Vláda už nechce vládnout. Vyhlásila válku celé společnosti

Studená občanská válka přechází do horké fáze. Vláda, která se nemůže pochlubit přesvědčivými výsledky, zjevně vsadila všechno na konflikt. Místo pozitivního programu do voleb vyrábí nové nepřátele a dál rozděluje společnost v naději, že na její straně zůstane většina.

Zdá se to neuvěřitelné, ale jen několik dní po předběžném opatření Ústavního soudu kabinet podle všeho přidal další tři sporné zásahy do ústavního pořádku. Nadále nerespektuje verdikt soudu, brání prezidentovi plnohodnotně reprezentovat Českou republiku na summitu NATO a omezuje jeho delegaci. V rozporu s článkem 64 mu odmítá schválit mandát k jednání, premiér navíc odmítl prezidentovu žádost o schůzku. A sněmovní většina mezitím omezila jeho pravomoc při jmenování vedoucích zahraničních misí.

Náhoda? Sotva. Koalice zjevně počítá s tím, že Petr Pavel další kompetenční žalobu nepodá. A pokud ano, využije ji jako další důkaz, že je „prezidentem opozice“, který „hází vládě klacky pod nohy“ a místo práce pro občany jen vede politické spory. Zkrátka z něj udělá nepřítele a povolá své příznivce do dalšího kola politické mobilizace. Přesně tak funguje válečná propaganda – nejprve vytvoří obraz protivníka a pak přesvědčuje vlastní tábor, že boj proti němu je nezbytný.

Už samotné nerespektování předběžného opatření Ústavního soudu je vážný problém. Poslanecká sněmovna navíc schválila normu, která omezuje pravomoci prezidenta při jmenování vedoucích zastupitelských misí. Přitom článek 63 Ústavy výslovně stanoví, že prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“. Vláda si toto ustanovení vyložila tak, že se vztahuje pouze na velvyslance v jednotlivých státech, nikoli na představitele u mezinárodních organizací, přestože jejich diplomatický status je stejný.

Stejně problematický je podle mého názoru i postup vůči článku 64 Ústavy. Ten dává prezidentovi právo účastnit se schůzí vlády a projednávat s ní otázky spadající do její působnosti. Pokud hlava státu požádala o projednání svého mandátu před summitem NATO, měl premiér na takovou schůzku přistoupit. Odmítnout ji jen proto, že prezident podal kompetenční žalobu, je argument, který v ústavním systému působí přinejmenším dětinsky a trucovitě.

Všechno tohle ukazuje, že koalici už příliš nezáleží na tom, jak její postup působí navenek ani jaké škody způsobuje ústavnímu systému. Místo logiky práva nastupuje logika síly. Kdo nesouhlasí, stává se protivníkem. Kdo klade odpor, je označen za nepřítele. Věcnou debatu vytlačuje permanentní konflikt.

Hrad se tak stává hlavní frontou politického střetu. Vedle něj se terčem stávají Ústavní soud, centrální banka, média i státní úředníci. Vláda zpochybňuje jejich nezávislost, a koho nemůže ovládnout, toho se alespoň snaží zdiskreditovat. Podobně vytváří obraz hrozby z ukrajinských uprchlíků, přestože pracují, integrují se a podle dostupných statistik porušují zákony méně často než čeští občané.

Že to všechno postrádá logiku? Právě v tom spočívá podstata celé strategie. Čím chaotičtěji vláda útočí na své skutečné i domnělé protivníky, tím obtížnější je vést věcnou veřejnou debatu. A jakmile se některý z napadených ozve, okamžitě se to obrátí proti němu: Vidíte? Měli jsme pravdu. Jdou po nás. Nechtějí respektovat výsledek voleb. Brání nám pracovat pro občany. Tak vzniká jednoduché vysvětlení všech vlastních neúspěchů.

Přesně tak funguje politika postavená na permanentním konfliktu. Nejprve vyvolá spor a pak se stylizuje do role oběti, která se jen brání útokům svých protivníků. Prezident je kritizován za to, že si dovolil podat kompetenční žalobu nebo že odmítl ustoupit ve věci summitu NATO. Stejný model používají představitelé vlády už léta i vůči veřejnoprávním médiím. Nezáleží jim příliš na tom, jak jejich postup vnímají kriticky uvažující lidé. Podstatné je přesvědčit vlastní příznivce, že terčem útoků jsou oni sami.

Absurdní strategie? Možná. Funguje však na dvou principech: nejprve vyvolat konflikt a pak druhou stranu vyzývat, aby „v zájmu klidu“ přestala klást odpor. Je to jako řidič, který schválně naráží do aut kolem sebe a následně tvrdí, že nehodu zavinili ostatní. Pokud tomu uvěří dost lidí, odpovědnost se rozplyne.

Druhý princip známe až příliš dobře. Vyvoláte konflikt a pak druhou stranu vyzýváte, aby „v zájmu míru“ přestala klást odpor. Jinými slovy, aby se vzdala. Pokud to neudělá, označíte ji za viníka pokračujícího sporu a mobilizujete proti ní své příznivce. Když tomuto schématu uvěří dost lidí, stává se mimořádně účinným. Protivník pak stojí před dvěma možnostmi: ustoupit, nebo dál čelit stále hlasitější propagandě.

A právě to nás podle všeho čeká. Vláda postaví svou politiku na permanentním konfliktu a očerňování skutečných i domnělých nepřátel. To bude její program i metoda. Na skutečných výsledcích bude záležet stále méně. Hlavním sdělením bude jednoduché heslo: buď my, nebo oni. Konflikt má překrýt všechno ostatní.

Střet zájmů, rostoucí dluhy, slabé výkony některých ministrů, politické trafiky nebo obsazování státní správy loajálními lidmi – to všechno může zaniknout v hluku permanentního sporu. Přestane se mluvit o kvalitě vládnutí, o právním státu i o elementární slušnosti. Důležité bude jediné: rozdělit společnost na dva tábory a přesvědčit co nejvíc lidí, aby stáli na té správné straně barikády.

Nadcházející měsíce ukážou, nakolik jsou Češi ochotni bránit pravidla liberální demokracie, nebo zda dají přednost politice permanentního konfliktu a vládě pevné ruky. Troufnu si tvrdit, že autokratické tendence u nás dlouho neměly tak příznivé podmínky jako dnes – s výjimkou období, kdy se totalitní režimy prosadily hrubou silou. Komunisté by ostatně v roce 1948 svobodné volby s největší pravděpodobností nevyhráli. Jaký verdikt padne v roce 2029?

Ať už se vládě podaří proměnit českou politiku v permanentní konflikt, nebo ne, pouští se do mimořádně nebezpečné hry. Jejím výsledkem může být ještě rozdělenější a zahořklejší společnost, v níž bude stále obtížnější hledat společnou řeč.

Právě proto nakonec nezbývá než připomenout Havlův slavný imperativ: „Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Mnohým může znít jako otřepané klišé. Jenže pokud má mít demokracie šanci obstát, bude nakonec stejně záležet především na ochotě vést spory racionálně, respektovat pravidla a nevnímat každého politického soupeře jako nepřítele.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a možná budete na dobré straně barikády. Díky moc.