Než dopadnou rakety na Venezuelu, měli by se v USA ptát: Nebouchne to den poté v L.A. nebo Miami?

Místo utlumení násilí hrozí přesný opak: útoky na policii, soudy, federální úředníky nebo veřejné prostory jsou podle autorů více než jen teoretická úvaha. Trump prohlásil členy kartelů za teroristy. Jakou má tedy jistotu, že se jejich členové v USA tak skutečně nezačnou chovat?

V Karibiku operuje letadlová loď amerického námořnictva, pobřežní hlídky potápějí jednu „narco loď“ za druhou a zpravodajské služby pracují s informací, že prezident už dal souhlas k úderům na území Venezuely. Ve Washingtonu se mluví o boji proti kartelům, o svobodě Venezuely, o konci Madura, o ropě, o Číně... 

Jen o jednom se nemluví téměř vůbec – co se stane po případném napadení Venezuely doma, na území Spojených států.

S touto otázkou přišli autoři studie War Against the Cartels: Prospects and Perils for the Trump Administration’s Military-Led Campaign. Bezpečnostní analytik Colin Clarke a bývalý důstojník námořní pěchoty Ben Connable v ní upozorňují, že konflikt s kartely a Venezuelou není výhradně otázkou zahraniční politiky.

Oba autoři varují, že Amerika může být jen pár kroků od konfliktu, který se nebude odehrávat tisíce kilometrů daleko jako Afghánistán nebo Irák – přestože je americká administrativa nominálně označila za teroristické skupiny, kartely nejsou jako al-Káida ukrytá někde daleko v horách.

Obchodníci s drogami mají své lidi, peníze a zbraně ve velkých centrech napříč USA jako Los Angeles, Chicago, Houston a mnoha dalších. Provozují drogové trasy, sklady, tunely, distribuční sítě... a stejná infrastruktura se dá během pár hodin přeměnit na něco jiného – výbušniny v autech, útoky na policii, únosy, popravy. Stejně jako v Mexiku. Jen na sever od Rio Grande.

„Vláda mluví o válce s kartely, ale zapomíná, že to nejsou jen lidé někde v džungli. Jsou i tady, v USA,“ tvrdí Clarke. Proto se podle nich neptáme na správnou otázku. Není to „kdy udeříme na Venezuelu?“. Ale spíše „co se stane den poté – a kde přesně?“

Connable ve společném rozhovoru navazujícím na publikaci studie (ke zhlédnutí zde), upozorňuje, co z toho plyne, pokud se karta obrátí: „Pokud vláda říká, že jde o teroristy a že s nimi povede válku, tak musí počítat s tím, že ti teroristé jsou už tady.“

Na rozdíl od Tálibánu nebo al-Káidy nejsou mexické a venezuelské kartely izolované za státní hranicí. Fungují napříč kontinenty, jejich struktury zasahují hluboko do Spojených států. Nejsou to jen pašeráci drog – jsou to podnikatelské sítě s násilím jako nedílnou součástí obchodního modelu. A právě proto je podle autorů chyba považovat válku s kartely za „vojenskou expedici do ciziny“.

Autoři tvrdí, že americký vojenský úder může být začátkem konfliktu, který bude – poprvé od občanské války – bojován i na domácí půdě USA.

Trumpova dministrativa už kartely oficiálně označila za Foreign Terrorist Organizations (FTO), čímž si otevřela dveře k použití armády, speciálních jednotek, bezpilotních úderů i technik cílené likvidace. Ty byly donedávna vyhrazeny pro boj s aktéry jako al-Káida nebo Islámský stát.

Ale jak upozorňují Connable a Clarke, takový krok tento problém automaticky neřeší, a už vůbec ne komplexně – na právní úrovni si americká vláda otevřela dveře k „policejní operaci“, v realitě ale může dojít na regulérní válku proti státu, kterému nebyla vyhlášena.

Clarke k tomu dodává: „My nejsme proti akci. Jsme proti slepé akci. Americká armáda a zpravodajci umějí velmi dobře a efektivně likvidovat konkrétní cíle, ale nikdo už neříká, co bude potom.“ Tedy že neexistuje jasně definovaný konečný stav. Je cílem omezit pašování drog? Svrhnout Nicoláse Madura? Zastavit proud migrantů? Nebo ukázat sílu Číně, která dodává chemické prekurzory pro výrobu drog?

