„Zlatý hoch“ jménem Carl: „Macdonaldová“ a „coca-colová“ olympiáda ve „městě andělů“

Životní příběh našeho hrdiny byl takřka ukázkově přímočarý. Frederick Carlton „Carl“ Lewis se narodil na počátku července 1961 do ryze sportovní rodiny (jeho otec i matka byli atletickými trenéry) ve městě Birmingham ve státě Alabama, takže o jeho životní dráze bylo prakticky odmalička rozhodnuto. 

Totéž platilo o jeho sestře Carol (* 1963), která je jedenáctinásobnou mistryní USA ve skoku do dálky a která na prvním světovém lehkoatletickém šampionátu v Helsinkách v roce 1983, kde její bratr dominoval hned třikrát (podrobněji viz dále), získala pro svoji zemi bronzovou medaili.

Abych ale nezapomněl na rodiče sourozenců Lewisových – kromě toho, že se jednalo o sportu oddané, empatické a skvělé trenéry, byli Carlův a Carolin otec William Lewis (1927–1987) i jejich matka Evelyn, za svobodna Lawlerová (1929–2023), jež reprezentovala USA na Panamerických hrách v běhu na 80 metrů přes překážky a jež zemřela na počátku letošního roku, skutečnými vizionáři, pokud jde o budoucnost svých dětí. 

Carl upoutal větší pozornost poprvé ve třinácti letech jako mimořádně nadaný mladičký dálkař. Tehdy už byli jeho trenéry Andy Dudek a Paul Minore z Willingboro High School, což je faktické předměstí Filadelfie, nacházející se ovšem ve státě New Jersey. Není divu, že o extrémně nadaného „kluka“ byla mezi univerzitami poměrně velká „rvačka“. 

Carl si nakonec vybral univerzitu v Houstonu (University of Houston), v první řadě proto, že zde působil trenér Tomas K. „Tom“ Tellez (* 1933), jenž se kromě „pouhého“ koučování věnoval také fyziologii, biomechanice a kineziologii a k tomu pracoval jako trenér slavného atletického klubu v Santa Monice (The Santa Monica Track Club; SMTC). Na mistrovství světa v Tokiu v roce 1991 pak vedl americký atletický tým a Lewisovým trenérem zůstal až do konce jeho sportovní kariéry.

Jenom zasvěcení sportovní fandové vědí, že se Carl Lewis v americké nemilosrdné konkurenci kvalifikoval již na olympiádu v Moskvě v roce 1980 (ve skoku dalekém a ve štafetě na čtyřikrát 100 metrů). USA a další země se ale nakonec na protest proti sovětské invazi do Afghánistánu z roku 1979 her v metropoli komunistické „říše zla“, jak později SSSR označil Ronald Reagan, nezúčastnily.

Lewis tak nejspíš přišel o první olympijské medaile do své fantastické sbírky. Na „náhradních hrách“ zvaných Liberty Bell Classic v červenci téhož roku získal bronz jako dálkař a zlato se štafetou, což z něj učinilo jednu z největších nadějí americké atletiky.

Následující roky 1981 a 1982 byly pro Carla Lewise naprosto zásadní. Nadaných juniorů a mladých atletů jsou, při vší úctě a s nadsázkou řečeno, „spousty“. Potvrdit talent mezi dospělými je ale něco docela jiného. Pokud jde o Lewise, v červnu 1981 skočil na americkém mistrovství pod otevřeným nebem do dálky „neuvěřitelných“ 862 centimetrů a stal se nejen národní, nýbrž světovou atletickou star.

V témže roce stal také nejrychlejším mužem planety v běhu na 100 metrů a byl tedy nejen nelepším světovým dálkařem, ale i sprinterem. Proto se nebylo čemu divit, že američtí odborníci poprvé začali nahlas mluvit o tom, že je právě on schopen zlomit „nepřekonatelný“ světový rekord Boba Beamona z olympijských her v Mexiku z roku 1968 (890 cm).

Nakonec to nicméně dokázal Mike Powel na světovém šampionátu v Tokiu v roce 1991 (895 cm). A pak už přišlo první mistrovství světa atletů v Helsinkách, jež se změnilo v Lewisovu velkolepou show, a, následně, olympiáda v americkém Los Angeles.

