Ústavní soud se dopustil právnického žonglérství, říká autor občanského zákoníku profesor Karel Eliáš

Co říkáte na aktuální nález pléna Ústavního soudu, který konstatoval, že „právní úprava, která brání právnickým osobám požadovat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jejich dobré pověsti, je neústavní“?

Mám Ústavní soud docela rád, s většinou jeho soudců se osobně znám. Víc by mě potěšil dotaz na některý z nálezů, s nimiž se ztotožňuji – a že jich je! Soudci jsou často úzkostliví na svůj majestát. Při svých zkušenostech bych řekl, že mi po našem rozhovoru ledaskdo bude nasazovat psí hlavu.

Nicméně k otázce: Souhlasím, že by bylo neústavní, pokud by zákonná úprava neumožňovala právnické osobě domoci se peněžité náhrady za protiprávní zásah do jejího goodwillu (hodnota nehmotného majetku společnosti, jako je tradice, kvalita a pověst – pozn. red.), názvu nebo obdobných statků. Občanský zákoník tomu ale nebrání. 

Z důvodů, o nichž jistě bude řeč, poukázal právnickým osobám cestu k těmto náhradám formou náhrady škody. Třeba Francouzi, Nizozemci i někteří jiní to řeší stejně. Ústavní soud mohl říci: zde jsou klika a dveře, tudy jděte. Místo toho se rozhodl probourat zeď.

Nález ÚS se opírá o výklad článku 10 Listiny, který v prvním odstavci konstatuje, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Lze podle vás takový výklad použít i na právnické osoby?

Inu, Ústavní soud to tak použil a nad ním není nikdo. Jen ústavní řád, a ten nemá ústa k protestu ani pěsti k obraně. Ústavní soud má chránit ústavnost a neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana. Nemyslím, že se v tomto případě projevil jako dobrý opatrovník těchto hodnot.

Naše Ústava se hlásí k úctě k lidským právům a Listina vzývá neporušitelnost přirozených práv člověka, na něž ústavní soudci přísahají. Článek 10 je v části Listiny upravující základní lidská práva a svobody. Čtu jej jako výčet statků náležejících člověku jako prvků jeho přirozených práv.

Právnické osoby nejsou pro náš ústavní řád téma. Ústava o nich mlčí. Ústavní zákon 110/1998 Sb. je v článku 3 uvádí mezi povinnostními subjekty. Listina právnické osoby zmiňuje jen v článku 11 jako vlastníky. Oblast majetkových práv je také ta sféra, kde tyto osoby mají své místo. Právnické osoby nepředstavují paralelu k lidem. Nemají přirozená práva. Jsou méně než Frankenstein. Je to nástroj, vehikl, jak někteří říkají, tedy prostředek, který si lidé vytvářejí, aby si usnadnili dosažení vlastních cílů.

Název právnické osoby není statek srovnatelný se jménem člověka. Právnická osoba může svůj název kdykoli odhodit a nahradit jej jiným a může jej i zobchodovat. Také goodwill není víc než tržní statek, majetková hodnota nesouměřitelná s dobrou pověstí člověka. Podstata právnické osoby je v průniku vlastnictví a obligací, tudíž jde o majetkovou entitu. Proto také právo EU i náš právní řád normují o majitelích právnických osob, kteří právnické osoby vlastní.

Také v tom je zřejmý rozdíl mezi nimi a mezi lidmi. Ostatně si lze všimnout, že u právnických osob chrání občanský zákoník v § 135 pověst jakékoli kvality: např. pověst vydavatelů a prodejců bulvárních nebo pornografických tisků, swingers klubů, kuřáckých spolků, extrémistických politických entit a podobně nemusí být ve veřejnosti nejlepší, ale pro jejich klientelu je právě to atraktivní a má to majetkový efekt.

Když člověk ztratí dobrou pověst, jde to s ním – často nejen s ním, až do smrti. Když svou pověst ztratí právnická osoba, nic nebrání jejím vlastníkům ji zlikvidovat a majetkovou podstatu použít k vytvoření nové entity s čistým štítem.

Ústavní soud dovodil, že nepamatuje-li občanský zákoník na náhradu nehmotné újmy právnických osob, pak se jedná o nevědomou mezeru zákonodárce. Je tomu opravdu tak? Anebo jde naopak o vědomý projev jeho vůle?

Vznikající osnova občanského zákoníku, návrhy ministerstva spravedlnosti i dva postupně schválené vládní návrhy zákoníku byly uveřejněny. Z jejich srovnání je patrné, jak se úvahy o příslušné zákonné úpravě vyvíjely. Ještě v ministerském návrhu, který byl v roce 2008 rozeslán do připomínkového řízení, se v daném směru se zadostiučiněním pro právnické osoby počítalo. 

Vládní návrh z roku 2009 to však vypustil. Neplyne-li z toho vědomost, pak opravdu nevím. To snad jen, že by zásahy do zákonné osnovy dělali na Úřadu vlády po nocích tajně trpaslíci a nikdo si změn nevšiml.