Tato mlhavost je podle autorů nebezpečnější než samotný zásah. V Iráku bylo jasné, že má padnout Saddám. V Afghánistánu Taliban. Zde neexistuje jasná odpověď, kde by měla válka skončit. Clarke říká: „Když nemáš plán, pak jen děláš věci, protože můžeš. A to je ta nejrychlejší cesta do další nekonečné války.“

Údery na drogové čluny v mezinárodních vodách jsou jedna věc. Útok na venezuelské vojenské cíle je věc úplně jiná. Znamená to vstoupit do konfliktu se suverénním státem. Connable a Clarke upozorňují, že to už není „boj proti kartelům“. To je válka proti armádě jiné země. A válka proti armádě obvykle zahrnuje konečnou fázi - změnu režimu.

Ben Connable v rozhovoru říká větu, která v sobě shrnuje celé riziko: „Jakmile první americká bota dopadne na venezuelskou půdu, jsme na cestě, ze které není návratu. A ta cesta téměř vždy vede ke změně režimu.“

Spojené státy mohou velmi snadno vyhrát první fázi – zničí letectvo, vyřadí velení, oslabí venezuelské síly. Ale co pak? Kdo bude spravovat Caracas? Kdo bude chránit ropné rafinerie, hranice, nemocnice, zásobování?

Connable připomíná Irák: „Donald Rumsfeld tehdy říkal: my tam přišli vše rozbít a zničit, a pak jsme odešli domů. Ale když rozbiješ stát, jsi zodpovědný za jeho trosky.“

Venezuela má navíc polohu a geografii, které by mohly přivést válku do džungle a měst od Amazonie po Caracas. A tam se válka může změnit v to, co oba analytici nazývají „druhý Afghánistán, jen blíž k Miami“.

Největší rozdíl oproti Iráku a Afghánistánu? Taliban ani Saddám Husajn neměli lidi, sklady, zbraně a peníze uvnitř Spojených států. Kartely ano.

Clarke upozorňuje: „Když vláda říká, že jde o teroristické organizace – a ony jsou už tady –, proč neočekáváme, že se tak začnou i chovat?“

Jak by to mohlo vypadat? Autoři mluví o tzv. horizontální eskalaci: útoky nemíří zpět na americké vojáky v zahraničí, ale na civilní cíle doma. Inspiraci není třeba hledat daleko – Mexiko to ukazuje každý týden: útoky na policejní stanice, výbušniny v autech před soudy, unášení starostů, popravy novinářů, bomby na tržištích... Navíc jde o situaci trvající již nejméně celou dekádu. 

Kartely už mají v USA logistické trasy, bezpečné úkryty, sklady drog a peněz. Nic jim nebrání použít je i k jinému účelu. Přitom samozřejmě ne jako nějaký druh invaze, ale jako krvavou odvetu po vzoru skutečného terorismu – stejně jako kolumbijská FARC v Bogotě, mexický kartel Jalisco v Guadalajaře nebo IRA v Londýně.

Connable říká otevřeně: „Situace, že by kartely porazily americkou armádu, samozřejmě nehrozí. Ale mohou vyvolat strach mezi Američany. A to rozhodně může stačit na zásadní politické problémy uvnitř Spojených států.“

Když Spojené státy vstoupily do Afghánistánu, během tří týdnů padl Taliban. Když vpadly do Iráku, do měsíce padl Saddám. Ale ani v jednom případě očividně neexistoval promyšlený plán, co bude dál. V obou případech se z vojenského vítězství stal vleklý konflikt, který trval roky. A nakonec v očích mnohých zpochybnil samotný smysl invaze.

Connable to shrnuje: „Neprohráli jsme, protože jsme neměli dostatek tanků. Prohráli jsme, protože jsme neměli plán pro ‚den poté‘. A taky protože jsme nepřipravili vlastní občany na to, že to potrvá dvacet let.“

Clarke dodává: „Teď přitom děláme totéž. Nejsou žádné veřejné debaty. Není vysvětlený cíl. Jen série náletů a mlčení o tom, co bude dál.“

A ještě ke všemu je tu ten již zmíněný zásadní rozdíl: a sice že Irák ani Afghánistán neměli síť ozbrojených struktur uvnitř americké společnosti. Kartely ji mají.

