KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Ivan Hašek byl výtečným fotbalistou, ale jen průměrným fotbalovým trenérem a ještě horším funkcionářem. Pomyslný výkvět českého fotbalu čeká letos šťastně uhraná účast na mistrovství Evropy, je ale jasné, že národní tým potřebuje budovat především s ohledem na kvalifikaci o mistrovství světa v Mexiku za dva roky. Překvapí vzdělaný fotbalový alibista české fanoušky?
Dlouhé tahanice o to, kdo se stane po Jaroslavu Šilhavém koučem české fotbalové „sborné“, byly vlastně zbytečné. Nominace fotbalového světoběžníka Ivana Haška je naprosto typickým krokem současného vedení FAČR v čele s nemastným neslaným předsedou Petrem Fouskem.
Ivan Hašek si udělal vynikající jméno jako originální fotbalista. Jakkoliv byl spíš křehké tělesné konstituce, na hřišti platil ve slavné éře Sparty v 80. letech za neutuchajícího bojovníka středu pole. V listopadu 1989 řečnil k davům na Václavském náměstí a v létě 1990 vedl československý tým na italském mistrovství světa jako kapitán. Otce Ivana Haška pronásledovali komunisté, on během fotbalové kariéry přesto zvládl vystudovat právnickou fakultu a je držitelem titulu JUDr.
Cesta vzhůru
Když krátce po skončení fotbalové kariéry v roce 1997 převzal po Zdeňku Ščasném vedení pražské Sparty, bylo Haškovi pouhých 37 let. Převzetí nejslavnějšího klubu v zemi bylo ve své době pro fotbalovou veřejnost šokem. Většina trenérů přichází ke špičkovým štacím postupně od trénování mládeže nebo celků z nižších soutěží.
Jako bývalý úspěšný hráč a inteligentní člověk měl však Hašek velkou autoritu a ve sparťanské šatně k dispozici nejlepší fotbalisty, které se na přelomu tisíciletí proháněli po tuzemských pažitech – včetně mladičkého génia Tomáše Rosického. V zádech s „Velkým čápem“ Peltou to snad ani nemohlo dopadnout špatně – Sparta pod Haškovým vedením oslavila dva mistrovské tituly a úspěšně si vedla také v Lize mistrů.
Následné angažmá ve druholigovém francouzském Štrasburku mělo být odrazovým můstkem k vyšším metám. Haškovi podporovanému asistentem Karlem Jarolímem se s týmem podařilo postoupit do nejvyšší francouzské soutěže, kde v následující sezóně skončil na 13. místě.
Proslulým se v této době stal Haškův výrok pronesený v rozhovoru pro časopis Hattrick na dotaz, jak si vede na francouzských pozápasových tiskových konferencích (Hašek umí výborně francouzsky): „Jsem jako Fučík. Mluvím hodně, ale ve skutečnosti jim neřeknu nic moc konkrétního.“ Pro Ivana Haška velmi typické.
Následovalo krátké angažmá v japonském Kóbe a pak už první kontakt s petrodolary arabského fotbalového světa v klubu Al Wasl.
V roce 2006, tedy před 18 lety, přišel vrchol Haškovy trenérské kariéry, kdy mu dobré konexe na francouzské fotbalové prostředí, v němž působil v 90. letech jako aktivní fotbalista, umožnily převzít jeden z tamních nejslavnějších klubů AS Saint-Étienne. Skončil s ním v lize na 11. místě a po sezóně se i kvůli zákulisním tlakům musel z klubu pakovat.
Vrcholným funkcionářem
Před poslední francouzskou štací měl ale Hašek za sebou první neúspěšný pokus stát se hlavou celého českého fotbalu. Jak jsme zmínil výše, Hašek je vystudovaným právníkem a je tedy přirozené, že měl ambice vyzkoušet si své schopnosti i jinde než na fotbalové lavičce.
V roce 2005 tedy přijal s velkou podporou celého hnutí kandidaturu na předsedu ČMFS. Mocný zákulisní hráč tehdejší doby Vlastimil Košťál měl ale jiné plány a do čela usedl nevýrazný Brňák, jehož jméno jsem si musel připomenout na Wikipedii.
O čtyři roky později už Hašek ve volbách s velkou převahou uspěl a teplou lavičku emirátského Al-Ahli vyměnil za horké křeslo na Strahově. Český fotbal mluvil o revoluci.
Hašek jako člověk s vysokým morálním kreditem otrkaný na mezinárodním poli měl být ten, kdo svaz vyvede z temnot úplatkářských a jiných afér do společnosti vyspělých fotbalových národů – kde se sice uplácí také, ale celé to vypadá tak nějak elegantněji a míň světsky. No nic.
V rozsáhlém fotbalovém podzemí už ale v té době začínala expandovat moc někdejšího úplatného sudího (soud stále běží, pozn. red.) a agenta StB Romana Berbra. Když Hašek viděl, že není sil, které by plíživý nástup vlády „náčelníka“ z polosvěta zastavily, hodil ručník do ringu a po necelých dvou letech na vedení svazu v roce 2011 rezignoval s odůvodněním, že se stále cítí být více trenérem než funkcionářem.