Shrnuto a podtrženo, dokonce i s velkým časovým odstupem můžeme říct, že Carl Lewis patří k největším atletům a obecně sportovcům všech dob. Výčet jeho výkonů, medailí a rekordů překonává téměř všechno, co kdo v lehké atletice dokázal.

Posuďte ostatně sami: devět zlatých olympijských medailí, z toho čtyři na hrách v Los Angeles (1984), dvě v Soulu (1988) a jedna stříbrná k tomu, dvě v Barceloně (1992) a jedna v Atlantě (1996); zejména čtyři zlaté ve skoku dalekém v řadě jsou takřka neuvěřitelné.

K tomu je třeba připočíst osm zlatých medailí z mistrovství světa (Helsinky 1983, Řím 1987 a Tokio 1991) a k tomu jedna stříbrná (z Tokia) a jedna bronzová (ze Stuttgartu 1993), řadu světových rekordů (ten ve skoku dalekém v hale [879 cm] platí dodnes); dvakrát byl vyhlášen nejlepším atletem světa (1988 a 1991), o spoustě dalších ocenění nemluvě.

Obvinění z užívání nedovolených prostředků se u Lewise nikdy neprokázala a sám Carl užívání dopingu kategoricky odmítal a odmítá. Já osobně, a mějte si mě klidně za naivku, mu věřím.

Letní olympijské hry v Los Angeles v roce 1984 byly v mnoha ohledech skvělé. Zúčastnili se jich sportovci ze 140 zemí a jejich výkonnostní úroveň nijak zásadně nepoznamenal ani „odvetný bojkot“ ze strany sportovců Sovětského svazu, jeho satelitů a spřízněných režimů/zemí, neboť nebyl zdaleka tak intenzivní jako bojkot moskevských her před čtyřmi lety (tehdy se her zúčastnilo jen 80 zemí, což bylo nejméně od roku 1956 v Melbourne, liberijští sportovci totiž odstoupili okamžitě po slavnostním zahájení a na hry nepřijeli sportovci ze 65 států).

Her se neúčastnily, v abecedním pořadí, tyto státy: Afghánistán, Angola, Bulharsko, Československo, Etiopie, Jižní Jemen, Kuba, Laos, Maďarsko, Mongolsko, Německá demokratická republika, Polsko, Severní Korea, Sovětský svaz, jenž bojkot inicioval, a Vietnam.

Losangeleské hry se nesly zcela v americkém duchu (československé noviny a televizní a rozhlasové zpravodajství, pokud se hrám vůbec věnovaly, často mluvily o „vyhroceném americkém nacionalismu až šovinismu“). 

Termín „macdonaldová“ či „coca-colová“ olympiáda“, jež se v souvislosti s nimi občas používal a používá, je docela na místě, reklamy nejen na tyto produkty byly v L.A. doslova všudypřítomné.

Hry navíc skončily velkým ekonomickým úspěchem, což bylo pro Američany s jejich smyslem pro byznys a pro „podnikavé“ pořadatelské město velmi důležité, a to tím spíše, že poslední hry (Moskvu v komunistickém SSSR logicky nepočítaje) v Montréalu v roce 1976 naopak přivedly město téměř k hospodářskému krachu; vysoké dluhy splácelo ještě několik dalších desetiletí…

Američané navíc v Los Angeles drtivě vyhráli vysoce prestižní soutěž národních týmů (celkem získali 83 zlatých, 61 stříbrných a 30 bronzových medailí, zatímco druhé komunistické Rumunsko, jehož „orientální“ diktátor Nicolae Ceauşescu si na Moskvě vyvzdoroval účast své země na hrách, získalo „jen“ 20, 16 a 17 medailí a třetí Spolková republika Německo 17, 19 a 23 medailí), a ukázali tak „demokratickému světu“ svoji (nejen sportovní) dominanci.

Carl Lewis byl jednoznačně hlavní hvězdou losangeleských her. Vítězství ve stovce, ve dvoustovce, v dálce a v krátké štafetě bylo přesným zopakováním Owensových triumfů z Berlína z léta 1936, o to impresivnějším, že k němu došlo na domácí půdě, před nadšenými domácími diváky. Snad nikdy v dějinách sportu nikdo nikoho tak neobdivoval a nemiloval jako Američané v létě 1984 Carla Lewise.

