Svět horolezectví zasáhla tragická zpráva o úmrtí jedné z nejvýraznějších českých horolezkyň, Kláry Kolouchové. Přesně před dvěma lety jsem s ní natočil rozhovor.
Co se dozvíte:
- Jaké to je zažít východ slunce na vrcholu obávané K2.
- Proč si na každou osmitisícovku brala červenou rtěnku.
- Jaké konkrétní vybavení a vrstvy oblečení se nosí ve „zóně smrti“.
- O „hyenách“, které kradou jídlo a vybavení ve výškových táborech.
- Jaký je rozdíl mezi sněhem v Himálaji a umělým sněhem z papíru.
- Jaké to je, když vás ve spánku ve stanu smete lavina.
- Jak psychicky náročný je návrat do civilizace po dvou měsících v horách.
Kláro, dřív jsi byla Poláčková, teď Kolouchová. Jak dlouho trvá si zvyknout?
Klára Kolouchová: V hlavě to bylo hned. Vůbec jsem to neřešila, přišlo mi to přirozené. Potkala jsem svého Kolouška, kterého jsem si vzala, a byla ze mě Kolouchová. Mnohem komplikovanější to je teď s mojí dcerou, která zůstala Poláčková, takže to dělá větší bordel, když spolu něco potřebujeme veřejně řešit.
Napadlo tě někdy, když lezeš k vrcholu Everestu nebo K2, že bys to třeba 20 metrů pod ním schválně otočila? Že by sis ten vrchol vědomě odřekla, jako Sokratés, který si odepřel víno, i když měl obrovskou žízeň?
Klára Kolouchová: Jako že bych si jenom přivoněla a otočila se? Vědomě, i když bych mohla dál? V téhle poloze, kdy lezu na kopec a je možnost lézt na vrchol, takhle to hozené nemám. To vědomí, že ten vrchol nemusí být, přichází, když to prostě nejde. Ale dobrovolné odřeknutí? To bych akceptovala jen v případě, že by s tím byla spojena nějaká místní mytologie. Hory jsou sídla bohů a na spoustě míst se věří, že vrchol je nedotknutelný. Tam se prostě nechodí a zůstane se pár desítek metrů pod ním z pokory. To se respektuje. Ale u našich osmitisícovek to takhle nefunguje.
A jaké to tedy je, když se to povede a stojíš tam nahoře?
Klára
Kolouchová: To jsou ty krásné momenty, které pro mě neskutečně
fungují zpětně. S odstupem pěti, deseti let to neuvěřitelně
idealizuju. U K2 mi to bylo připomenuto. Když jsme vylezli nahoru,
byla ještě tma. První pocit byl: „Super, splněno. Je mi
příšerně, valíme dolů.“ Ale kluk z base campu mi přes
vysílačku řekl: „Seš tam moc brzo, ještě tam chvilku zůstaň.“
A to byl moment, kdy jsem si řekla: „Sakra, vždyť jo.“ Tolik
úsilí, tolik let snažení a já už se sem nikdy nevrátím. A pak
se rozjelo to neskutečné divadlo, začal východ slunce. Najednou
to přestalo být depresivní a černé. To divadlo kolem bylo
absolutně neuvěřitelné. V tu chvíli jsem úplně zamrzla v čase
a ten prožitek byl extrémní a nádherný.
Dvě ponožky, péřový oblek a umělý sníh z papíru
Pojďme k těm pozemštějším věcem. Co výbava? Mně by třeba vadila srolovaná ponožka v botě. Stalo se ti to někdy?
Klára Kolouchová: To se mi asi nikdy nepřihodilo. Jsem vycvičená v detailech, které jsou zásadní. U ponožky si troufnu říct, že se to nestane. Je to rituál: první tenká vrstva merino, pak druhá, extrémně silná vlněná. Mám jedny speciální, patnáct let staré, které si šetřím jen na tyhle jedinečné výstupy. Pak na to jdou speciální dvojité vysokohorské boty – nejdřív vnitřní botička, a ta se teprve vsune do vnějšího skeletu. A přes to mám ještě péřový oblek v kuse. Takže představa, že se tam něco pohne, je skoro pod moji rozlišovací schopnost.
A rukavice?
Klára Kolouchová: To je věčný boj. Technologie jdou dopředu, jsou i vyhřívané rukavice, ale baterky v tom extrému vydrží strašně málo. Teprve před pár lety jsem objevila jedny úžasné teplé prsťáky od Black Diamond. Jsou z neuvěřitelně jemné kůže a přitom fantasticky zateplené. Pořád v nich mám cit, abych mohla pracovat s karabinou a dalším nářadím.
Je rozdíl ve sněhu tam nahoře? U nás sníh krystalizuje na prachu ze Sahary, v Japonsku zase na pylu z modřínů a má úplně jinou strukturu.
Klára Kolouchová: To je velký detail. Určitě rozdíl je, ale takový expert nejsem. Jednou jsem ale točila reklamu, kde jsem jako lezla po horách, a tam byli profíci z barrandovských studií, kteří měli umělý sníh rozlišený asi v pěti různých strukturách. Různě to míchali a foukali. Teprve tam jsem si uvědomila, jaká je to alchymie. A byl to papír.
Hygiena, rtěnka a gumoví medvídci
Všichni vidíme fotky, ale co ty praktické detaily? Co jídlo, co hygiena?
Klára Kolouchová: Když lezu nahoru, jsem hodně úsporná. Nejlépe u mě funguje burákové máslo a různí gumoví medvídci, sladké bonbony. Ideálně s kolovou příchutí nebo hodně kyselé. Ale primárně piju. Jídlo je spíš rituál, třeba na Denali jsme striktně po 45 minutách zastavili, najíst se a napít.