Jak hodnotíte argumentaci v nálezu, že „nebyl jednoznačně prokázán úmysl zákonodárce“ toto právo právnickým osobám odepřít? Kde a jak je tato vůle podle vás naopak vyjádřena?

Ajta krajta, nepřipomíná vám to prokurátorské myšlení? Vy to vlastně nepamatujete… Neměla se tahle úvaha postavit obráceně? Když uzavřu smlouvu, dám výpověď z nájmu nebo napíši závěť, neprokazuji, že jsem byl při smyslech, ale důkazní břemeno nese, kdo tvrdí opak. Když orgán veřejné moci o něčem rozhodne, nestíhá ho důkaz, že vykonal svou pravomoc, že nebyl pod nátlakem nebo že původce rozhodnutí nebyl podplacen – to přece prokazuje, kdo tvrdí, že šlo o paakt. V mém vesmíru ani zákonodárce nemusí dokazovat, že zákon chtěl s tím obsahem, jak vyšel ve Sbírce zákonů, a že to myslel vážně.

K vlastní argumentaci: Myslím, že by mohlo stačit, co jsem uvedl výše. Řekl bych, že by každého, kdo si srovná návrh zákoníku v podobě, jaká přišla na Úřad vlády, s návrhem, který jako vládní z tohoto úřadu odešel, muselo trknout, že změna navrhované úpravy nebyla nezamýšlená náhoda. Nález o těchto dokumentech mlčí. Jenže když se zkoumá úmysl zákonodárce, nestačí se podívat do zákona a krčit rameny, že se nepodařilo prokázat.

K tomu se dá doplnit snad jen toto: Ústavní soud v této záležitosti rozumně vyzval kromě jiných i vládu k vyjádření. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny a Senátu, již přirozeně neměli co říci k vývoji návrhu zákoníku před květnem 2011, se vláda zachovala pasivně. To ale neznamená, že je tím věc vyřízena. Zákon o Ústavním soudu ukládá v § 48 soudu povinnost provést důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, v rámci toho i důkazy, jež nebyly navrženy. To je, řekl bych, podle § 42 citovaného zákona úkolem soudce zpravodaje.

Jistěže by advocatus diaboli mohl namítnout, že ani z porovnání ministerské a vládní osnovy zákoníku úmysl jednoznačně neplyne, že mohlo např. dojít k chybě při přepisování nebo k jinému povedenému kousku úředního šimla. Ale to lze snadno vyvrátit. Poté, co byl návrh zákoníku doručen do Strakovy akademie, jej 8. dubna 2009 projednala Legislativní rada vlády na mimořádném zasedání v Kroměříži. Právě z tohoto zasedání vzešlo doporučení legislativní rady vládě schválit návrh zákoníku se změnami navrženými radou na jejím zasedání.

Jednou z nich byla i ta, o které se dnes bavíme. Některé podrobnosti k tomu zveřejnil nedávno na Facebooku Petr Bezouška, který byl tehdy zpravodajem k navrhované úpravě deliktního práva v zákoníku.

Stanovisko LRV lze jistě dohledat bez větších obtíží. Konec konců i průběh zasedání legislativní rady je zaznamenáván. 

Topolánkova vláda doporučení legislativní rady přijala a návrh zákoníku včetně navržených změn schválila. Zákonná osnova sice prošla dalšími peripetiemi, ale provedená změna v ní zůstala bez dalších zásahů. Vzhledem k tomu mě z toho plyne, že závěr o nevědomé mezeře a absentujícím úmyslu je spekulace bez podkladu.

Jak hodnotíte to, že ÚS napadená ustanovení občanského zákoníku nezrušil, ale zvolil formu analogického výkladu s odkazem na ustanovení o nekalé soutěži?

Čeho se chtěl stěžovatel domoci, bylo uznání jeho práva na peněžitou náhradu za protiprávní zásah do jeho pověsti. Snad již z toho, jak jsem se vyjadřoval (a nejen zde), je patrné, že již podle ústavně konformní aplikace jednoduchého práva právnická osoba takovou náhradu dostat má. Koncept občanského zákoníku vychází z toho, že název, goodwill a podobné statky tvoří součást majetkové podstaty, která právnickou osobu tvoří, a že se tedy újma na nich má reparovat jako náhrada škody. 

Stačilo by tedy propojit takovou úvahu s článkem 11 Listiny a navázat na uvažování Ústavního soudu v dřívějších nálezech. Na ocenění pověsti právnické osoby existují metody, které jsou – zvlášť oceňuje-li se ex post, tedy se zaměřením na hodnotu goodwillu k určitému zpětnému datu – docela spolehlivé. A to má pro náhradu škody dobrý význam.

