Věková hranice 70 let pro soudce nepadla, Ústavní soud stížnost na její protiústavnost odmítl

Celosvětově sledovaný případ venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky rozhoduje americký federální soudce Alvin Hellerstein (92 let). Jakkoliv se jedná o dosud po odborné stránce nikým nezpochybňovaného profesionála, v amerických médiích se lze již dočíst zmínky o tom, že při některých nedávno projednávaných případech soudce Hellerstein „pospával“. 

Protože se ale nikdo ze zástupců stran dosud neodvážil intelektuální schopnosti soudce oficiálně zpochybnit, je pouze na samotném soudci Hellersteinovi, zda vyhodnotí, že případně již na funkci nestačí. Věková hranice pro „nedobrovolný“ zánik funkce totiž u amerických federálních soudců neexistuje. Mimochodem, soudcem byl Alvin Hellerstein jmenován ve svých 65 letech.

V případě českých soudců (a státních zástupců) je zákonem stanovená hranice pro zánik funkce dosažení věku 70 let. Do roku 2002, než byl přijat nový zákon o soudech a soudcích, byla dokonce stanovena na 65 let.

Ačkoliv v minulosti někteří politici, jako třeba exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, navrhovali opět její snížení, nemalá část justice mluví spíše o opaku, anebo alespoň o jejím rozvolnění. Tedy že by za jistých zákonem daných podmínek mohl intelektuálně i fyzicky způsobilý soudce či soudkyně ve výkonu funkce pokračovat i po sedmdesátce.

O zrušení věkové hranice soudní cestou se pokusil dnes již bývalý soudce Vrchního soudu v Olomouci Pavel Kolář. Ten své tažení za zrušení podle něho diskriminační věkové hranice započal ještě před zánikem svého soudcovského mandátu, když před čtyřmi lety podal civilní žalobu. Prvoinstanční soud tehdy řízení přerušil a obrátil se na Ústavní soud. Byl totiž stejně, jako soudce Kolář toho názoru, že věková hranice je protiústavní.

Plénum ÚS ovšem v červnu 2022 dospělo k závěru, že soud nebyl jako navrhovatel k podání stížnosti aktivně legitimován a jeho návrh odmítlo.

Argumentace tehdejší většiny byla následující: návrh vzešel z občanského soudního řízení, avšak otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, nevyplývá z poměrů soukromého práva. Soudce je ústavním činitelem, a proto soud v občanském soudním řízení nemá pravomoc rozhodovat, zda je někdo soudcem či zda funkce soudce k nějakému datu zaniká.

O tom, že to tehdy nebylo rozhodování jednoduché, svědčí i to, že původní soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček byl nahrazen, když pro svůj návrh nezískal podporu. A následně byl mezi poměrně silnou menšinou disentujících soudců.

Olomoucký okresní i odvolací krajský soud se ovšem sklonily před usnesením většiny pléna ÚS, žalobu odmítly, neboť akceptovaly, že k jejímu projednání nejsou příslušnými.

Jejich rozhodnutí však zrušil Nejvyšší soud (NS), podle něhož se obecná závaznost rozhodnutí ÚS týká pouze jeho nálezů, nikoliv rozhodnutí formou usnesení. A věcně se přiklonil ke stanovisku disentující menšiny ústavních soudců: podle NS totiž bylo v pravomoci obecných soudů věc projednat v občanském soudním řízení. Soudům tak přikázal, aby se žalobou věcně zabývaly.

Vzhledem k tomu, že v mezidobí již Kolářovi v důsledku dosažení věku 70 let funkce soudce zanikla, změnil žalobu a domáhal se toho, aby byl zařazen v rozvrhu práce soudu a byla mu přidělována práce.

Jak prvoinstanční, tak odvolací soud však žalobu zamítly. Dovolání pak odmítl v červnu minulého roku NS, podle něhož dovolání nevyhovělo zákonným požadavkům: nevymezovalo totiž, v čem je spatřována dovolací otázka a jediným jeho přiznaným účelem bylo vyčerpat všechny opravné prostředky, aby se věcí opět zabýval ÚS.