A co taková intimní otázka jako toaleta v osmi tisících metrech?
Klára Kolouchová: To je moje oblíbená otázka. Mně se nikdy nechce. Jsem normálně taková cisterna, ale tam tělo najede na takový úsporný režim. Tekutiny, co přijmu, se odpaří úplně jiným způsobem. Takže to, že by se mi při vrcholovém výstupu chtělo čůrat, to jsem nikdy nezažila. Zaplaťpánbůh.
Někde jsem četl, že si s sebou nahoru taháš i rtěnku.
Klára Kolouchová: Mám ji všude, i tady s sebou. Je to rituál, který mě baví, a zároveň je to praktické. Rtěnka je skvělá ochrana proti slunci a mrazu. A musí být výrazná, barevná. Ne nutně rudá, mně jde k pleti taková temně vínová. Je to frajeřina, blbost, která ale symbolizuje strašně moc v kontextu toho, že tam není sprcha, není tam jiná hygiena. Je to takový startovač, mentální nakopávač. Prostě si udělám tu červenou rtěnku a vím, že můžu a že chci.
Jak dlouho jsi byla nejdéle bez teplé sprchy?
Klára Kolouchová: Asi skoro tři měsíce. Tedy 2,5 měsíce. Ale to neznamená bez hygieny, pozor. Studená voda a vlhčené ubrousky jsou nejlepší věc na světě. A ten pocit, když si pak dáš tu první teplou sprchu… Jednou jsem řekla, že je to lepší než orgasmus. Je to úžasné.

Hyeny v zóně smrti
Mluvíš o respektu, ale jak je to mezi lidmi tam nahoře? Jsou tam konflikty?
Klára Kolouchová: To víš, že jo. Nejsme nějaká jiná, hájená sorta lidí. Zažila jsem hyenismus. Třeba když zjistíš, že ti někdo vlezl do stanu, který sis tam pár dní předtím připravil. Jedna věc je, když je v nouzi. Ale druhá věc je, když někdo cíleně parazituje na tom, že on si stan nevynese, protože ví, že tam nějaký bude. A v horším případě ti ještě vyžere zásoby.
To se ti stalo?
Klára Kolouchová: Stalo se nám to na expedici dvakrát. Představ si, že lezeš nahoru s tím, že máš naplánovanou logistiku, víš přesně, co tě čeká. A pak dorazíš do stanu, který je vybydlený, chybí jídlo, nebo v horším případě kyslíkové lahve. To už je fatální průšvih a může to hraničit s ohrožením života.
Vždycky mě fascinuje, když slyším, že horolezci projdou kolem umírajícího člověka. Říkají, že nemohou pomoct. Je to opravdu tak?
Klára Kolouchová: Letos se stal jeden neuvěřitelně krásný příběh. Kluk, kterého osobně znám, snesl jiného horolezce na zádech z výšky nad čtvrtým výškovým táborem na Everestu. To je nadlidský výkon, absolutní výjimka potvrzující pravidlo. Představ si, že potkáš na schodech do padesátého patra bezvládné devadesátikilové tělo. Nalož si ho na ramena a běž s ním hodinu, dvě. A teď si to přesuň o několik tisíc výškových metrů výš. Normální člověk si to ani nedovede představit. Proto si myslím, že naprosté většině lidí nepřísluší tohle soudit.
Když tě smete lavina
Zažila jsi moment, kdy ti šlo opravdu o život?
Klára Kolouchová: Byla jsem v lavině. V době covidové jsem lezla na Dhaulágirí, kterou jsem nevylezla, pak jsem zkoušela Lhoce. Spala jsem ve druhém výškovém táboře, což je stejná výstupová trasa jako na Everest. A v noci mě ve stanu smetla lavina.
Zasypala tě úplně?
Klára Kolouchová: Prolétla stanem a zasypala mě. Naštěstí to bylo jen asi 20–30 cm jemného sněhu, takže jsem se z toho vyhrabala. Kluci, co byli níž, slyšeli ten obrovský hluk a hned přišli na pomoc. Byla jsem tam v tu chvíli sama, můj tým vyrazil noc předtím na sousední Everest. Byla jsem jediný člověk, který v tom byl zasypaný.
Jaký byl návrat po takovém zážitku?
Klára Kolouchová: To byl velký průser. Fungovala jsem jako robot – evakuace, helikoptéra, návrat do Káthmándú. Až tam mi došlo, jaký to byl průšvih a jak neuvěřitelně dobře to dopadlo. Okamžitě jsem se přetočila do módu: „Už nechci ani vteřinu, pryč, zpátky domů.“ Doma mi pak trvalo několik měsíců, než jsem se s tím srovnala a vůbec si znovu připustila, že mě nějaké hory ještě baví.
Návrat do Matrixu
Po dvou měsících mimo civilizaci se vrátíš domů. Jaký je ten střih?
Klára Kolouchová: Je to strašný a skvělý zároveň. Je to depka. První dva týdny doma tolerují, že jsem takový mimozemšťan. Pak už jim dojde trpělivost a naservírují mi to bez příkras: „Už se prober a slez z toho kopce, ne? Tak zase funguj.“
A kdy zase začne to přemýšlení, že půjdeš znovu?
Klára Kolouchová: Záleží, jak velký mentální zásek ten poslední kopec byl. Když jsem se vrátila z K2, byla euforie. Vůbec jsem nechtěla zpátky domů, byla jsem připravená okamžitě balit na další kopec. Byla jsem v tom „flow“. A pak paradoxně po té lavině jsem si říkala, že už žádný kopec nechci v životě vidět. Ale to „nikdy v životě“ postupně odeznívá, přemele se to a teď, pár let poté, už mám zase roupy.
Plné znění rozhovoru si můžete poslechnout ZDE.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.