Kritizovaný nález Ústavního soudu zcela správně doplnil mezeru v právu, která postrádala jakékoli hlubší opodstatnění, píše ve svém komentáři právní zástupce Milionu chvilek a autor ústavní stížnosti Aleš Rozehnal.
Koncem ledna tohoto roku rozhodl Ústavní soud tak, že právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti, a že v případě jejího zasažení lze požadovat přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.
Proti tomuto nálezu se ozvali někteří právní teoretici s tím, že „koncept občanského zákoníku vychází z toho, že název, goodwill a podobné statky tvoří součást majetkové podstaty, která právnickou osobu tvoří, a že se tedy újma na nich má reparovat jako náhrada škody.“
Na první pohled se zdá, že kritika nálezu je intuitivně správným přístupem, protože je založen na přesvědčení, že lidská práva náleží pouze lidem a jejich přiznání i právnickým osobám je nesprávné, jelikož nemají tělo ani duši neboli, jak se říkávalo, „právnické osoby nepláčou“.
Nicméně názor, že právnické osoby nemají nebo by neměly mít nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, nemá oporu ani v platném právním řádu, ani v právní teorii. Stejně tak se zcela vymyká evropským právním standardům, jak jsou aplikovány např. v Německu, Francii, Rakousku či Velké Británii.
Základní otázka totiž zní, kdo je nositelem přirozených práv a jaká má být jejich ochrana. Není myslím sporu o tom, že ochrana dobré pověsti je ústavní hodnotou bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické, či právnické.
Pro ty, kteří odmítají existenci přirozených práv právnických osob, je hlavním argumentem, že tato práva existují z důvodu zranitelnosti lidského těla či duše, a tudíž mohou být nositeli pouze samotné lidské bytosti.
Takový závěr však nemůže obstát. Právnické osoby jsou výtvory práva. Právo je vytváří proto, aby usnadnilo jednání lidí. Proto je vytváří jako subjekty oddělené od jejich členů či představitelů, tj. od lidských bytostí, které za nimi stojí.
Právnická osoba je sice právním konstruktem, ale totéž platí pro právní osobnost jako takovou. Právní subjektivitu dává jak fyzickým, tak právnickým osobám právní řád a nikoliv přirozenost.
Právní osobnost je právní konstrukcí, která je čistě fiktivní, a je tedy celkem nepodstatné, zda je přiznána lidské bytosti, nebo právnické osobě. Fikce právní osobnosti právnické osoby je v právním řádu stejně reálnou jako fikce právní osobnosti lidské bytosti.
Pokud bychom připustili závěr, že právnické osoby nemohou mít přirozená práva vůbec, vylučujeme z ochrany přirozených práv lidskou činnost, která nepochybně stojí za ochranu. Některé lidské činnosti jsou možné pouze v korporátní formě.
V roce 1948 Valné shromáždění OSN přijalo a vyhlásilo Všeobecnou deklaraci lidských práv, která ovlivnila mnoho národních ústav a posloužila jako základ pro mnoho zákonů a smluv chránících a prosazujících lidská práva.
Slovo „každý“ v textu Všeobecné deklarace lidských práv, ale i dalších dokumentů, jako je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnuje nejen lidské bytosti, ale i osoby právnické. V souladu s tím již mnohokrát rozhodl i Evropský soud pro lidská práva.
Je nepochybné, že právnická osoba může utrpět nemajetkovou újmu, a bylo by v rozporu s principy spravedlnosti, aby při zásahu do dobré pověsti právnické osoby právo na odčinění nemajetkové újmy nenáleželo.
Neobstojí ani názor, že „název, goodwill a podobné statky tvoří součást majetkové podstaty, která právnickou osobu tvoří, a že se tedy újma na nich má reparovat jako náhrada škody.“ Existuje totiž celá řada právnických osob, které žádnou majetkovou podstatu nemají, jako jsou například spolky nebo ústavy. Jediným jejich aktivem je jejich dobrá pověst, kterou žádná finanční reparace neexistující majetkové podstaty nemůže sanovat.
Nelze také odhlédnout od toho, že právnická osoba není pouze myšlenkový konstrukt, ale že za ní stojí reálné lidské bytosti, kterých se zásah do dobré pověsti „jejich“ právnické osoby může dotknout.
Korporativní formou, tedy vytvořením subjektu odděleného od lidí, korporace umožňují lidskou činnost, která by jinak nebyla možná a která má sama o sobě značný vliv na lidský život. To, co odlišuje ochranu přirozených práv právnických osob od ochrany přirozených práv lidských bytostí, je pouze zdůvodnění, proč jim zákonodárce propůjčuje takový status.
V případě lidských bytostí je takové zdůvodnění ontologické. Přirozená práva lidských bytostí jsou chráněna, protože existují. V případě právnických osob je takové zdůvodnění teleologické, tedy že právo vytváří takové sociální skutečnosti, protože slouží určitým socioekonomickým funkcím.
Je pravdou, že myslitelný je i přístup, že právnické osoby samy o sobě nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu vymáhat nemohou, a to právo by požívali lidé, kteří za právnickou osobou stojí, jako její členové či představitelé.
Zásah do pověsti právnické osoby by tak byl reflektován do zásahu do pověsti těchto fyzických osob, které by měly nárok na náhradu reflexní újmy, včetně nároku na odčinění nemajetkové újmy.
Kromě toho, že se jedná o řešení velmi nepraktické, které mimo jiné znásobuje počet soudních sporů, znamená ve svém důsledku i to, že by neexistovala žádná omezení, pokud jde o to, jakých práv by se členové či představitelé právnické osoby mohli domáhat. Pro toto řešení se také nedostává v našem právním řádu žádné podpory.
Kritizovaný nález Ústavního soudu tak zcela správně doplnil mezeru v právu, která postrádala jakékoli hlubší opodstatnění.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
