Antonín Panenka: Legendární Tonda dobyl nejen česká srdce

Dnešní text nemůže nebýt osobní, a to hned z mnoha důvodů. 

První je ten, že slavný gól na mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976, kterým Panenka v penaltovém rozstřelu „potupil“ západoněmeckého (jak se tehdy říkalo) gólmana Seppa Maiera (jenž mu to údajně dlouho zazlíval), byl – v tehdy necelých jedenácti letech – jedním z mých prvních (ne-li úplně první) velkých fotbalových zážitků. Na euforii, kterou jsme doma s rodiči prožívali, jako sportovní fanatik nikdy nezapomenu, a nedávný oslavenec Antonín Panenka na tom má hlavní zásluhu.

Druhý důvod spočívá v tom, že již téměř patnáct let bydlíme ve Vršovicích, ve starém činžovním domě z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, odkud vidíme z okna na celý Ďolíček, na celé hřiště. Díky tomu jsem, takřka pravidelně, svědkem zápasů místních Klokanů a fascinující atmosféry, která je s tímto klubem a stadionem spojená. 

Když se začne v sobotu nebo v neděli odpoledne scházet „bohemácký lid“, je to pro tuhle část Vršovic veliký, nejen sportovní svátek. Bohemáčtí fanoušci jsou neobyčejně věrní (však si také užili svoje, včetně bojů o zachování vlastního stadionu), nejen „kotelníci“ na severní straně, a to jak vůči současným hráčům, tak vůči legendám, ke kterým náš oslavenec patří.

Osobně jsem Antonína Panenku poprvé potkal právě v Ďolíčku, kde se ochotně vyfotil s mým malým synem a se spoustou dalších fanoušků, kterým tím udělal obrovskou radost. O několik let později jsme spolu dělali (myslím že hned dva) rozhovory v Rádiu ZET, kde jsem tři a půl roku moderoval Interview Martina Kováře, a hlavně jsme spolu natočili jeden z dílů mého podcastu Historie očima Martina Kováře, věnovaný Panenkově veliké fotbalové kariéře. 

Po žádném jiném dílu HOMK na INFO.CZ jsem nedostal od posluchačů tolik e-mailů a tolik proseb o kontakt na svého hosta (kterým jsem přirozeně nemohl vyhovět) jako tehdy, úplná záplava to byla…

Vždyť má také Antonín Panenka za sebou kariéru, jako málokterý český/československý fotbalista. Ke kopané se dostal už jako kluk, tatínek ho vodil o víkendech na jeden fotbalový mač za druhým. Když ho chtěl začít hrát aktivně, skončil nakonec v Ďolíčku (v konkurenčním klubu, který nebudu jmenovat, jej tehdy odmítli, protože se jim – jak mi bylo řečeno – zdál příliš křehký), a pak zůstal Klokanům věrný obrovskou část své kariéry. 

Po učednických letech strávených v týmech TJ Spartak Praha Stalingrad (ano, taková byla tehdy doba: 1958–1964) a zčásti paralelně v TJ ČKD Praha (1961–1964), nastoupil poprvé za Klokany k ligovému mači v březnu 1968 v Teplicích, čímž jeho kariéra začala naplno.

A že to stálo za to! První ligový gól vstřelil Antonín Panenka v říjnu 1969 v Ostravě proti tamnímu Baníku a Bohemka díky němu vyhrála 1:0; za československou reprezentaci nastoupil prvně jako čtyřiadvacetiletý v září 1973 proti Skotsku, které jsme porazili 2:1. 

V československé lize odehrál celkem – ve všech případech v zelenobílém dresu – 230 zápasů a dal v nich 76 gólů, za národní tým hrál v 59 zápasech a dal v nich 17 branek. Jediné, co Panenkovu domácí kariéru tak trochu „kazilo“, byl fakt, že se s Bohemkou nestal mistrem ligy. Tým z Ďolíčku na něj totiž pod vedením trenérů Tomáše Pospíchala a Jozefa Zadiny dosáhl až v sezóně 1982/1983, kdy už „Tonda“ válel za výše zmíněný Rapid Vídeň.

Jinak ovšem fotbalový pánbůh nadělil Panenkovi všechno vrchovatě – talent i štěstí. Vedle titulu mistra Evropy z roku 1976 je také držitelem bronzové medaile z evropského šampionátu z Itálie z roku 1980 a nejlepším československým fotbalistou z téhož roku, legendárním, takřka neomylným „exekutorem“ pokutových a přímých kopů, a (a to zejména) miláčkem fanoušků nejen ve Vršovicích, ale v celé naší republice. 

Ano – „Toníka“ Panenku, jak mu mazlivě s láskou říkali a říkají, respektovali a milovali i slávisté a sparťani, stejně jako fandové Baníku či Olomouce. Kromě nesporně ojedinělého „fotbalového kumštu“ za to mohla jeho otevřenost, férovost, ochota mluvit s lidmi, fotit se s nimi a podepsat se jim – což nebylo u všech hráčů zdaleka samozřejmé.

