Řidiči kamionů stále terorizují české dálnice. Je čas přitvrdit

Hned zkraje je potřeba zmínit, že „tiráci“ na silnicích dnes a denně zakouší tvrdý chlebíček a míra stresu, kterému jsou vystaveni, převyšuje průměr jiných povolání. Tlak na jejich pracovní výkony ze strany majitelů spedičních firem i různých zákonných pravidel je monumentální a představa povolání profesionálního řidiče jako romantické záležitosti v duchu známého šlágru Ladislava Vodičky nebo oblíbené osmdesátkové stolní hry Kamionem po Evropě je už dávno pryč. 

Na druhou stranu, řidičský průkaz mohou dostat pouze svéprávní lidé a svéprávnost předpokládá také svobodnou volbu povolání – včetně toho kamioňáckého, které navíc není zase tak špatně placené. Podle státního Portálu řidiče si průměrný řidič těžké soupravy u nás vydělá mezi 37 a 49 tisíci korunami měsíčně. 

S tím automaticky souvisí také akceptace i těch méně příjemných aspektů zaměstnání, jako je jízda v kolonách. Neumím si představit, že by se například strojvedoucí osobního vlaku rozhodl nezastavovat v některých stanicích, protože se mu do nich nechce brzdit.

Při tepání řidičských nešvarů nelze nezmínit některá objektivní fakta. Česko je ze své geografické podstaty tranzitní zemí, přes kterou non-stop putuje všemi směry velké množství zboží. Jakkoliv jsme státem s nejhustší železniční sítí na světě, děje se tak z velké části po silnicích a dálnicích. Tomuto zatížení ale na většině míst neodpovídá kvalita, a hlavně kapacita české dálniční sítě.

Když byla před nedávnem po řadě zpoždění dokončena rekonstrukce páteřní D1, všichni úředníci se plácali po zádech, jak to pěkně zvládli. Tak nějak ale zůstalo mimo slavnostní tisková prohlášení, že česká „Route 66“ by potřebovala především rozšířit – tři proudy v jednom směru na několika kilometrech za Prahou jsou žalostně malou náplastí, nemají je ani důležité obchvaty velkých měst. Praxe je taková, že pravý jízdní pruh důležitých úseků dálnic je od soumraku do úsvitu takřka výhradně okupován náklaďáky, takže ostatním řidičům zbývá přetlačovaná v levém pruhu.

Zcela poddimenzovaná je kapacita odstavných parkovišť, takže povinně odpočívající řidiči odstavují své kamiony na každý volný centimetr dálničního asfaltu, který bezprostředně (teoreticky) nekoliduje s projíždějícím provozem. Jde například o sjezdy z dálnic a nájezdy na ně, příjezdy k čerpacím stanicím, nouzová stanoviště za postranní čárou a podobně. 

Také řidiči osobních aut připravují samozřejmě kamioňákům tisíce krušných momentů v čele s oblíbenými „myškami“ a prudkým brzděním před mnohatunovými kolosy jako odplatu za údajné předchozí příkoří, které se na nich vůdce trucku dopustil. 

To musí být, slušně řečeno, opravdu na hlavu. Škody, které může na zdraví a majetku účastníků provozu napáchat padesátitunová souprava, jsou ale v podstatě srovnatelné s živelnou katastrofou nebo obecným ohrožením.

Ministerstvo dopravy začalo od září letošního roku v součinnosti s policií a jednotlivými správci komunikací osazovat vytipované úseky dálnic dopravními značkami, zakazujícími předjíždění kamionů v určitých hodinách. Události uplynulého víkendu, kdy řidiči nerespektující zákazy uprostřed sněhové kalamity opakovaně zneprůjezdnili dálnici D1, ale vedou k logickému závěru, že zákonná úprava musí být radikálnější, a to co nejdříve.

Ostatně, neukázněnosti „tiráků“ si všiml už i jindy vlídný a ke všem vstřícný ministr dopravy Martin Kupka: „Nedisciplinované kamiony vjely do levých pásů i v místech, která jsme nedávno osadili zákazem předjíždění pro těžká auta,“ vyjádřil se kriticky pro ČTK.

