GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Je to jako zacyklené kolečko: pokaždé když podnikům zdraží náklady, vláda přispěchá a problém zaháže penězi. Nyní tak opět vybraným firmám přispěje na vysoké ceny energií 3,5 miliardy korun. Problém je, že s takovou se „hlavní křižovatkou Evropy“ a „jednou z deseti nejrozvinutějších zemí světa“ rozhodně nestaneme.
Je to začarovaný kruh. Ceny komodity (v tomto případě elektřiny) zdraží, firmy začnou křičet, že potřebují pomoc, stát přispěchá a díru zalepí. To se opakuje zas a znovu, plošně, neúčelově, sisyfovsky. Po covidu, po válce na Ukrajině, po zdražení z rozhodnutí regulačního úřadu.
Na jedné straně je jasné, že žádný politik nevidí rád velké podniky, mízu tuzemské ekonomiky, kterak vrávorají na okraji energetické propasti. Jenže pak jsou to často paradoxně ti samí politici, kteří na předvolebních mítincích vizionářsky mluví o proměně tuzemské „montovny v mozkovnu“ a přitom jim nedochází, že dokud budou uměle držet při životě firmy, kterým ujel vlak, bude ona „mozkovna“ jen jejich vlhkým snem.
Dilema, zda pomoci podnikům, kterým výrazně roste regulovaná část ceny elektřiny, nemá vítězů. Pokud vláda ustoupí a svou kasu otevře, otupí inovační snahu firem, zakonzervuje status quo a jenom zvýší šanci, že při příštím náznaku problémů firmy znovu přiběhnou s nataženou rukou. Pokud naopak nepomůže, utlumí růst ekonomiky, pár firem jí popadá a nadto zaplatí politickým kapitálem.
Přesto by měla „tvrdá láska“ převážit – zvlášť u (deklarovaně) pravicové vlády. Jestliže premiér Petr Fiala mluví o tom, jak se vrátíme mezi „desítku nejvyspělejších zemí na světě“ a jak se Česko do deseti let stane „hlavní křižovatkou Evropy“, je jasné, že udržováním při životě energeticky nenažraných zombie podniků se to nestane. A tisíckrát se to nemusí poslouchat dobře a tisíckrát to bude pravda.
Tři a půl miliardy korun pochopitelně pohledem státního rozpočtu nejsou žádné zásadní peníze a jistě by se našly. O to však nejde. Ty peníze totiž nejsou odpovědí, ale novou otázkou: proč ad hoc dotovat právě velké podniky a proč právě 3,5 miliardami. A také otázkou, o kolik si podniky, respektive další zájmové skupiny, řeknou v nějaké další krizi – a že další krize přijde, to mi věřte.
Pravicový volič by čekal, že vláda firmám pomůže – ovšem trochu jinak. Škrtáním byrokratické zátěže, kterou tuzemské podniky musejí plnit, omezováním agend, okleštěním nadbytečných kontrol a seškrtáním potřebných razítek pro kdejaký nesmysl. Zkrátka tím, aby český byznys nebyl zavalený neproduktivním papírováním, kterým nyní tráví stovky hodin ročně. Když se budou firmy muset méně starat o tyto agendy, vzroste jim produktivita a zmíněných 3,5 miliardy získají efektivněji i udržitelněji.
Volič takovou změnu mindsetu jistě ocení. Všichni bychom sdíleli prospěch z jednodušší a odbyrokratizované ekonomiky, místo toho, abychom za rok opět na titulkách četli, jak podniky zalévané plošnými „krizovými“ dotacemi vykazují nemalé zisky.
Zombie firmy už nebudou závislé na kapačkách státního rozpočtu a konečně se posuneme k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou – což je to, po čem většina kompetentních ekonomů volá už přinejmenším poslední dekádu.
