalezení cesty k míru na Ukrajině. 

Vzpamatovala se před dvěma dny (v úterý 6. ledna), kdy z iniciativy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona spatřilo světlo světa prohlášení oznamující, že o dánských a grónských věcech mohou rozhodovat pouze Dánové a Gróňané. Že existují pravidla mezinárodního práva zakazující porušovat svrchovanost, územní celistvost a mezinárodně uznané hranice států, a připomínající, že nejlepším fórem pro projednání této věci by měla být Severoatlantická aliance.

Na toto první asertivní gesto by měla navázat další. Proč ne symbolická schůze lídrů, a to třeba přímo v grónském Nuuku. Něco, co by Trumpovi imponovalo a přimělo Millera a další poradce k nějaké reflexi. Pro Evropany by bylo nejlepší, kdyby se s Američany nakonec dohodli, že dostanou téměř volnou ruku jak pro vojenské počínání v Grónsku a jeho okolí, tak pro využití jeho značného nerostného bohatství – píše se o ropě, zlatu, železu, platině, lithiu a zejména vzácných zeminách. Dánské environmentální předpisy jsou však mimořádně tvrdé, mohly by Američany odradit. Zde by se ovšem ustupovat nemělo.

Evropská unie má teoreticky jisté odstrašovací možnosti, je-li v sázce její svrchovanost a územní celistvost. Je však připravena jít do celé řady zničujících obchodních, diplomatických a právních válek se svým dosavadním spojencem, na kterém je nadále bezpečnostně do značné míry závislá? Lze o tom pochybovat, tím spíš, že takový vývoj by těžce poškodil její podporu Ukrajině a zásadně pomohl Rusku, kterému se poslední vývoj kolem Grónska nepochybně nesmírně líbí.

Lze také pochybovat o tom, zda by se na zvýšené asertivitě vůči Spojeným státům dokázaly shodnout všechny členské státy EU. Některé, například Maďarsko, Slovensko, Itálie a nově také Česko chovají k Trumpově administrativě větší sympatie než jiné. 

Zmíněné Macronovo prohlášení podepsali vedle Frederiksonové také lídři všech velkých evropských zemí – Německa, Británie, Itálie, Španělska, Polska. Posléze se přidaly Nizozemsko, Řecko, Belgie, Lucembursko, Slovinsko. Další, včetně Česka, však tuto příležitost nevyužily, ačkoli zatím nešlo o nic víc než potvrzení obecně platných zásad a principů.

Přesto se tento počin dá považovat za první vlaštovku. Státy, kterým záleží nejen na evropské integraci, ale velmi prostě na autonomní a svrchované existenci „starého kontinentu“, se budou muset na začátku roku 2026 mimořádně semknout a intenzivně spolupracovat, aby dokázaly ustát tlak z americké i ruské strany. 

Bylo by dobře, kdyby se na tomto osudovém úsilí podílelo i Česko – v případě rozštěpení Severoatlantické aliance zůstane Evropská unie jediným uskupením, které umožní naše samostatné přežití.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.