Když jsem se na to Antonína Panenky v HOMK ptal, říkal mi, že když už „dostal od pánaboha takový dar“, pokládal za samozřejmé, že to bude lidem, kteří ho mají rádi, nějakým způsobem vracet. Prostě formát, hráč i člověk par excellence!

V době, kdy byl Antonín Panenka jako fotbalista na vrcholu kariéry, byl odchod do zahraničního západního klubu, za „železnou oponu“, mimořádnou vzácností, privilegiem, jehož se dostalo jen těm v nejlepším slova smyslu nejzasloužilejším hráčům. Panenka k nim, naštěstí pro něj, patřil.

Komunističtí funkcionáři jej nicméně do vídeňského Rapidu uvolnili až v roce 1981, kdy mu bylo třiatřicet let – tedy ve věku, kdy většina fotbalistů svoji kariéru uzavírala. 

„Tondu“ přitom v Rakousku čekal druhý, vůbec ne krátký fotbalový život. Od února 1981 do června 1985 sehrál za Rapid Vídeň 139 zápasů, v nichž dal – jako záložník – 63 gólů, dvakrát se s ním stal rakouským mistrem (v sezónách 1981/1982 a 1982/1983), třikrát vyhrál rakouský pohár, v sezóně 1983/1984 se stal dokonce nejlepším střelcem Rapidu, když předstihl legendárního útočníka Hanse Krankla. A v sezóně 1984/1985 si jako první československý fotbalista zahrál finále evropského poháru, konkrétně Poháru vítězů pohárů (PVP), v němž ale Rapid bohužel prohrál s anglickým týmem FC Everton 1:3.

Jinak se během Panenkových „rakouských let“ de facto opakovala jeho česká/československá kariéra. Pro svůj kumšt, pro svoji fotbalovou genialitu, milimetrové přihrávky a centry, góly i laskavou a přátelskou povahu se stal – bez přehánění – miláčkem Vídně a užíval si to, co bylo většině jeho kolegů z komunistické republiky zapovězeno. A také – opět zaplať pánbůh – vydělal nějaké peníze. 

Sám nejednou označil roky v Rapidu za svá „nejkrásnější fotbalová léta“. Kdyby byl býval mohl hrát v zahraničním klubu dříve a podle svých představ, mohl být nejen dokonale „zajištěný“ – jak říkávají sportovci „na zbytek života“, ale i mezinárodní fotbalovou superstar, tedy nejen českou/československou, respektive rakouskou, ve stylu Messiho.

Uznání se ale Antonín Panenka dočkal i ve velkém světě. Kromě již zmíněných evropských šampionátů si zahrál také na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982 (kde ale reprezentační tým vedený Jozefem Venglošem propadl) i v mnoha exhibičních a benefičních zápasech („utkání hvězd“) s nejlepšími hráči planety. 

Vtipná a o mnohém vypovídající je také skutečnost, že je jediným světovým fotbalistou a nejspíš i sportovcem obecně, po němž je pojmenován časopis – Panenka. Vychází od roku 2011 ve Španělsku, konkrétně v Barceloně, první číslo si čtenáři a fandové mohli přečíst u příležitosti pětatřicátého výročí „Tondovy“ penalty v Bělehradě 20. června, a má veliký úspěch; v červnu 2021 vyšlo ostatně první číslo Panenky i česky. Jak už jsem řekl, „kdo z vás to má, dámy a pánové?“ 😊

Jakkoli to zní neuvěřitelně – zvlášť vezmeme-li v potaz, v jaké je formě –, je Antonínu Panenkovi, hrdinovi našeho/mého dětství a mládí, sedmdesát pět let.

Dosáhl myslím téměř – zdůrazňuji „téměř“ – všeho, čeho mohl kluk z Prahy milující fotbal dosáhnout. Nejen ve sportu, ale i v životě, včetně ocenění od politiků. Prezident Václav Klaus mu v roce 2008 udělil státní vyznamenání – Medaili za zásluhy I. stupně a rakouský prezident Alexander Van der Bellen, fanoušek vídeňského Rapidu, mu natočil k narozením milé, dojemné video, které mu určitě udělalo radost.

Největší radost ale podle mě musí mít Antonín Panenka z přízně, kterou jej už více než půlstoletí zahrnují jeho fanoušci, a to už několika generací. Fakt, že ho zná a má ho rád (mimo jiné proto, že jsem mu pustil spoustu „Tondových“ gólů v počítači) můj devítiletý (!) syn (společnou fotografii má ve svém pokoji nad stolem), mluví za vše.

Tak hlavně hodně zdraví, milý „Tondo“, milý pane Panenko, ať Vás život baví a ať děláte svým fanouškům i dál hodně radosti.

Srdečně Váš vděčný

Martin Kovář