V ústavní stížnosti ze září minulého roku exsoudce Kolář opětovně shrnul věcné výhrady, které má vůči pevné věkové hranici pro zánik funkce soudce: je diskriminační, neboť pouze z důvodu věku je vyloučen z výkonu veřejných funkcí a zároveň je takto omezeno i jeho právo na zajištění svých životních potřeb.

Ve stížnosti polemizoval také s argumentem vlády, že bývalí soudci nepřichází o možnost výkonu jiného právnického povolání. Není totiž podle něho reálné, aby začínali v tomto věku jako advokáti „na zelené louce“, leda by nezákonně před koncem mandátu mysleli na taková „zadní vrátka“.

Podle Koláře jde také o zásadní rozdíly ve výkonu právnických profesí, které bývalého soudce zásadním způsobem limitují. „Advokát totiž zastupuje zájmy svého klienta a právník v závislém zaměstnání je vázán pokyny svého zaměstnavatele. Primárním cílem činnosti v některé z těchto profesí proto není na rozdíl od soudce nalézání spravedlivého řešení dané situace, ale hledání možností řešení této situace výhodných pro jejich klienty, nebo zaměstnavatele,“ argumentoval ve své stížnosti. Stejně tak se podle něho v justici spíše omezuje využívání bývalých soudců jako asistentů.

Ve stížnosti poukázal také na to, že oproti jiným profesím je zde velký rozdíl mezi dosahovaným příjmem a důchodem soudce, přičemž sociální situaci soudců-důchodců komplikuje i to, že byli celoživotně omezováni v možnosti jiného výdělku.

Podle Koláře by přitom existuje schůdné a ústavně konformní řešení, kdy by bylo možné individuálně objektivně osvědčit, že soudce je i po dosažení věku 70 let schopen tuto funkci vykonávat, například pravidelnými lékařskými prohlídkami.

„Stěžovatel tvrdí, že přetrvávají shora uvedené pochybnosti ohledně věkové diskriminace soudců spojené s aplikací sporného ustanovení zákona o soudech a soudcích, zejména s ohledem na tvrzenou věkovou diskriminaci soudců. Tyto pochybnosti by měl Ústavní soud, jako strážce ústavy a ústavnosti, rozptýlit, uznat věcnou legitimaci stěžovatele a odstranit pochybnosti stěžovatele,“ uzavírá se v ústavní stížnosti s tím, že je nepochybné, že mnoho soudců sdílí stejný názor, avšak na jeho prosazování z důvodu náročnosti a komplikací rezignovala.

Stížnost exsoudce Koláře však nedávno ÚS z formálních důvodů odmítl a potvrdil názor NS, aniž by se jí tedy věcně zabýval. A to přestože sám ÚS v odůvodnění naznačil, že jde o specifický případ, neboť právní otázkou souladu věkové hranice pro zánik funkce soudce se NS podle jeho názoru dosud nezabýval – dovolací důvod tedy existoval.

„Nejvyšší soud mohl na řešení této otázky nahlížet vícero způsoby. Mohl se ztotožnit se závěrem krajského soudu, že právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem, nebo mohl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhnout Ústavnímu soudu zrušení tohoto ustanovení, případně sice mohl souhlasit s krajským soudem ohledně souladu právní úpravy s ústavním pořádkem, ale zaujmout jiný, podle něj ústavně souladný, výklad, který by rozhodnutí krajského soudu zpochybnil. Stěžovatel však na řádné podání dovolání rezignoval a omezil se na konstatování, že je nucen podat dovolání,“ uvádí se v odmítacím usnesení, jehož soudkyní zpravodajkou je Veronika Křesťanová.

Ani tento druhý neúspěch u ÚS však exsoudce Koláře, člena Klubu mistrů jizerské 50, který se připravuje na svůj 36. ročník, neodradil. „Dávám dohromady stížnost k ESLP, chci vyzkoušet všechno, co vyzkoušet jde,“ napsal INFO.CZ exsoudce Kolář.

A zdá se, že svým příkladem inspiroval i další soudce. Podle informací INFO.CZ totiž podal obdobnou žalobu minimálně další soudce, tentokrát ze severní Moravy.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.