Jeho sportovní převaha, podmanivý úsměv šťastného dítěte, fotografie s americkou vlajkou kolem ramen – to všechno z Lewise udělalo „největšího z největších“, což byla „přezdívka“, jaké se těšilo v dějinách jen velmi málo světových sportovců, například boxer Muhammad Ali, hokejista Wayne Gretzky či tenista Roger Federer.

Kromě Lewise zazářili na hrách rovněž, pokud jde o atletiku, též britský středopolař Sebastian Coe, dnešní šéf Mezinárodní atletické federace, který se stal prvním sportovcem, jenž na olympiádě dvakrát po sobě získal zlato v běhu na 1500 metrů a k tomu přidal, stejně jako v Moskvě před čtyřmi lety, stříbro na půlce (800 metrů); další Brit Daley Thompson, který obhájil zlato v desetiboji, domácí čtvrtkař přes překážky Edwin Moses, jenž navázal na své vítězství z Montrealu v roce 1976 (v Moskvě přirozeně chyběl), nebo Portugalec Carlos Lopes, který v sedmatřiceti letech vyhrál maratonský běh.

Z dalších sportů nelze nezmínit první z celkových pěti olympijských vítězství britského veslaře Steva Redgravea (1984, 1988, 1992, 1996 a 2000, nemluvě o bronzu z her v roce 1988) nebo čínského gymnastu Liho Ninga, šestinásobného medailistu (z toho tři zlaté), kterému se po letech na letních hrách v Pekingu v roce 2008 dostalo cti zapálit olympijský oheň.

Jak jsem uvedl již v předchozím dílu seriálu, Ronald Reagan měl jednak sport rád, jednak si byl velmi dobře vědom jeho politického aspektu či potenciálu, v případě olympijských her zvlášť. V předvolební kampani, která v létě 1984 běžela na plné obrátky, se mu podařilo výtečně využít (jeho političtí odpůrci říkali, že zneužít či dokonce „prodat“) skutečnost, že byl vůbec prvním americkým prezidentem, který zahajoval olympijské hry, což je docela překvapivé, vezmeme-li v potaz, kolikrát se letní či zimní hry v USA do té doby konaly.

„Vítězná nálada“ a elektrizující atmosféra, která na olympijských hrách panovala a která byla podobná jako na nominačním sjezdu Republikánské strany v texaském Dallasu, kde byl drtivě potvrzen jako kandidát na prezidenta (mimochodem, jako do té doby nestarší kandidát, bylo mu totiž již třiasedmdesát let a šest měsíců), Reaganovi nezanedbatelně pomohla, stejně jako zlepšující se ekonomická situace země, jež v uplynulých letech nebyla nejlepší.

Slova, která Reagan v souvislosti s losangeleskými hrami pronesl – „Každý sportovec dobře ví, že olympijská zkušenost je něčím, co je mnohem, mnohem víc než bojem o získávání medailí. Je to rovněž o obrovském osobním úsilí a o schopnosti dosáhnout co největšího naplnění lidského potenciálu, daleko více než o pouhých číslech/počtech/součtech (česky bychom řekli ‚brankách, bodech a vteřinách‘)“ – v americké kompetitivní společnosti „neomezených možností“ velmi dobře a silně rezonovala a prezident si toho byl vědom.

Připočteme-li k tomu všemu Reaganovu přirozenou přívětivost, laskavost a schopnost dodat lidem, s nimiž se bavil, respektive k nimž mluvil, pocit, že mu na nich skutečně záleží (čímž, chraň bůh, neříkám, že tomu tak v řadě případů nebylo, ale víte, jak to s politiky chodí…), není překvapení, že úspěšná losangeleská olympiáda sehrála v jeho prezidentské kampani nezanedbatelnou roli.

„Nikdo nedokáže vítěze olympiády vzít kolem ramen tak srdečně a mít z jeho úspěchu tak viditelnou radost jako Ron,“ řekl při hodnocení kampaně jeden z prezidentových přátel. Tím je řečeno téměř všechno.