Black Lives Matter ano, pieta za zavražděné Izraelce ne? Fotbalová federace UEFA si zjevně nevidí do úst

Nabízí se otázka, zda je v pořádku víceméně nutit fotbalové týmy poklekávat na podporu hnutí BLM (Black Lives Matter) nebo pořádat mistrovství světa v zemích nerespektujících lidská práva jako Rusko či Katar, a současně pak nerespektovat vůli hráčů vyjádřit pietu s oběťmi terorismu.

„Čeští fotbalisté se před začátkem utkání kvalifikace mistrovství světa nepřipojili k domácím Velšanům, kteří před výkopem poklekli na podporu hnutí Black Lives Matter. Reprezentanti vyjádřili v Cardiffu svůj boj proti rasismu i další projevům nesnášenlivosti, xenofobie či antisemitismu tak, že ukázali na nápis na rukávu dresu, odkazující na kampaň s názvem UEFA Respect,“ psala v roce 2021 ČTK.

V době vrcholící kampaně BLM před dvěma lety byly sportovní týmy celého světa médii i aktivistickými skupinami šikanovány, když se symbolickým pokleknutím nepřipojily k podpoře hnutí, s nímž ovšem značná většina sportovců neměla nic společného. Svá nepokleknutí musely pak pod tlakem více či méně kostrbatě zdůvodňovat – viz prohlášení českého týmu.

V pátek se v polské Lodži, tedy městě, kde se nacházelo druhé největší židovské ghetto druhé světové války, hrál mezinárodní juniorský fotbal mezi domácími Poláky a Izraelci. Zástupci obou týmů se z polské iniciativy před zápasem dohodli, že na výraz své účasti uctí minutou ticha zhruba dvanáct set izraelských obětí útoku Hamásu. Evropská fotbalová unie UEFA však odmítla symbolický akt oficiálně posvětit a tak si hráči poradili sami. 

Když rozhodčí foukl do píšťalky, Izraelci si jednou přistrčili míč, aby vzápětí všichni hráči na hřišti zhruba na 60 sekund zamrzli na svých pozicích. Balon u nohy držel celou dobu izraelský záložník Ethane Azoulay. Potom už hra normálně pokračovala, ale konečný výsledek 2:1 pro domácí není v tomto příběhu tak podstatný.

Důvtip, s jakým odmítavý postoj UEFA mladí fotbalisté obešli, došel záhy vesměs slova chvály na sociálních sítích. „Velmi noblesní gesto Poláků. Od UEFA už moc ne,“ napsal například jeden z přispěvatelů na síti X.

Nad postojem UEFA se pozastavil i bývalý hokejový brankář Dominik Hašek: „Krásný nebo spíše smutný příklad toho, když nějaká (v tomto případě mezinárodní) federace je příliš vzdálena ‚svým‘ lidem a nechápe jejich potřeby a priority. Ti polští a izraelští kluci si udělají svoji minutu ticha za těch tisíce mrtvých…“ vylil si Dominator srdce na platformě X.

Přijmeme-li obecně uznávaný narativ, že politika do sportu nepatří, nelze nepoukázat na nekonzistentnost v posuzování jednotlivých případů fotbalovou generalitou v posledních letech.

Předně je potřeba říct, že není povinností pravděpodobně žádného sportovního svazu na světě v rámci vedení sportovních utkání nařizovat či povolovat akty nebo rituály, které se netýkají sportu samotného. UEFA i FIFA, tedy evropská i světová fotbalová federace ve svých řádech dokonce projevování politických postojů na stadionu pod hrozbou sankcí vyloženě zakazují. Praxe se ale jeví býti dosti ohebná.

„Stadion je prostorem pro sport, a pro nic jiného,“ vysvětloval před několika lety předseda disciplinární komise FIFA Claudio Sulser, proč byli pokutováni fotbalisté Anglie, Skotska, Severního Irska a Walesu za to, že si před kvalifikačními zápasy připomněli Den válečných veteránů symboly vlčího máku na dresech.

V roce 2017 zase příznivci Legie Varšava předvedli choreo upomínající na to, že zápas připadá na výročí Varšavského povstání, během kterého se snažil polský odboj vyhnat z metropole nacisty. Výsledek? UEFA potrestala polský klub pokutou 35 tisíc eur.

Během let 2020–2021 zasáhla zejména anglosaské země zvýšená aktivita hnutí za práva černochů Black Lives Matter (BLM). Ve sportovním a zejména fotbalovém prostředí se jeho podpora vyjadřovala poklekáváním hráčů před zahájením samotné hry. Na čele pelotonu „fotbalových poklekávačů“ se zvláště činil zejména anglický reprezentační výběr, což někteří britští politici tehdy ocenili po svém.

Jako třeba dlouholetý europoslanec Nigel Farage. „Pokleknout před organizací Black Lives Matter není o rovnosti příležitostí, není o rasové spravedlnosti. Je to o účelově zaměřené marxistické organizaci, která chce odebrat finance policii, chce svrhnout západní kapitalismus, zavrhnout celý náš způsob života a nahradit jej novým, komunistickým řádem. Tyto činy mají zůstat mimo sportovní stadiony,“ pustila se tehdy zostra do projevů politického aktivismu ve fotbale i přímo do hnutí BLM významná osobnost britské politiky.

Na týmy nebo jednotlivce, kteří se k tomuto rituálu odmítli z jakýchkoliv důvodů připojit, se od části publika pravidelně snášelo bučení a zpravidla to výživně schytali také na stránkách tisku a na sociálních sítích. Co na to UEFA či FIFA? Ticho po pěšině.

Boj proti rasismu je sice obecně jednou z programových hesel těchto institucí, nelze ale plést hrušky s jablky, tedy slušné chování s politikou. A BLM politikou bylo a je. Důkaz? Například provolání britské pobočky BLM na jejím oficiálním účtu, v němž vyzývala ke svržení kapitalismu, snížení finančních prostředků policistům a zrušení volného obchodu s Izraelem.

Ve fotbale nakonec BLM po této i dalších sebediskreditacích „vyšumělo“ jako pára na hrncem a svým počínáním si vykonalo spíš medvědí službu. Mimo jiné se prakticky vůbec nezaměřovalo na jiné nebělošské menšiny, které se s rasismem mohou potýkat, a vnucováním své jediné pravdy většinu společnosti postupně znechutilo. Americké BLM se pak dokonale odkopalo v den vpádu Hamásu Izraele s výmluvnými slovy I stand with Palestine. Co dodat.

Kdykoliv se politika pletla do sportu, mělo to nepříznivé a někdy i přímo tragické důsledky. Zmínit můžeme bojkoty olympijských her v letech 1980 a 1984 západními, resp. socialistickými sportovci, otevřenou demonstraci podpory nacismu na OH v Berlíně 1936 nebo zavraždění izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972.

Mezinárodní fotbalové orgány by se před přijímáním závazných závěrů a opatření měly zaměřit na hloubkové studium dané problematiky a neřídit se momentální náladou hlasité části davu. Jinak bude jejich korupčními aférami pošramocená autorita ještě nižší než dosud. 

Zatímco masivní podpora kontroverzního BLM byla ze zpětného pohledu dokonalou blamáží, je bojkotování nevinné snahy mladých fotbalistů uctít oběti teroristů ignorantstvím. Pokud se opravdu nemá politika tahat do sportu, ať to platí vždy a všude, a ne jen když se to zrovna někomu hodí.