Jedním z hlavních problémů současné rétoriky ve Washingtonu je, že hází všechno do jednoho pytle: mexické kartely, venezuelské ozbrojené složky, polovojenské skupiny, pašerácké sítě. V politických projevech se objevují věty typu „boj s kartely a Venezuelou“, jako by šlo o jednu entitu. Jenže realita vypadá jinak.

„Kartely nejsou ideologické organizace. Nechtějí chalífát nebo revoluci. Chtějí zisk,“ upozorňuje Clark.

Některé fungují jako rodinné firmy (Sinaloa kartel), jiné jako vojensky řízené struktury (CJNG), některé ovládají města a starosty, jiné jen pašerácké stezky.

A pak je tu Venezuela – země se státní armádou, systémem protivzdušné obrany, ruskými poradci a miliardami barelů ropy. Útok na kartel dejme tomu v mexickém Sonoro není totéž jako útok na vojenskou základnu ve Venezuele.

Connable proto varuje, že směšování těchto fenoménů může vést k chybnému rozhodnutí: „Bez rozlišení cílů nemůže existovat strategie. A bez strategie existuje jen náhoda a síla.“

Autoři studie nejsou pacifisté. Neříkají „nedělejme nic“. Říkají: „Nedělejme to způsobem, který vede k válce bez konce.“ A proto zmiňují jediný model, který částečně fungoval: Plan Colombia.

Ten nevznikl jako invaze, ale jako dlouhodobá spolupráce mezi Washingtonem a Bogotou. Američané neposílali tanky ani výsadkové jednotky, ale zpravodajské kapacity, výcvik speciálních sil, ekonomickou pomoc a technologie. Nešlo o svržení vlády, ale o její posílení – o to, aby dokázala vést vlastní boj proti guerillám, paramilitárním skupinám a drogovým kartelům.

Do toho vstupovala omezená vojenská síla USA, ale vždy v rámci partnerského vztahu, nikoli okupace. Současně se pracovalo na omezování finančních toků, praní peněz a drogových tras.

Jenže ani Kolumbie nebyla nijak jednoduchý příběh. Jak připomíná Colin Clarke, operace trvala přes dvacet let, stála desítky miliard dolarů a uspěla jen proto, že kolumbijská vláda byla ochotná a schopná spolupracovat. Madurova Venezuela je pravý opak: režim je nepřátelský, zkorumpovaný, částečně napojený na kartely a navíc podporovaný Ruskem.

A situaci komplikuje i to, že Venezuela je jako stát mnohem slabší a zároveň geopoliticky citlivější – země s obrovskými ropnými zásobami, zhroucenou ekonomikou a miliony lidí na pokraji exodu.

Connable i Clarke proto Kolumbii neuvádějí jako recept, ale jako důkaz, že existuje alternativa k přímé invazi. Je pomalá, drahá, politicky náročná – ale pořád méně riskantní než válka, která by nemusela skončit v Karibiku, ale může se vrátit třeba do Texasu.

Autoři studie nepopírají, že kartely představují hrozbu. Nezpochybňují brutalitu násilí v Mexiku ani to, že venezuelský režim spolupracuje s pašeráckými strukturami. Varují ale před něčím jiným – před válkou, do které Spojené státy vstoupí bez toho, aby si položily základní otázku: jak bude vypadat konec.

Jak už bylo řečeno, tentokrát protivník není tisíce kilometrů daleko. Má své peníze v amerických bankách, své lidi ve Phoenixu a své zbraně v Chicagu. Válka vedená proti kartelům a venezuelskému režimu se může velmi rychle stát válkou na domácí půdě.

Connable to shrnuje jednoduše: „Můžeme zničit jejich letiště, můžeme sestřelit jejich letadla. Ale nedokážeme nic udělat s faktem, že už tady jsou.“

Proto oba autoři tvrdí, že skutečnou otázkou není, zda mají Spojené státy právo použít sílu. Ale zda jsou připravené nést její následky – finanční, politické a po hodně dlouhé době možná i bezpečnostní na vlastním území.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.