Mnozí to brali jako zradu, ztrátu iluzí a bůhví co ještě. Ivan Hašek byl tehdy ale asi vzácně upřímný, když řekl, že bližší je mu bezprostřední kontakt s fotbalovým hřištěm.
Ze Zálivu zpět na místo činu
Tou dobou už měl Hašek za sebou krátký záskok u české reprezentace, když se po neúspěšném Petru Radovi pokusil zachránit postup na MS 2010 v Jihoafrické republice. Remízy na Slovensku a doma se Severním Irskem ale k úspěchu nevedly.
K odchodu z předsednického křesla jistě pomohlo i vábení arabských bafuňářů a jejich naditých měšců. Do zemí jako Spojené arabské emiráty nebo Katar si špičkoví fotbalisté světové úrovně chodí na stará kolena vydělat a svým renomé pohladit ega šejků v rolích majitelů tamních klubů. Vystřídala se jich tam celá řada.
Se vší úctou se úroveň tamních soutěží a konkurence nedá srovnávat se špičkovou evropskou úrovní a platí to i o reprezentačních celcích. Právě tento svět se stal na dalších deset let osudem Ivana Haška. Neměl se jistě špatně, ale o někdejších trenérských ideálech to už asi dávno nebylo. Ostatně ani na této úrovni nebyly Haškovy výsledky nějak zázračné.
Fotbalový vývoj ale běžel dál a na české fotbalové scéně mezitím vstali jiní moderní bojovníci, typicky trenér pražské Slavie Jindřich Trpišovský a vůdce Slovácka Martin Svědík.
Zatímco první se z role hospodského vypracoval přes provinční štace ve Viktorce Žižkov a Liberci až do Edenu, kde získal tři mistrovské tituly a úspěšně bojoval v Evropě, druhý zprvu asistoval jiným trenérům, aby si renomé vybudoval s podceňovaným týmem Slovácka, se kterým pravidelně útočí na nejvyšší příčky v nejvyšší domácí soutěži.
Ani jeden v souboji s Haškem neuspěl. Fotbalová generalita po typickém „Fouskovském“ přešlapování vsadila na osvědčené jméno, jehož trenérský lesk už dávno zavál čas. Připomeňme si, že poslední výraznou stopou Ivana Haška v evropském fotbale bylo angažmá ve francouzském AS Saint-Étienne v sezóně 2006/2007 a pak už jen neúspěšný záskok u naší „repre“ o dva roky později. Víc nic.
Jistě, trenér fotbalové reprezentace je spíše než koučem pracujícím s hráči na denní bázi jako klubový trenér manažerem, který komunikuje s fotbalisty působícími v různých klubech napříč kontinentem.
Když se mu vybraní jedinci dostaví jednou za pár měsíců na čtyřdenní reprezentační sraz, v jehož rámci odehrají dva zápasy, je jasné, že je nemůže učit hrát fotbal. To, že jej umí hrát (nebo by aspoň měli) má odraz právě už v nominaci do nároďáku.
Kdo ale někdy dělal jakýkoliv výkonnostní sport, ví, že více než o fyzických dovednostech a talentu je úspěch často mnohem víc otázkou „dobré hlavy“, to jest psychické kondice jedince.
A právě tady se skrývá hlavní vklad dobrého reprezentačního trenéra. Musí být svou energií, charismatem a strategickým géniem schopen strhnout hráče ke kolektivnímu výkonu, kterým předčí soupeře, učinit je mentálně odolné a určit vhodnou taktiku.
Jak říkával legendární trenér Jozef Vengloš: „Čechoslováci/Češi jsou schopni nejlepší soupeře občas porazit, ale nikoliv porážet pravidelně“, jinými slovy, při stodesetiprocentní přípravě je schopen i tým s menšími fotbalovými individualitami překvapit opravdu silné soupeře, jako se to občas dařilo v minulosti.
V uplynulé kvalifikaci o mistrovství Evropy, která stála pro úplný rozvrat týmu krk Jaroslava Šilhavého, jsme se ale řádně zapotili mj. v konkurenci Albánců, Faeřanů a Moldavanů.
Na Euro do Německa už se tedy pojede s Haškem. Cíl, který stojí před novým stavitelem reprezentace, je ale především proplout úskalími kvalifikace o světový šampionát za dva roky v Mexiku. Považme, že na vrcholné akci, jíž se co do prestiže mohou rovnat pouze letní olympijské hry, Češi naposledy účinkovali v roce 2006...
A to je opravdu, ale opravdu tristní. Vždyť mezitím to úspěšně zvládli třeba Slováci, Islanďané, Bosňané a další fotbaloví „trpaslíci“. Nejsem si ale jistý, že energie nedávno šedesátiletého matadora fotbalové scény Perského zálivu bude k takto náročnému úkolu stačit. Strašně rád bych se mýlil.
