KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Mistra Jana upálili v Kostnici 6. července 1415. To se učí každý školák. Avšak přesto, o jakého velikána našich dějin jde, je naše povědomí o jeho skutečném významu chabé, kolem jeho odkazu panuje spousta mýtů a v důsledku jsme hrdí na to, na co být nemáme a naopak nedokážeme ocenit, co je na něm nejskvělejší. Pojďme to malinko napravit.
Tři pomýlené mýty o velkém mistrovi
Začněme základním nesmyslem. Jana Husa neodsoudili k smrti kvůli jeho boji s odpustky či vystupování proti hříchům církve. Koncil v Kostnici se s touto (oprávněnou) kritikou, již nevznášel pouze on, vypořádal ještě před jeho příjezdem.
Klíčovým se stal spor o transsubstanciaci čili přepodstatnění, což je církevní učení, které říká, že chléb a víno se v tělo a krev Krista mění doopravdy, nikoli pouze symbolicky. S tím nesouhlasili reformisté.
Ačkoli Hus nepatřil mezi tvrdé popírače, skončil nakonec na hranici. Ovšem násilnické hordy, jež po jeho smrti začaly plundrovat nejen české, ale i další evropské země, už měly zcela jasno a spolu s Kalvínem a Zwinglim jednoznačně odmítly, že by Kristus byl při eucharistii přítomen přímo. Na tom není nic špatného, ostatně jde o víceméně akademický spor. Ale hrozné bylo, že si Husovu mučednickou smrt vzali Žižka a spol. jako záminku k vraždění.
Tím jsme u druhého mýtu: radikální husity (tábority) nelze ztotožňovat s Janem Husem. Šlo o extremistickou teroristickou sektu uvnitř rodícího se protestantismu. Který si tak tehdy ani sám neříkal, v rámci dosud nerozdělené církve se stoupenci toho směru nazývali utrakvisty. Jestliže se tedy dnes jako člen Českobratrské církve evangelické považuji za stoupence Husa (a Kalvína a Luthera), nechci mít s těmito fundamentalisty nic společného.
Poslední hojně sdílenou hloupostí je představa, že Hus „zachránil“ pro český národ Karlovu univerzitu. Právě naopak. Využil svého vlivu na Václava IV. k prosazení diskriminačního Dekretu kutnohorského, na jehož základě mohli Češi přehlasovat všechny ostatní profesory a studenty. Šlo o jedno z prvních uplatnění etnického principu… V důsledku odešlo 80 % akademiků a pražské vysoké učení už nikdy nezískalo zpět své do té doby prestižní postavení.
Bolševici, obrozenci a čtvrtý mýtus
Všechny tři dezinformace samozřejmě mají původ v komunistické výchově (i když šířit se začaly už za obrozenectví). V jejím důsledku jsem já sám Husa nenáviděl, protože do mě osmnáct let, od základky po vysokou školu, hustili, že šlo o jakéhosi prvního protobolševika. Cestu k němu jsem našel mnohem později, a to právě skrze protestantskou církev. Ostatně ani ta to neměla za 1. republiky lehké – Masaryk jí vyčítal, že je napojena na německé luterány.
Tím jsem u čtvrtého mýtu. Většina lidí má za to, že nositelem Husova odkazu je Církev československá husitská. Ano, stejně jako my, mívají na kostelech kalich coby upomínku přijímání pod obojí. Ale fakticky jde o státní konfesi založenou z popudu T.G.M. jako protiváhu nikoli pouze katolíkům, ale i vůči nám, kteří se přiznáváme k následovnictví i s Kalvínem a Lutherem a tedy s náboženským společenstvím, jež byly z velké části německy mluvící.
Paradoxně v nové „husitské“ církvi hráli prim odpadlíci od katolíků. Později se dokonce začali obracet k pravoslaví. A nyní nemají apoštolskou kontinuitu.
J. D. Vance a nový papež Lev XIV. Je na obzoru konflikt mezi katolickou vírou a americkou politikou?
Takže byť jsme společně v organizaci protestantských církví, nárok na historické dědictví Jana Husa máme podle mě my (a samozřejmě další evangelíci), protože udržujeme tradici oněch více než šesti století, od prvních utrakvistů. To říkám jen na okraj, neboť mezi námi není nějaký spor.
I katolíci uznávají „reformátora církve“
Nakonec k Husovi se po dlouhé době konečně přihlásili samotní katolíci, když ho papež Jan Pavel II. uznal za reformátora církve. Ostatně nyní se mezi křesťany razí ekumenický, nikoli nepřátelský přístup. A i radikální táborští husité se stali menšinou a byli na hlavu poraženi umírněnými stoupenci hnutí v bitvě u Lipan.
Vezměme si příklad z velkého svatého otce, který byl právem kanonizován (což zdaleka neplatí pro každého, kdo seděl na Petrově stolci). Uznejme Jana Husa jako velkou osobnost přinejmenším evropského významu, reformátora a filosofa, aniž bychom si do něj projektovali ideologická dogmata a předsudky. Nakonec byl katolík. Stejně jako Ježíš Kristus byl Žid.
Tohle je nakonec asi nejzásadnější. Zakladatelům křesťanství ani protestantismu nešlo o to „nabít kanóny“ jejich budoucím stoupencům v rozhořčené sektářské válce, nezamýšleli stvořit revoluční iredentistické hnutí. Naopak chtěli zlepšit svět kolem sebe, posílit jednotu a hodnoty společenství, v němž žili.
Hledejme u Husa hlavně smysl pro pravdu
Nehledejme ve velkých mužích alibi pro vlastní nenávist, pýchu, hněv. Pokud chceme být jejich opravdovými dědici, poučme se z jejich myšlenek. Jsou stále platné, jak ty Kristovy, tak ty Husovy (který se ve své vášnivé touze po absolutní pravdě často obracel právě k Božímu). Čtěme, co říkal, protože právě jeho slova z něj dělají velikána, který inspiruje i po takové době.
Sám Hus nebyl naivní, věděl, že dobro nevyhrává samo od sebe, ale musí se za něj neustále bojovat. Odtud jeho slova: „Pravda věčně vítězí, byť na čas poražena bývá.“ Řiďme se tímto výrokem. Celým, nikoli jen jeho (přespříliš optimistickou) polovinou vyšitou na prezidentské standartě.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
