GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Existují místa, která popírají zákony času, trhu i zdravého rozumu. Zatímco se český kapitalismus pětatřicet let snaží přetřít každý metr čtvereční reklamou na hypotéky, developery nebo energetické nápoje, na jedné z nejrušnějších dopravních tepen republiky dodnes přežívá něco téměř neuvěřitelného. V ulici 5. května, před očima řidičů v nablýskaných audinách a teslách, stále stojí pravděpodobně poslední exemplář svého druhu v Česku — agitační středisko Národní fronty v téměř původním balení.
O dva bloky dál, ve vršovické ulici, kde jsem vyrůstal, sídlila v jednom ze znárodněných domů provozovna s pro sotva čtoucí dítě naprosto nesrozumitelným názvem: „Agitační středisko Národní fronty“. Tak nějak jsem tušil, co je fronta, protože v nějaké rodiče stáli skoro pořád, a na středisko jsem zase chodil k paní doktorce. Jenže dohromady mi ta slova nedávala žádný smysl — podobně jako provozovna „Osvobozená domácnost“ naproti našemu domu.
Všechny tyto obskurní nebytové prostory po Sametu rychle zmizely. Na pražské magistrále ale jeden intaktní vývěsní štít Agitačního střediska Národní fronty přežívá i 37 let po Listopadu jako němý svědek socrealistického bizáru. Dlouhých pětadvacet let byl jen přelepený nápisem dnes už zkrachovalého obchodu, ale na adrese 5. května 44 v Praze znovu září ve svém původním lesku. Noví nájemníci se sem zjevně nehrnou. A člověka nakonec napadne jednoduchá otázka: K čemu vlastně celá tahle komedie byla?
Zpátky ni krok
Pro mladou generaci, která neodtrhne oči od displeje ani při těch nejintimnějších činnostech, je tahle výloha nesrozumitelná asi jako mayské hieroglyfy. Jen těžko si dokáže představit, že právě tohle byla sociální síť verze 1.0 — v rudém, povinném a lehce zaprášeném provedení. Agitační střediska nebyla místem pro diskusi. Byla to ideologická čerpací stanice. Tady se nelajkovalo, tady se mobilizovalo k „nevolbám“.
Scházeli se tu členové KSČ i aktivní nestraníci, přidělení ke konkrétním domům nebo ulicím. Jejich úkolem bylo obcházet byty, přesvědčovat lidi o „správnosti“ volby a kontrolovat, zda se k volbám skutečně chystají. V den hlasování agitační středisko sledovalo, kdo ještě nevolil. A pokud někdo nedorazil do volební místnosti včas, vyrazil za ním agitátor — s přátelskou připomínkou, případně rovnou s přenosnou urnou.
Agitační středisko fungovalo i jako výkladní skříň režimu — doslova. Výlohy pokrývaly plakáty s budovatelskými hesly, grafy plnění pětiletky, portréty Lenina, Gottwalda či Husáka a mapy dalších triumfů socialismu. Lidé si tu mohli přečíst Rudé právo, odnést si brožuru o „světlých zítřcích“ nebo se dozvědět něco nového o „imperialistických hrozbách“ ze Západu.
Prostor za touto — a tisíci dalších stejných výloh po celém Československu — býval bezednou zásobárnou papírového recyklátu. Hromady tiskovin se srpy, kladivy a rudými hvězdami, které nikdo nečetl, ale zároveň se jich skoro každý bál dotknout. Monumentální díla mentálních titánů typu Gottwalda, Makarenka nebo Dimitrova tu léta odpočívala pod nánosy prachu, než je nehodní havlisté poslali do stoupy, aby se z nich nakonec staly reklamní katalogy na slevové akce. Což je, přiznejme si, z pohledu tržní ekonomiky asi ten nejlepší konec, jaký mohl tyhle ideologické bludy potkat.
Středisko zároveň vyrábělo a distribuovalo tiskoviny pro povinnou výzdobu bytů, oken i výloh. A kromě toho prostě sbližovalo soudruhy — třeba při debatách o tom, koho udat za poslech Svobodné Evropy, komu zatrhnout výjezdní doložku nebo jak správně zorganizovat oslavy dalšího rudého svátku. Evidovala se tu účast občanů z okolních ulic, plánovaly se průvody a schůze a místní kádry zde při pivu „neformálně“ agitovaly pro kandidáty Národní fronty v nadcházejících „volbách“. Aby pak společně vrávoraly domů do paneláků, nad nimiž se vznášel pach přepáleného oleje a normalizační rezignace.
Pozitiva se našla
Jestli ale tyhle prostory byly někdy také k něčemu opravdu dobré? Ale jistě. Krásně na to na Facebooku vzpomíná třeba Alena Petrová: „Právě v Agitačním středisku Národní fronty jsme se se spolužáky v deváté třídě poprvé opili. Už nevím, jak jsme přišli ke klíči, myslím, že tam uklízela maminka jednoho z nich. A po více než padesáti letech se mi při názvu ‚agitační středisko‘ pořád trochu chce blinkat. Možná to ale není jen tou vzpomínkou…“ Tak nějak.
Takže až se zase poženete fárem do centra Prahy, zkuste zbystřit u předposledního bloku před Nuselským mostem. Na dohled soudního areálu a pankrácké věznice — míst, kde se odehrávala ta nejhorší bolševická justiční zvůle — vám rudý stín za pravým bočním oknem připomene, jak málo stačilo, aby se celá společnost proměnila v jedno velké agitační středisko. Svět, ve kterém bylo podezřelé mlčet a „jít za plentu“ se rovnalo malému aktu hrdinství.
Anebo se na to všechno raději vykašlete a zajděte na jedno do vedlejší hospody Klepáč.
