Wimbledon: Výkladní skříň tenisu a odlesk jeho ekonomické bídy

Vítěze Wimbledonu čeká několikerá odměna: získá tučný balík peněz (3 miliony liber, v přepočtu cca 88,5 milionu korun), věčnou slávu a taky doživotní členství v All England Clubu, který turnaj pořádá. Někdejší český vítěz Jaroslav Drobný, který ovšem Wimbledon vyhrál s egyptským pasem, údajně prohlásil, že vyhrát Wimbledon je nejjednodušší způsob, jak členství v prestižním tenisovém klubu získat.

Celková dotace Wimbledonu činí v letošním roce 53,5 milionu liber, což je o 7 % více než loni. Pro úplnost dodejme, že dotace pro ženy a muže je stejná (jakkoli je toto i nadále předmětem četných kontroverzí). Poražený finalista dostane polovinu dotace pro vítěze, semifinalisté obdrží po 775 tisíci librách a už za účast v prvním kole inkasují sportovci 66 tisíc liber.

Zajímavé je i rozdělení po disciplínách: z celkové částky je zhruba 39 milionů liber rozděleno do dvouher, 6 milionů do čtyřher, 485 tisíc do smíšené čtyřhry. Zhruba čtvrt milionem liber je pamatováno na vozíčkářské dvouhry.

Částka, zejména ta směřovaná do dvouher, může vypadat impozantně, nicméně při bližším pohledu jasně vyvstává, jak nemilosrdný je svět tenisu. 

Ve dvouhrách Wimbledon otevře své brány 128 mužům a 128 ženám. Vzhledem k tomu, že jde o nejprestižnější turnaj, jde zároveň o 104 nejlepších mužů a žen dle žebříčku (pak jsou zde ještě divoké karty). 

Další mohou do hlavní soutěže postoupit z kvalifikace: té se letos v době od 23. do 26. června zúčastnilo 128 tenistů a 16 jich postoupilo do hlavního turnaje. 

Za účast v prvním kole kvalifikace dostane tenista 15 tisíc liber, pokud zvítězí dvakrát, dostane zhruba 40 tisíc liber – 16 kvalifikantů pak dostane již zmíněnou odměnu 66 tisíc za účast v prvním kole.

Částky už nevypadají tak lákavě, když si uvědomíme, že to je hrubá suma. 

Daň, kterou si strhnou britské daňové úřady, je přitom jen jednou z položek. Sportovec se musí na turnaj nějak dopravit, přičemž necestuje sám, ale v doprovodu fyzioterapeuta, trenéra a kouče (pokud si je může dlouhodobě dovolit). Těm samozřejmě nehradí jen náklady, ale i stálý plat. 

Další procenta si ukrojí sportovní agentura: řada mladých tenistů samozřejmě nemá na to, aby si platila trenéry a cesty po mládežnických turnajích, a tak se upíší nějaké ze sportovních agentur, která je dotuje výměnou za naději, že se jí to někdy v procentech vrátí. 

U těch úspěšných se odhaduje, že jim z prize money nebo dotace zůstane ani ne třetina: britský berňák si strhne 45 procent, dalších skoro 30 procent může tvořit režie a náklady, přičemž zejména náklady na cestování a ubytování jsou stejné u šampiona jako u hráče, který skončí v prvním kole kvalifikace (snad jen s tím rozdílem, že ten druhý si rezervuje ubytování jen na pár dnů). 

Podstatné je tady jedno: mluvíme zhruba o 250 nejlepších sportovcích světa ve svém odvětví – v podprůměrné české fotbalové lize se stejný počet uživí zcela pohodlně.

O tenise se říkalo, že je to drahý sport. Není, na rekreační úrovni patří k těm nejlevnějším. Ale je to sport aristokratický, a to se vším všudy. Úspěch je rezervován jen pro ty nejlepší. Ti ostatní se můžou nějakou dobu snažit, ale pokud v krátké době neprorazí, čeká je bankrot a zapomnění. 

Odhady, jaká pozice na žebříku ATP ještě zaručuje nějakou obživu, se liší, ale většinou je to maximálně kolem 150. místa.

List The Financial Times nedávno přinesl článek o finanční náročnosti tenisového provozu (odkaz ZDE), v němž jako příkladu použil japonského tenistu Taró Daniela. Ten uvádí, že na provozní náklady (bez platby členům týmu) potřebuje kolem 20 tisíc dolarů měsíčně (přibližně 421 tisíc korun). 

Taró Daniel je aktuálně třetím nejvýše hodnoceným japonským hráčem, nejvýše byl na žebříčku ATP na 58. místě. Z běžného sportovního hlediska by se to dalo považovat za fenomenální úspěch – z hlediska živobytí to však zoufale nestačí.

Samozřejmě tato situace se netýká výlučně tenisu. Spojuje všechny individuální sporty, jen u těch společensky nejatraktivnějších, jako jsou tenis, golf, případně jezdectví, to působí jako křiklavý paradox.

Přesto tisíce rodičů dál vozí své ratolesti na tréninky a po turnajích v naději, že je jednou uvidí na některém z dvorců Wimbledonu a dají si při tom legendární jahody se šlehačkou. Budou to ty nejdražší jahody se šlehačkou, které kdy měli.

Tenis a golf, sporty původně aristokratické, se tak vyznačují jistou ekonomickou přezíravostí. Vlastně, striktně vzato, zůstávají sporty amatérskými – obecně vzato na nich vydělat moc nejde. Kdežto sporty původně plebejské, fotbal nebo hokej, dosahují vysoké míry profesionalizace a ekonomické návratnosti.

Hráči tenisu a golfu, tedy původně aristokratické kratochvíle, se stávají sportovním proletariátem, zatímco často podprůměrní hráči plebejských sportů jako fotbal, stoupají na pozice ekonomické elity.

Z hlediska statistické pravděpodobnosti a ekonomické návratnosti nemá cenu se o kariéru profesionálního tenisty či golfisty vůbec snažit. Že to tolik lidí ignoruje a dál podstupuje tenhle obtížný boj, je vlastně ta nejlepší zpráva ze současného sportu. Nesmrtelnost vítězů Wimbledonu je silnější než všechny peníze světa.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.