Ústavní soud se ale fixoval na myšlenku, že je nutné přiznat právnické osobě i nemajetkovou újmu. Myslím, že se tomu říká path dependence: přes dvacet let to tu bylo, před víc než desetiletím to zákonodárce zrušil, musíme to obnovit.

Občanské právo přiznávalo od roku 1992 právnickým osobám náhradu nemajetkové újmy. Novela občanského zákoníku z roku 1964 č. 509/1991 Sb. nemohla změnit jeho myšlenkový svět, opřený dialektický materialismus a představu, že majetková újma může vzniknout jen na tom, nač si můžeme sáhnout. Listina v článku 11 sice přišla s odlišným konceptem, ale staré občanské právo zůstalo vůči němu rezistentní. Až platný zákoník srovnal s Listinou krok: jinak chápe věc, jinak vlastnictví i majetek.

Svému úsilí věnuje Ústavní soud dlouhý text, v němž paradoxně není ani slovo, co má taková nemajetková újma reprezentovat. Leč postavil si cestu, jak k cíli dospět.

Správně uzavřel, že by se problém nevyřešil zrušením § 135 a 2894 občanského zákoníku. Jednak na nich není nic protiústavního, jednak by tím stěžovateli neprospěl a mnoha dalším podstatně zkomplikoval život.

Zvolil tedy metodu zdvojené analogie: k článku 10 Listiny a k § 2988 občanského zákoníku. Aby se mohl vydat právě tudy, musel si otevřít prostor. Rozhodl se pro východisko opřené závěr, že v občanském zákoníku je nezamýšlená mezera. To je fabulace odporující realitě, kterou bylo možné zjistit s mnohem menším úsilím, než jaké soud při tvorbě nálezu věnoval pátrání, jak to je v Severní Makedonii, Turecku nebo v Arménii. 

O článku 10 Listiny jsme už mluvili. Samici křečka nelze posuzovat jako lvici, ač jsou obě chlupaté a mají plavou srst. Právnické osoby mají s lidmi společného ještě méně.

Pokud jde o nařízenou analogickou aplikaci § 2894 občanského zákoníku, vzniká několik otázek, na jejichž rozbor tu není prostor. Prvoplánově lze poukázat na skutečnost, že jde o ustanovení, které podle svého účelu a smyslu dopadá na specifické situace a ochranu férovosti hospodářské soutěže. Soudní příkaz k jeho generální aplikaci má v sobě stejně logiky jako hypotetická úvaha, že by snad zákonná ustanovení o společném jmění manželů měla být aplikována na všechny případy spolužijících osob. 

Takové uvažování se příčí všemu, co se kdy o analogii učilo. Lze snad dodat, že v meziválečném období zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěži přiznával soutěžitelům přiměřené odškodné za utrpěné příkoří a jiné osobní újmy (§ 16), ale nikoho by nenapadlo konstruovat z toho analogicky obecný nárok i mimo soutěžní právo.

Jaký dopad bude mít podle vás tento výklad ÚS pro právní praxi? Neotevřel tím ÚS jakousi „Pandořinu skříňku“ a nezpůsobil další potenciální problémy?

Cynik by možná řekl, že právní praxe se nemusí příliš vzrušovat, protože při vymáhání náhrad na nehmotných statcích tohoto typu se vždycky uplatňuje více méně nějaké hausnumero. Stávající úprava k tomu vyžadovala, protože se mělo jít cestou náhrady škody, alespoň co možná přesvědčivé ekonomické podklady. Nově především postačí žalobcovy spravedlnostní úvahy. Tak či onak, konečné slovo bude mít soud, kterému obě úpravy daly dostatečnou míru diskrece. Po zásahu Ústavního soudu ovšem mnohem větší.

Střízlivě uvažováno: nález vychází z pojetí, že i deliktem proti pověsti vzniká právnické osobě škoda a naznačil, že náhrada nemajetkové újmy může být uplatněna jako něco navíc. Rozumný soudce si položí otázku: je to opravdu odůvodněné? Kdyby zákonodárce nadal právní subjektivitou budíky, anebo abych nepřeháněl, autonomní vozidla, jaká nemajetková újma je může zasáhnout? Nemá to duši, rozum, city. Právnické osoby jsou na tom stejně. Pláčou snad, tráví bezesné noci?

Co se ale tímto nálezem otevřelo, je prostor k účelovosti, ba až libovůli při výkladu a aplikaci zákona. A to i zákona ústavního. Exempla trahunt. Aplikoval-li Ústavní soud článek 10 Listiny na právnické osoby, ač to zjevně záměrem ústavodárce nebylo, co mu brání třeba v závěru, že první věta článku 6 odstavce 1 Listiny dopadá na všechny živé tvory, protože o lidském životě výslovně normuje až věta druhá? Lavinu lze spustit i mnohem menším kamínkem.

Myslím, že při seminářích na právnických fakultách by měl být tento nález studován a analyzován jako příklad právnického žonglérství. Takhle zákon interpretován a aplikován být nemá.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.