Profesionálové zpoza velkého volantu naopak své zvyklosti nijak nekamuflují: „Když přede mnou jede pomalu kamion a měl bych za ním jet několik kilometrů, tak ho radši předjedu i v zákazu. Je to sprosté, ale je to bohužel tak. Občas to sám dělám. Rozumím, že jsou řidiči naštvaní,“ svěřil se bez obalu slovenský řidič Juraj před časem serveru Seznam zprávy. V jeho domovské zemi přitom už hodný čas platí absolutní zákaz předjíždění kamionů a východní sousedé si jej nemohou vynachválit.

Řidiči kamionů se totiž přese všechny nepříznivé okolnosti, které je při výkonu jejich povolání stíhají, chovají často doslova nepříčetně. To, že vám někdo pošle monstrózní vozidlo do cesty těsně před autem, se asi dá tolerovat u řidičů městských autobusů, protože ve městě se jezdí celkově výrazně pomaleji a člověk s tím podvědomě počítá. 

Když ale frčíte předepsanou stotřicítkou po dálnici a třicet metrů před vámi si to do levého pruhu bez varování přihasí mnohatunová souprava jedoucí v jejím případě rovněž předpisových 85 km/h, klepe na dveře apokalyptický výjev.

V prvé řadě musí řidič osobáku prudce brzdit, což je nebezpečné vždycky a za ztížených povětrnostních podmínek, jaké panují v těchto dnech, ještě několikanásobně víc. Když si k tomu přidáte oblíbený zvyk českých řidičů jezdit tomu před sebou nalepení „na zadku“, roste riziko řetězové srážky exponenciálně. A i když se šťastnou náhodou vůbec nic nestane, dochází tímto stylem k neustálému narušování plynulosti provozu jako takového a snadnému vzniku dopravních zácp.

Výjimečně zvrhlým kouskem jsou kamioňáckým slangem řečené tzv. „akvabely“, tedy dlouhodobá synchronní jízda dvou těžkých souprav vedle sebe, ideálně v kopci. Člověku se až nechce věřit, že by tuto zvrhlou choreografii nevytvářeli někteří géniové volantu naschvál. 

Povedeným a ještě frekventovanějším kouskem z repertoáru dálkových šoférů je také zahájení předjíždění doslova na dohled začátku třetího stoupacího pruhu, kam by předjížděný mohl v klidu zajet a nebránit v cestě kolegovi.

Nepřijde mi prostě nezbytné předjíždět rychlostí 86 km/h někoho, jehož tahač jede kvůli jiné kalibraci rychloměru 85 km/h.

Coby vnuk strojvedoucího metra, kterého jsem často navštěvoval v práci, si umím živě představit, že jet ve „vláčku“ s ostatními kamiony je asi pěkná otrava, podobná řízení soupravy v monotónním tunelu. To ale k práci řidiče v dnešní době zkrátka patří, jak už jsem o tom psal v úvodu. 

Praví profesionálové za volanty, kteří umí řídit lépe než většina ostatních lidí na silnici, šoférují skutečně bezchybně a bezpečně. Bohužel i oni jsou na své pověsti nespravedlivě biti hazardéry z řad cechu řidičského, kteří jim dělají medvědí službu a ve svém oboru nemají co pohledávat. S nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil nejen v Česku přibývají za volanty nákladních aut řidiči, kteří si stavovskou úctu prostě nezaslouží.

Absolutní zákaz předjíždění pro kamiony v místech, kde jsou na dálnicích pouze dva pruhy v jednom směru, je jistě velmi citlivé téma, které má spoustu souvislostí. Jeho odpůrci z řad zájmových sdružení dopravců s oblibou používají argument, že jedna „vlekoucí se avie“ v pravém pruhu po dálnici může celý štrůdl kamionů zpomalit či úplně zastavit. 

Nic takového jsem ale při četných cestách po evropských zemích, kde platí plošný zákaz předjíždění kamionů, neviděl a prudké dobrzďování za kamiony náhle vybočivšími vlevo tam prakticky neexistuje – na rozdíl od Česka nebo balkánských zemí. Chceme mezi ně i nadále patřit?